Vězeň recenzuje knihu Tomáše Řepky: Na dno si nesáhl, uplácení dozorců kartičkami s podpisem je alarmující | Reflex.cz
nahoru

Vězeň recenzuje knihu Tomáše Řepky: Na dno si nesáhl, uplácení dozorců kartičkami s podpisem je alarmující

-red-22. června 2020 • 13:50
Vězeň recenzuje knihu Tomáše Řepky: Na dno si nesáhl, uplácení dozorců kartičkami s podpisem je alarmující
foto: ČTK/Říhová Michaela

„Zažil jsem ve vězení peklo, situace na hraně života a smrti … musel jsem shořet, abych mohl vstát.“ To vše napsal do sloupku přebalu své nové knihy „Deník ze dna“ Tomáš Řepka. Vzhledem k mým bohatým zkušenostem z vězeňského prostředí (pozn. red. autor pro nás pravidelně píše rubriku Zápisky českého vězně) se na mě obrátili z redakce Reflexu s dotazem, zda-li bych mohl napsat recenzi na Řepkovu zpověď. Rozmýšlet se nebylo třeba ani minutu. Vždyť jde přeci o tématiku, jíž se na plno věnuji už tak dlouhou dobu.

Přiznám se vám, že jsem byl po takové nabídce poněkud nesvůj. Hlavou se mi honilo spousty myšlenek a otázek. Jak se píše recenze na celebritu? Tomáš Řepka – na jedné straně vykreslován jako fotbalová ikona, legenda slavné Sparty, na straně druhé nezodpovědná osoba nerespektující zákony s násilnými či agresivními sklony. Z počátku, ačkoli to musím nerad přiznat, jsem byl ovládán mnoha předsudky, za které de facto může bulvár. Byl jsem přesvědčen, že výkon trestu Tomáše Řepky bude další ukázkou (ne)rovného postavení vězňů, respektive rovný a rovnější. Než mi však z redakce dorazila nová kniha „Deník ze dna,“ zbavil jsem se všech předsudků a rozhodl se tak držet profesionální objektivity. Během četby jsem si zapsal pár poznámek, na co bych se měl zaměřit a co mi tak nějak z jeho vyprávění nesedí. Každopádně druhý den od doručení knihy jsem měl nastudováno a pustil jsem se do práce.

Ilustrace ke knize Deník ze dna od "českého vězně"Ilustrace ke knize Deník ze dna od "českého vězně"Foto Archiv

Z literárního hlediska je kniha velmi přehledná, sepsaná chronologicky od doby před nástupem Tomáše Řepky do výkonu trestu, přes zkušenosti, které během pobytu za mřížemi získal, až po den jeho propuštění. Text (deník) je průběžně doplňován mnoha zajímavostmi jako například zpovědí maminky Tomáše, přepisem některé jeho korespondence s přítelkyní Kateřinou či hodnocení Tomáše řadou fotbalových osobností jako je Ivan Hašek, Josef Chovanec, Ladislav Vízek, Antonín Panenka, David Limberský, Pavel Horváth a Horst Siegl. Mezi další zajímavosti vložené do knihy bych uvedl receptury, podle nichž Tomáš pekl během svého pracovního zařazení ve výkonu trestu.

Kniha popisuje špínu a pavučiny, na fotkách jsou cely jako ze škatulky

Samozřejmě nechybí ani fotografie, kdy pózuje v areálu věznice, ovšem ty mi přijdou příliš vyumělkované a rozhodně nekorespondující s reálným prostředím, o kterém Řepka ve své knize vypráví. Své prostředí (cely) totiž popisuje jako oprýskané, špinavé s počmáranými zdmi prolezlé plísní, kdežto fotografie zachycující ty nejčistší a nablýskané cely či prostory věznice, v nichž nenajdete ani pavučinu. Bezpochyby popisoval skutečné prostředí věznice, které viděl na vlastní oči. Ovšem v případě, kdy věznice svolí k jakékoli fotografické publikaci svého prostředí, téměř vždy vybírá sama “vhodné” prostředí ke své prezentaci.

Úryvek z knihy Deník ze dna najdete v naší fotogalerii:

Nyní však přejdu k obsahu samotné knihy. Nejen v úvodu svého deníku, ale i v průběhu celé své knihy popisuje Řepka své pocity (křivdy) týkající se bulváru. Jak na jeho osobu i rodinu pořádal bulvár především paparazzi hon, štvanici či lynč. Tomáš Řepka je bezesporu právem označován za celebritu. Každá významná osoba společnosti, ať už jde o sportovce, zpěváky, umělce, úspěšné podnikatele či vlivné politiky, nese také jistou společenskou odpovědnost a musí počítat se skutečností, že budou neustále v hledáčku fotografů senzace chtivých novinářů. Navíc se tyto osobnosti nezřídka kdy stávají vzorem a měli by proto jít příkladem nejen ve své oblasti působení, ale také i v oblasti svého osobního života. Z tohoto titulu by si také Tomáš (a nejenom on) měl uvědomit , zda-li opravdu šel příkladem pro své obdivovatele, či přiznal skutečnost jistého druhu společenského pochybení z něhož se, jak doufám, poučil.

Jinak se Tomáš Řepka ve svém deníku zmiňuje o všech možných špinavostech, které během pobytu za mřížemi zažil, či o kterých se doslechl. Popisuje šikanu a její praktiky, ponižování lidské důstojnosti, absolutní bezmoc, nedostačující lékařskou péči (jen na toto téma jsem napsal několik článků), kdy i čekací doba na vyšetření je absurdně dlouhá. Má slova „novodobého otrokářství,“ kdy jsou vězněné osoby „nucené“ pracovat za almužnu, jako by byla vytržená z některých dílů Zápisky českého vězně.

Průběh trestu měl velmi dobrý. Pomohl mu jeho „ksicht“

Psal o alkoholu, drogách, kterých je v českých věznicích opravdu dostatek. Zneužívání seznamek ve výkonu trestu -  zcela běžná věc, tetování, směnný obchod potažmo šedá ekonomika, posilování či vězeňský hazard. Věnoval pozornost i tzv. barákovému, kdy poukázal na jistou hierarchii mezi odsouzenými, respektive že na oddíle vládne nejvýše postavený vězeň. Docela mě některá jeho slova zaskočila, neboť byla jak přepsaná z mých článků. Tím samozřejmě nechci ani ve snu naznačit, že by se Tomáš dopustil plagiátorství -  chraň Bůh! Pokud dvě odlišné osoby stejně či velmi podrobně popisují prostředí v němž se nachází, nejde o plagiát nýbrž o potvrzení skutečností, které zažívají i jiní. O důkaz toho, že jde o faktická tvrzení popisující realitu nikoli výmysly. Jen je škoda, že se Tomáš o jednotlivých tématech nerozepsal trochu více do hloubky.

Nyní přejdu k jeho citované upoutávce. „Zažil jsem ve vězení peklo, situace na hraně života a smrti … musel jsem shořet, abych mohl ustát.“ V celé knize jsem nenašel nic z toho, co ve své upoutávce Tomáš popisuje. Průběh jeho výkonu trestu patří mezi ty velmi, velmi dobré. Jak sám ve svém deníku uvádí, jenom už jeho „ksicht“ – vzezření trestance mu hodně pomohl k odvrácení mnoha ataků, kterým by se ve dvaceti letech rozhodně nevyhnul. Je také třeba poukázat na fakt, kdy sám přiznává, že dostal MON (možný objekt napadení), což je samo o sobě jakýsi druh státní ochrany, kdy je pod větším drobnohledem zaměstnanců vězeňské služby. Sám pak ve své knize tyto „moňáky“ popisuje stylem, jako by se to jeho samotného netýkalo, což mě trochu zamrzelo.

Deník je důkazem, že ne všichni vězni si jsou rovni!

V knize mě přímo zarazily hned dvě podstatné skutečnosti. Ve své knize Řepka veřejně přiznává, ba se přímo chlubí jistou formou „úplatkářství.“ Nejenže si zavedl prosperující „byznys“ mezi odsouzenými, kdy úspěšně prodával své podpisové karty, jak sám uvádí, ale také kupčil s dozorčí službou Vězeňské služby ČR. Tato skutečnost je přímo alarmující. Jen si to představte. Pokud se „jenom“ fotbalové celebritě povede tak to si „kupovat“ zaměstnance vězeňské služby, jakpak asi vypadá výkon trestu úspěšných podnikatelů, lobbistů či vlivných politiků, kteří mohou nabídnout mnohem více, než podpisové karty? Stále věříte, že si jsou vězni rovni nebo to dokazuje spíše opak -  rovný a rovnější?! Jen pro srovnání uvedu, že šetření lobbisty Dalíka bylo ukončeno se závěrem, že nebylo nalezeno žádné pochybení ze strany VS ČR. Úsměvné, ale budiž. Pak se ptám, bude někdy prošetřované jednání vězeňské služby i v případě Tomáše Řepky za to, co sám uvádí ve své knize (označené za zpověď), nebo se to pokusí ututlat?

Další věc je Tomášovo zázračně rychlé pracovní zařazení na nestřežené venkovní pracoviště. Vychovatel z věznice Bory Jiří Kopejtka v knize Tomáše Řepky uvedl: „Ve věznicí se se všemi odsouzenými jedná stejně a nezáleží na jménu ani sociálním postavení. Po splnění všech předepsaných podmínek byl zařazen na pracoviště, kde pracoval po celou dobu až do posledního dne.“ Ode dne nástupu do výkonu trestu tedy od 27.5. 2019 do 29.7. 2019, kdy už nastoupil do práce, uběhly pouhé dva měsíce. Během té doby vystřídal věznice, stihl absolvovat veškerá vyšetření a navíc stihl jednu extramurální aktivitu (brigádu mimo věznici). Pro běžného vězně jde o něco naprosto nepředstavitelného a nemyslitelného. Jde o přímo závratnou rychlost postupu. Za standardní se považuje po příjezdu do nové věznice čekací doba průměrně jednoho hodnotícího období, což je v závislosti na typu věznice dva až tři měsíce k jednomu úkonu. Nejdříve extramurální aktivita, pak opět čekání a následné pracovní zařazení.

Více či méně opravdu seděl dva měsíce. Zbylých šest byl od časného rána do půl čtvrté mimo věznici v práci, kde jak sám popisuje mu dobře podstrojovat personál pekárny. Kávičky, sladkosti donášené domácí obědy ze stran zaměstnanců ... to vše sám popisuje. Docela lážo plážo nemyslíte? O jakém pekle tedy ve vězení hovoří? Kdy se ocitl na hraně života a smrti, či jakým způsobem shořel, aby mohl ustát? To jsem se nikde nedočetl. Všechny tyto dramatické parafráze mi přijdou jako marketingový tah za účelem úspěšného prodeje jeho knihy.

Každý člověk zvyklý na vyšší standard, který je rázem vytržen ze svého světa a ocitne se za mřížemi zažije šok. Ano, je to šok, to nepopírám. Vše co Tomáš ve své knize uvádí je do jisté míry pravda. Nelze mu ani oponovat, že si prožil příliš krátký trest na to, aby si mohl dovolit hovořit o pekle. Víte, z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že každý jedinec pociťuje a vnímá délku svého trestu individuálně. Svých osm měsíců vnímal jako něco nepředstavitelného stejně tak, jako ten, co dostal jeden, dva roky, či já s bezmála devíti a půl lety. Je to paradox, ale oba s Tomášem vnímáme svůj trest stejně. Přestože však seděl „jen tak krátce“ musím přiznat, že opravdu hodně věcí pochopil.

Pochopil, co doopravdy znamená ztratit svobodu a naučil se vážit si maličkostí. Zdánlivě zanedbatelných věcí, které při ztrátě svobody nabývají na důležitosti. Byť je to zpěv ptáků, či holub na parapetu, kterého krmil, přestože by venku dříve o něj pohledem nezavadil. Pochopil, že je ve vězeňském systému spousty nelogických věcí a je toho mnoho špatně. Sám napsal: „vlastně mě denně překvapuje, že někdo ještě celou tu pravdu o českých lágrech nevytáhl pořádně na povrch.”

Vzkaz bývalému vězni od současného vězně

V závěru své knihy však uvedl: „Jsou věci, se kterými se nikdy nikomu nesvěřím. Neunesl by je ani papír a napsané pak já sám.“ Závěrečná slova mé recenze na knihu Deník ze dna tak patří samotnému autorovi. Jelikož si muklové běžně tykají, což Tomáš sám ví, nebude tomu teď jinak: Tomáši už dlouhou dobu prostřednictvím Reflexu vytahují pravdu o českých lágrech na povrch. Jsem rád, že právě ty, jako společenský uznávaná osobnost, potvrzuješ to, o čem píši. Že jsi to zažil sám na vlastní kůži, protože jak sám přiznáváš, jsi to i potřeboval. Věřím, že tvé plánované besedy budou opravdu realizované za účelem pomoci druhým lidem, nikoli za účelem vlastního zisku. Nezklam podruhé. Do nového života přeji tobě i tvé rodině především mediální klid, štěstí, radost a mnoho úspěchů. Napsal jsi relativně dobrou knihu zachycující skutečné prostředí českých věznic a snad na tvé jméno bude veřejnost více slyšet. Děkuji.

-red-




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější