The Tap Tap: Na rozdíl od pana Turka víme, co je černý humor. On se za něj jen schovává
Proč se za prezidenta Miloše Zemana zhoršil přístup k lidem s handicapem? A co by mohl pochopit i fanoušek Ortelu? Nejenom o tom mluví kapelník skupiny The Tap Tap Šimon Ornest (50) a moderátor Ladislav Angelovič (46). Před sebou teď mají velký koncert ve Španělském sále, kde 11. listopadu bude The Tap Tap hrát pro válečné veterány. „Udělejte si uzel v kalendáři, bude to jízda!“
Proč jste se rozhodli koncert uspořádat?
Šimon Ornest: Není to žádný náhlý nápad, přemýšlíme o tom už asi deset let a těch důvodů je několik. Ostatně není to poprvé, co pro válečné veterány hrajeme. Máme za sebou už dva koncerty v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích.
Ladislav Angelovič: Mezi diváky byl i stoletý letec 311. československé bombardovací peruti Jiří Pavel Kafka a novodobý veterán Lukáš Hirka, kterého jsem pak zpovídal. Jsme kapela složená z lidí, kteří se s handicapem narodili. Na Hradě budeme hrát pro všechny, kdo za naši zemi nasazují život. Někteří vojáci se však z misí bohužel nevrátili, jiní si odnesli zranění, někdy i trvalé následky a musí se naučit žít s handicapem.
Lukáše Hirku před třinácti lety v Afghánistánu těžce zranily střepiny tálibánské rakety, jeho šance na přežití byly mizivé.
LA: Mluvili jsme spolu o tom, co prožil. Zajímalo mě taky, jak se naše armáda stará o raněné válečné veterány. Lukášův příběh je pěkně popsaný na jeho webových stránkách. Když jsem ho četl, moc dobře mi z toho nebylo, a to jsem dost otrlej. Během našeho rozhovoru jsem se proto nechtěl nimrat v tom, kolik těžkých operací prodělal, jak strašně ho to bolelo. Bolestí se nikdy nezbavil, doprovázejí ho pořád. Je až neuvěřitelné, co Lukáš zvládl. Je ohromně statečný. Chtěl jsem vyzdvihnout, že to nevzdal, překonal prakticky nemožné – a jede dál. A ještě s úsměvem. Je to frajer.
ŠO: Jsme rádi, že Lukáš Hirka ve Španělském sále 11. listopadu bude s námi. A také řada dalších veteránů. Vážíme si toho, že na koncert přijdou i rodiny, jejichž nejbližší ve válce padli.
Může být Lukášovo odhodlání čelit nepřízni osudu něčím inspirativní i pro někoho, kdo žije s handicapem od narození?
LA: To víte, že jo. Povím vám, co se mi na příběhu Lukáše a jeho rodiny líbilo. Když jeho rodiče vybírali bezbariérový dům, kam se měli přestěhovat, vzali Lukáše s sebou. Chtěli, aby o tom taky rozhodoval. Neřekli mu: „Ty si hezky cvič a nechej to na nás, my ti všechno zařídíme.“
ŠO: Většina lidí nechce být pasívní jenom proto, že má objektivně nějaký velký problém. My svým koncertem pro válečné veterány chceme upozornit na něco, co by mohl pochopit i fanoušek Ortelu. Láďa se o tom už zmínil. Máme tady vojáky, novodobé veterány, kteří ve válce utrpěli zranění. Česká republika se o ně stará, aby mohli najít nové uplatnění ve svém životě.
LA: Já se postižený narodil, neznám nic jiného. Pro někoho, kdo byl v plné síle, ale najednou je všechno jinak, to je ovšem ostrý střih. A právě na našem příkladu vojáci a další lidé můžou vidět, že mít handicap neznamená konec světa, život jde dál. Dá se to zvládnout. To je naše poselství.
ŠO: Po pravdě musím říct, že ačkoliv pracuju skoro třicet let mezi lidmi s handicapem, nedovolím si tvrdit, že bych na jejich místě dokázal to co oni. Můj obdiv má například náš perkusista Petr Burda Stounman, který má takzvanou nemoc zkamenělých lidí. Nezhroutil se, neschová se před světem, o své diagnóze vtipkuje. Vydělává si na asistenci tím, že vymýšlí různé černohumorné skeče. To mu umožňuje být aktivní a žít tak, jak chce a potřebuje.
LA: Zábavná videa natáčí s naším bývalým zpěvákem Jirkou Holzmannem. Mají velký úspěch. Jejich humor má grády.
Pamatuji si, jak jste před lety na koncertu The Tap Tap pro domácí hospic Cesta domů po jedné písničce a bouřlivém potlesku prohodil: „Tohle by snad probudilo i mrtvýho.“ Hlediště plné pozůstalých se od srdce rozesmálo.
LA: My v The Tap Tap na rozdíl od pana Turka víme, co je černý humor. On se za něj jen schovává.
Určitě znáte kreslený vtip Fefíka, na němž jsou dva vozíčkáři, kteří říkají stojící postavě: „Chodíme spolu už dva roky.“
LA: To je takový vtip pro začátečníky. Takhle normálně mluvím. Říkám, že někam dojdu, a udivuje mě, když mě někdo chytá za slovo: „To jo, to určitě, ty někam dojdeš.“ Nevidomí taky říkají: „Uvidíme,“ a mám se tomu smát? „Už tam nedojedu,“ říkám jen tehdy, když mám u vozíku vybitou baterku.
ŠO: Ten známý Fefíkův vtip, o kterém jste mluvila, byl na putovní výstavě The Tap Tap načerno, kterou jsme s kreslíři z časopisu Sorry pořádali.
LA: Já mám rád slovní hříčky, takže mě třeba baví fór, jak jsou vozíčkáři na golfu a jeden se ptá druhého: „Jaký máš handicap?“
A je něco, o čem by se podle vás nemělo žertovat?
LA: Říká se, že humor nemá hranice. On je ale má. Individuální. Co nepřijde vtipné mně, může někoho jiného rozveselit. Já jsem třeba zjistil, že jsem citlivý na fórky, které si střílejí z epilepsie. Našeho kamaráda Víťu totiž epileptické záchvaty potkávají pravidelně… Když jsem slyšel vtip: Co uděláš, když někdo dostane epileptický záchvat ve vaně? Přidáš prádlo a prací prášek, bylo to na mě trochu moc.
Když jsem před čtvrt stoletím dělala rozhovor s architektkou Danielou Filipiovou, která po neúspěšné operaci skončila na vozíku, říkala mi, že musí najednou kolegům v práci vysvětlovat, že když nemůže na nohy, neznamená to, že je na hlavu. Potýkáte se s podobnými předsudky?
LA: A to je paní Filipiová elegantní a šik, jenom je prostě na vozíku. A teď si vezměte, že jste na vozíku, nevypadáte jak ze žurnálu, a ještě máte vadu řeči…
ŠO: Lidé jsou zvyklí škatulkovat, vyrovnávají se tak s odlišností. Stále proto není výjimečné, že někomu s fyzickým postižením automaticky přisuzují i lehčí nebo těžší mentální handicap.
Teď už je ale snad situace lepší než před pětadvaceti lety, nebo ne?
ŠO: Povedl se kus práce. K celkové osvětě snad přispěla i naše kapela. V době, kdy byl prezidentem Miloš Zeman, ale nastal velký sešup. Stačilo, aby jedinec v autoritativní pozici, přímo prezident, napadl smysl inkluze a použil naprosto hloupé příměry.
Co řekl?
LA: Lidi s handicapem přirovnal k nejpomalejšímu autu v koloně. Tedy že jenom zdržují a nemá cenu je integrovat.
ŠO: Shazoval inkluzi, liboval si v demagogických klišé. Argumentoval tím, že děti jsou kruté a budou své pomalejší spolužáky šikanovat, budou jim ubližovat. Říkal to jako hotovou věc. To jsou žvásty. Celou záležitost tím ale posunul do absurdní roviny. Jeho záměrem bylo vyvolat dojem, že inkluze je v nejmenším zájmu těch, kterých se týká, že nikomu nepřinese nic dobrého. A to ani nemluvím o jeho útocích na neziskovky. Sportovní kluby, které jsou největšími neziskovými organizacemi, tím ale evidentně nemyslel. Hloupé ovšem je, že tohle nahlodávání pokračuje dál.
Opravdu měla jeho slova takový dopad?
ŠO: Když se do integrace handicapovaných naváží nejvyšší ústavní činitel, do společnosti se to promítne. Populisti zajásají. Umíte si představit, že by si před patnácti lety nějaká politická strana dala do programu, že zastaví inkluzi? O zlepšení přístupu k lidem s handicapem se hned po Listopadu zasloužil velkou měrou také prezident Václav Havel se svou ženou Olgou. A pak dlouholeté úsilí mnoha lidí a organizací takhle rozstřelí člověk, který má jít největším příkladem. Zkušený politik bez skrupulí a iluzí, který ví, jak zabodovat, čím zaujmout dav. Jakýkoli posun v téhle oblasti se přitom pozitivně dotkne všech. Každý je na začátku a zpravidla i na konci života odkázaný na pomoc druhých, potřebuje různé kompenzační pomůcky – kočárek, chodítko, vozík.
Sám Miloš Zeman v závěru svého prezidentování invalidní vozík používal a ostře reagoval na zmínky o svém zdraví. Připomínal, že z vozíku úspěšně úřadoval i prezident Roosevelt.
ŠO: To je sice pravda, ale když byl ještě fit a vozík potřeboval jen na pár týdnů, protože si zranil nohu, zároveň do rozhlasu řekl, že jmenování premiéra „nemůže řešit z invalidního vozíku“, jelikož to je „poněkud důstojnější záležitost“.
LA: Když před deseti lety prohlásil, že integrace handicapovaných dětí je neštěstí, protože rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, ještě na vozíku nebyl. Možná kdyby byl, takhle by nemluvil.
ŠO: Tvůj optimismus nesdílím. V reakci na Zemanovy výroky jsme tehdy uspořádali koncert, který jsme nazvali Už jsme trochu dál. Integrace lidí s handicapem není totiž žádné neštěstí, jak se nám snažil namluvit bývalý prezident. Má normální ekonomický důvod. Vždyť je v zájmu celé společnosti, aby byli v rámci svých možností co nejsamostatnější a co nejméně závislí na pomoci rodiny a státu. To je, oč tu běží, oč usilujeme. Sympatickým a srozumitelným způsobem to už za první republiky vysvětloval profesor Rudolf Jedlička. Jednoduše řečeno: snažíme se z příjemců sociálních dávek dělat daňové poplatníky.
Před kolika lety jste kapelu The Tap Tap založil?
ŠO: Bylo to v roce 1998, takže před sedmadvaceti lety. O dva roky dřív jsem začal pracovat jako vychovatel v Domově mládeže Tapky, v pobytovém zařízení pro studenty z Jedličkova ústavu.
LA: V Jedličkárně jsi byl nejdřív na civilce, tedy civilní vojenské službě, a pak se ti u nás zalíbilo?
ŠO: Ne, já mám modrou knížku.
LA: A takovej je to fanda armády!
ŠO: Jako vystudovaný umělecký řezbář jsem si říkal, že bych se mohl věnovat arteterapii.
Proč vyhrála muzika, a ne práce se dřevem?
ŠO: Místo v truhlárně Jedličkova ústavu už bylo obsazené, takže se ze mě stal vychovatel. Mužská síla byla žádaná, Praha byla ještě samé schody a obrubníky a bylo třeba „tahat“ vozíky. V té době jsem denně minimálně čtyři hodiny cvičil na klarinet a saxofon, hrál v několika kapelách. Říkal jsem si, že i lidé s těžším handicapem by se ve volném čase mohli věnovat muzice, hrát na rytmické hudební nástroje. A to se taky potvrdilo. Ale jak vždycky dodává Láďa, nějak se nám to vymklo z ruky – vystupujeme na hudebních festivalech, koncertovali jsme v mnoha zemích.
Láďo, vy jste v kapele od začátku?
LA: Ano. Pamatuji si, že když Šimon přišel s nápadem, že v Jedličkárně založí kapelu, ještě nosil dlouhé vlasy. Tenkrát jsem pořád poslouchal Kryla a lákala mě představa, že bych si mohl jeho písničky zazpívat, což se taky stalo. Naštěstí to není nikde zaznamenané! Ukázalo se, že nemám vůbec hudební sluch. Začal jsem ale koncerty moderovat. V The Tap Tap každý může být nějak užitečný. Ale není to takové, jako když vás babička nechá něco patlat v kuchyni a pak to udělá sama. To ani omylem.
Je Šimon přísný kapelník?
LA: Bejvávalo to horší! Když vidím, jak je na ty nové muzikanty hodnej, říkám si: proč se nás to netýkalo?! No, musel k tomu dorůst.
ŠO: Každý se k výsledkům dopracovává jinak. Někdo vlídným pohledem. Já jsem trochu cholerik. Když něco nefungovalo, jak jsme se dohodli …
LA: … tak se docela hodně křičelo.
Takže žádné vaření se shovívavou babičkou. To musela být zajímavá zkušenost.
LA: To oceňuju až s odstupem. Že bych si to tenkrát užíval, říct nemůžu.
The Tap Tap je složená z bývalých a současných absolventů Jedličkova ústavu. Většina členů kapely neměla hudební vzdělání.
ŠO: Ale měli vůli a motivaci. Stres při zkouškách jim vynahradily docela pěkné zážitky na koncertech. Když vám na festivalu Rock for People zatleská přes tisíc lidí, má to něco do sebe. Každý, kdo zůstal v kapele, se snaží pořád zlepšovat. Z našeho pianisty Petra Hudce, který je od dětství nevidomý, se stal mimořádně dobrý hudebník. Náš basák Honza Polák přišel s tím, že umí hrát na basu. Dostal učitele a dneska je z něj opravdu dobrý basák. Naši zpěváci Jana Augustinová a Jiří Holzmann měli skvělou lektorku Libuši Vopěrkovou. Je vlídná, ale ne sentimentální.
LA: Nejsme žádná chráněná dílna, my jsme skutečná kapela! Náš přístup je profesionální, výmluvy se nepřijímají. Vymlouvat se na handicap? To by bylo trochu trapný. Všichni v kapele žijou s nějakým handicapem.
ŠO: Máme dvě základní pravidla: Vždycky chodíme včas a vždycky plníme to, na čem se dohodneme.
S oblíbenou frází některých politiků – slibem nezarmoutíš – by tedy v The Tap Tap nikdo nepochodil.
ŠO: U nás jsou zarmoucení ti, kdo sliby neplní.
LA: Neexistuje, aby někdo přišel pozdě a muselo se na něj čekat.
ŠO: Vím, že je to náročné. Já ráno vstanu ve čtyři, dám si čaj, za minutu jsem oblečený a běžím. Když jedeme v šest ráno autobusem do Ostravy, Láďa většinou ani nejde spát. Jenom obléknout se je pro něj jako zdolat Mount Everest.
Jak dlouho vám to trvá?
LA: To je citlivé téma…
Promiňte. Nemusíte odpovídat…
LA: Ne, dělám si srandu. O mně je totiž známo, že mi to trvá dlouho. Musím vstávat brzy. Oblékání mi zabere odhadem tak tři hodiny.
To už by plno lidí mělo pocit, že ten den mají odpracováno…
LA: A to já si raději přivstanu a ušetřím spoustu peněz za asistenta. Jasně že se mi někdy nechce oblékat a jít na zkoušku, ale jako fotbalista musí chodit na tréninky, tak muzikant musí na zkoušky. Odměnou je pódium. Koncerty mě nabíjejí. Taky ale každý den není zalitý sluncem. Hranice mezi „mám to pod kontrolou“ a „jsem v háji“ je tenounká. Zvládám toho hodně, ale když upadnu, už se nezvednu.
ŠO: Občas se do kapely hlásí lidé s handicapem a zjišťují, že jsme v jejich životě první, kdo na ně klade skutečné nároky – musí chodit do přípravky, na zkoušky, být připravení. Nejsou na to zvyklí, protože většinová společnost od nich nic nečeká. Člověk, který prošel The Tap Tap, je pro zaměstnavatele výhra.
Láďo, čím se živíte?
LA: Píšu pro jednu reklamku píárové texty o pilách a dalším akunářadí. Taky kontroluju technickou kvalitu filmů – jestli sedí titulky, nerozpadá se obraz. Skvělé je, že můžu pracovat z domova.
Vybavíte si úplně první koncert The Tap Tap?
ŠO: Poprvé jsme asi vystupovali na besídce Jedličkova ústavu.
LA: Začínali jsme se zpěvníky Já, písnička, to byl tehdy základ, pak jsme začali přebírat známé písně a kapela se podle mě zcela etablovala, když jsme měli svůj vlastní repertoár.
Hitem se stala skladba Řiditel autobusu.
ŠO: Vycházela ze zkušeností našeho tehdejšího bubeníka Marka Valenty, který používal dětské kolo jako svou kompenzační pomůcku.
LA: Dělá to tak většina lidí s diastrofickou dysplázií. Malé kolo jim kompenzuje krátké nohy.
ŠO: Autobusáci pravidelně vykazovali Marka z MHD s tím, že kolo do autobusu nesmí. S argumentací, že je to kompenzační pomůcka, neuspěl, protože „kolo je kolo a kolem zůstane“…
Dál text pokračuje: Blbec je blbec a blbcem zůstane, někdo má krátký nohy a někdo dlouhý vedení.
ŠO: Tahle pasáž některé řidiče autobusů urazila, jiným se písnička naopak líbila. Řiditel autobusu vyvolal obrovský ohlas. Dopravní podnik díky této písni změnil smluvní přepravní podmínky, konkrétně článek 6 odstavec 15. V tomto článku už i předtím bylo srozumitelně vysvětleno, že „jiné pojízdné kompenzační pomůcky se považují za vozíky pro invalidy, pokud jsou vahou a rozměry s nimi srovnatelné“. Člověk nepotřebuje Harvard, aby pochopil, že lze bez problémů jako kompenzační pomůcku akceptovat dětské kolo. Leč nedělo se tak. Nyní je v tomto odstavci výslovně uvedeno, že je možné v autobuse cestovat s malým dětským nebo skládacím kolem.
LA: A písnička Řiditel autobusu zlidověla.
Takže nebylo těžké přesvědčit rádia, aby ji zařadila do vysílání?
ŠO: Když měl hudební klip, jehož režisérem je Radovan Síbrt, na YouTube dvě stě tisíc zhlédnutí, obcházeli jsme rádia a hudební televize a nabízeli ji. Většinou jsme se dozvěděli: „No je to hezké, ale počkáme.“ Tehdejší ředitel Óčka mi třeba řekl: „Podívejte, já vám poradím. Nedávejte tam ty lidi s tím postižením.“ – „Vy myslíte toho kluka, kterého se to týká?“ – „Nedávejte je tam.“ Jistě byl přesvědčený, jak výborně mi radí. Já se držel stolu… Bez efektu jsme obešli snad všechna rádia. Jakmile měl ale klip přes milión zhlédnutí, nikdo se nás na nic neptal a písničku zařadili do vysílání sami. Aktuálně má na YouTube jedenadvacet miliónů zhlédnutí.
Vraťme se ke koncertu The Tap Tap pro válečné veterány, který se uskuteční 11. listopadu. Dotýká se vás to téma i nějak osobně?
LA: Uvědomuju si, jak totalitní a autoritářské režimy zacházejí s postiženými lidmi. Kdyby Spojenci, mezi nimi i českoslovenští vojáci, neporazili Hitlera, tak si tady nepovídáme.
ŠO: Děda i strejda byli v koncentráku. Na Žižkově, kde bydlím, žila řada lidí, kteří pomáhali Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. Přitom věděli, že jim za to hrozí smrt. Kolikrát jsem přemýšlel, jak bych v takové situaci obstál.
Když parašutisté z dalších výsadků, kteří válku přežili, mluvili o ženách z domácího odboje, měli slzy v očích. Říkali, že zatímco oni byli vycvičení, měli zbraně, kapsli s jedem, byli to vojáci, lidé, kteří jim pomáhali, měli rodiny, děti…
ŠO: Nezištná pomoc je vzácná. A pokud někdo pomáhá s vědomím, že tím riskuje život, pak je to příklad neskutečného hrdinství.
LA: Hrdinství je, když v nějaké extrémní situaci uděláte, co je potřeba, i když tím riskujete. To se týká všech. Když mluvíme o válečných veteránech, nesmíme zapomínat na ty novodobé. Vytáčí mě, když někdo říká: Oni jsou za to placení, tak jaképak hrdinství. Ale nasazovat život pro dobrou věc je hrdinství za všech okolností.
