Za všechno může čas v půvabné animované romanci o setkání dvou dětí, které přispěje k záchraně světa
Celovečerní animovaný film Arco vypráví o dobrodružství stejnojmenného chlapce ze vzdálené budoucnosti s dívkou Iris z budoucnosti podstatně bližší. Půvabný příběh o neobvyklém přátelství, na jehož produkci se podílela herečka Natalie Portman, získal Evropskou filmovou cenu a momentálně je nominovaný na Oscara. „Pokud chceme, aby se děly lepší věci, musíme si je nejdřív umět představit,“ říká o pozitivním vyznění snímku jeho autor, výtvarník a filmař Ugo Bienvenu, v rozhovoru, který si můžete přečíst v aktuálním tištěném Reflexu č. 5/2026.
Pokud nic nezměníme, bude náš svět v roce 2075 vypadat tak, jak naznačuje dosavadní vývoj: planetu budou sužovat ekologické katastrofy a mezi lidmi se rozklene odcizení, podtrhované moderními technologiemi. Ale pokud – víceméně na poslední chvíli – začneme dělat věci jinak, může se lidstvo dožít budoucnosti když ne úplně idylické, tak aspoň harmonické. Na křižovatce těchhle „pokud“ se ve fimu Arco protnou osudy titulního chlapce a dívky Iris z různě vzdálených budoucností. Jejich krátké, leč intenzivní setkání napomůže přenastavit trajektorii vývoje lidstva k lepším časům.
V Arcových časech se běžně cestuje do minulosti: vypadá to, jako když letíte na duze. Smí se to ale až od dvanácti – a netrpělivý chlapec se prostě nemůže dočkat. Jedné noci tedy ukradne sestře cestovní propriety a vyrazí za dinosaury. Místo prehistorie ale skončí v roce 2075, kde téměř spadne do klína desetileté Iris. Tu v rozlehlém, nicméně prázdném domě vychovává spolu s jejím bratrem- kojencem robot Mikki, protože jejich rodiče jsou příliš zaneprázdnění a s dětmi se „setkávají“ většinou jen coby hologramy. Osamělá dívka by si nového kamaráda nejradši nechala pro sebe, ale úřady jsou proti, Arcovi jde po krku trojice pobertů a chlapec by se samozřejmě rád vrátil ke své rodině.
Autor filmu Ugo Bienvenu se spoluscenáristou Félixem de Givry v Arcovi budují zajímavý dvojsvět, kterému nicméně chybí hlubší propracovanost. Snímek srší vizuálními nápady i výmluvnými detaily (například že v domech v daleké budoucnosti je daleko víc knih než v roce 2075), ale pod efektním povrchem ruší nelogičnosti (čím Mikki krmí vyzenovaného kojence, kterého s sebou v druhé polovině všude nosí?). Možná ale bylo záměrem spíše než koherentní svět a soudržný děj vytvořit velkolepou barevnou impresi. Vizuální stránka Arca bývá přirovnávána k tvorbě Hajaa Mijazakiho: animace postav je 2D s jasnými konturami a plošným, jakoby akvarelovým vybarvováním, přičemž figury obklopuje bohatě prokreslené prostředí s 3D hloubkou. Oproti japonskému klasikovi však vizuál někdy působí až příliš hezoučky, třeba když srnky hopkají lesním požárem.
I děj je spíš impresí – kolekcí scén, které působí často na efekt. Neúměrné množství už tak skromné stopáže zabírají auto- a jiné honičky a další akční scény, přehlušující svou intenzitou jemnější emoce, o něž ve snímku jde především. Podivuhodná je také zmíněná trojice pobertů, jež uprostřed filmu najednou zcela změní cíl.
Ale stejně jako Arco potřebuje k cestování diamant zasazený do čela, uprostřed „jeho“ filmu je dojemný, hořkosladký kamínek v podobě křehkého vztahu mezi chlapcem a dívkou, před-lásky, jíž fatálně stojí v cestě čas na několik způsobů. Oba hrdinové pocházejí z různých epoch, svět jim na rozvinutí vzájemného citu nedopřeje než pár prchavých okamžiků a v neposlední řadě jsou Arco s Iris ještě zoufale mladí.
Bienvenu nicméně do jejich vztahu promítá osudovost srovnatelnou s velkými a „dospělými“ snímky. Iris se na Arca upne s veškerou vážností a úpěnlivostí ženy, která pozná svého životního partnera, když ho má před sebou. Děti se zprvu roztomile hašteří, pak spolu cukrují ptačí řečí a ve scéně v polštářích dojde dokonce na pohledy, v nichž se nejasná touha mísí s erotickým pnutím. Zachytit tuhle řežavost, až hmatatelnou a u tak mladých postav zneklidňující, několika čarami, je od Bienvenua-výtvarníka dotekem mistrovství. Bienvenu-scenárista pak s de Givrym do filmu zapracovávají bolestnou maximu „Když někoho miluješ a ta osoba tebe ne, stejně bys měl udělat všechno, aby byla šťastná,“ již v náhlém momentu sentimentu vysloví jeden z pobertů. Jejím nositelem je především chudák Irisin spolužák Clifford, třetí vrchol svérázného milostného trojúhelníku. Kdyby se snímek i za cenu necelovečerní stopáže soustředil na toto jádro, byl by mnohem silnější.
Slzy jednotlivce můžou někdy znamenat štěstí davů. Arco končí optimisticky, ale se sladkobolným spodním tónem. Kandidát na Oscara nyní běží v tuzemských kinech v originálním znění i s povedeným českým dabingem.
