Tak to máme za sebou, přesněji řečeno, oni mají nás asi na rok z krku. Kdo koho? Politici – nás voliče! Je po volbách! My jsme podle svého nejlepšího svědomí vybrali nejlepší z nás, aby to bylo tak, jak chceme my, a oni se teď podle svého nejlepšího vědomí domluví, aby to bylo tak, jak chtějí oni. Naší výhodou je, že jsme se nemohli zmýlit – ani jeden z kandidátů nám nic špatného neslíbil.
Teď je třeba vydržet pár dní, než se Lojza s Jardou a Pepou domluví na Emila, který se spojil s Květuší. Hned pak zrodí se ráj, co nikdo netuší! Jako blesk se rozletí po nových autostrádách elektromobily zlevněné na cenu jízdního kola. Silnice budou liduprázdné, neboť chytřejší z nás pojedou vlakem, za což jim bude ve výši jízdného vyplacena odměna. Cestující budou v cílových stanicích vystupovat živí a ve stejném zdravotním stavu, v jakém nastoupili. Z domácích bazénů budou vyskakovat velrybí steaky rovnou na gril a jen těsně se míjet s pečenými holuby létajícími tak nízko, aby na ně ústy dosáhli i invalidní důchodci. Všude bude práce jen přes ulici, do níž se ale nebude muset chodit. V místech, kde vezmou do koalic komunisty, bude konečně podpora v nezaměstnanosti i nemocenská vyšší než průměrná mzda. Majitelé předají byty i domy nájemníkům k bezplatnému užívání, ale sami si ponechají právo nemovitosti opravovat.
Politici a policajti vrátí vysokoškolské diplomy získané za dobu kratší dvou týdnů, přestože se tím sníží stav pracující inteligence o 47 %. Prezident nabídne osobní omluvu všem, které urazil, což způsobí větší humanitární katastrofu než současná migrační vlna, neboť fronta čekajících na omluvu povede od Matyášovy brány až na 4. nástupiště a 2. kolej hlavního nádraží, kde bude končit ve vlaku na Velkou Bíteš.
Dopravní kolaps zahustí také komouši žádající na náměstích měst na kolenou o odpuštění ty kolemjdoucí, kteří v partaji nebyli. Před výplatou náhrad za ukradený majetek vydá ÚV KSČM „Manifest rudého zločinu“, v němž se všichni současní i bývalí komouši zaváží uhrazovat škody ze stranických příspěvků až do jejich úplného smazání. Před samorozpuštěním vyhlásí partaj anketu o nejčestnějšího komunistu historie, ve které zvítězí Viliam Šalgovič a Antonín Kapek, kteří se na počátku roku 1990 po pohledu do zpětného zrcátka svých činů – na rozdíl od Vojtěcha Filipa, Josefa Skály a dalších – sami oběsili.
Užívejte si ten sen! Bude trvat tak měsíc, než se naplní heslo: „Členové všech stran, spojte se!“ Pak se proberete. Ale nevěšte (si) hlavu jako Vilda s Toníkem, za rok zas budou volby – parlamentní. A to budete koukat, co všechno se dá slíbit!
Pět let a nejméně čtvery volby, to je plán do roku 2026. Není to nádhera?!
Nostalgik, jemuž se dere na ret povzdych: „Ach, zlaté časy první republiky!“ nechť se ohlédne spolu se Zpětným zrcátkem do historie parlamentních voleb v této zemi. Víc než o politice to vypovídá o předcích i nás samých a vysvětluje naši genetickou vybavenost. Není proto se co divit dnešnímu stavu a možná ani čím se chlubit.
Vše začíná už v prvních československých volbách.
1920
Československá sociálně demokratická strana dělnická 25,7 %
Československá strana lidová (koalice se Slovenskou ľudovou stranou) 11,3 %
Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR 11,1 %
Republikánská strana československého venkova 9,7 %
Československá strana socialistická 8,1 %
Za války sociální demokracie odmítá odbojovou činnost a je loajální k monarchii, ale ke konci války se její radikální křídlo ochotně podílí na hladových a protiválečných demonstracích. Volby v roce 1920 ukázaly jasně, co lze od domácího voliče očekávat, a následky té volby i dalších neseme dodnes. Proletářskou orientaci – eufemisticky řečeno – členstva i voličstva socanů naznačilo už převzetí stranického tisku Právo lidu (21. 9.) a jeho přejmenování na Rudé právo. O týden později se strana rozpadla, marxistické křídlo převzalo ozbrojeným násilím sídlo a vyhlášením generální stávky provedla pokus o státní převrat. Ten byl potlačen až vyhlášením stanného práva a zákroky armády, policie a oddílů sokolů a orlů. Proces postupné bolševizace země potvrdilo v květnu 1921 založení KSČ.
Skóre nejúspěšnějších stran v souboji levice – pravice 56,2 – 9,7.
1925
Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 13,7 %
Komunistická strana Československa 13,2 %
Československá strana lidová 9,7 %
Československá sociálně demokratická strana dělnická 8,7 %
Československá strana socialistická 8,6 %
Poměr sil se částečně vyrovnal. Vítězem o pověstný chlup se sice stala pravicová agrární strana, varující byl však nejen onen chlup, ale i strmý nástup nové radikální levice v podobě jednoznačně protistátní KSČ.
Skóre nejúspěšnějších stran v souboji levice – pravice 30,5 – 23,4.
1929
Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 15,0 %
Československá sociálně demokratická strana dělnická 13,0 %
Československá strana socialistická 10,4 %
Komunistická strana Československa 10,2 %
Československá strana lidová 8,4 %
Význam selského stavu přivedl na vrchol agrárníky v čele s Antonínem Švehlou, z nějž vyrostl konkurent zdraví ztrácejícího TGM a v boji o následnictví soupeř oblibu ztrácejícího Edvarda Beneše. Dominance levicových stran se potvrdila a poměr spektra levá – pravá zůstává 3:2 ve prospěch proletářů. Vnější dojem slábnutí KSČ je vyvolán důsledky vnitrostranického puče, který „ukoval“ nové tvrdé jádro a tendence bolševizace země jen zesílily. V parlamentním projevu Klement Gottwald – guru stalinské verze partaje – uvedl 29. prosince 1929, že „Ano, my komunisté se do Moskvy chodíme učit. A víte co? My se tam od ruských bolševiků chodíme učit, jak vám zakroutit krkem!“ Výrok, jenž lze označit za volební program komunistů, tehdy vzbudil jen posměšky. Ale platí, že kdo se směje naposled… A platí i to, že poučení z něj platí dodnes!
Skóre nejúspěšnějších stran v souboji levice – pravice 30,5 – 23,4.
1935
Sudetoněmecká strana 15,18 %
Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 14,29 %
Československá sociálně demokratická strana dělnická 12,55 %
Komunistická strana Československa 10,32 %
Československá strana národně socialistická 9,18 %
Je téměř vymalováno! Mimo agrárníků se dá zbytek reprezentantů země, kde je na vlajce „Pravda vítězí“, označit jako „košile hnědá, spodky rudé“. Chorobná touha Edvarda Beneše po prezidentském křesle přinese Heinrichu Henleinovi a jeho SdP příslib změny politiky v Sudetech. Henlein se neprodá levně a slíbí bílé – neplatné – lístky, ale zaplať bůh aspoň za to. Komunisté jsou dražší, za amnestii dosavadních zločinů komunistů Benešovi podporu slíbí. Další ďáblův úplatek podepíše Beneš krví – ale ne svou – v Moskvě 1943 a pro poslední splátku si přijde Gottwald v únoru 1948. Další vyjednavač Jiří J. Rückl získal i podporu Hlinkovců a Benešova příštího kolegy – prezidenta Slovenského štátu – Jozefa Tisa. Tomu slíbí Beneš rozvolnění státního svazku… Zkrátka když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří.
Skóre nejúspěšnějších už je věcí spektra „rudá – bílá – hnědá“ v poměru 22,87 – 23,47 – 15,18 a bude hůř!
1946
Komunistická strana Československa 31,2 %
Československá strana národně socialistická 18,4 %
Československá strana lidová 15,7 %
Demokratická strana 14,1 %
Československá sociální demokracie 12,1 %
Netrvalo to ani tak dlouho a přišly znovu první poválečné volby. První poválečné a také poslední. Až roku 1990. Benešova splátka na ďáblovy úpisy je k proplacení. Vyhnáni jsou Němci, nejen příznivci třetí říše, ale i němečtí antifašisté a sociální demokraté nabízející novému Československu spolupráci. Agrárníci jsou zakázáni za kolaboraci – ale s kým vlastně? Všichni zbývající jsou pod kuratelou KSČ Národní fronta. Ale proti čemu vlastně? O něco později jsou rozpuštěni i národní socialisté. Jde o stranu prezidenta Osvoboditele – ale od čeho vlastně? A socani si užívají pěkné páté místo, naposledy! Příště už budou rozpuštěni i oni a vsáknuti do KSČ. Stejně jako dalších 15 miliónů občanů tohoto státu. Inu, každý národ má takovou vládu, jakou si zvolí – to je resumé i voleb letošních. I ten, kdo nevolil, volil vítěze!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
