Každá 11. žena generace Z kariéru v OnlyFans zvažuje, říkají autorky filmu Virtuální přítelkyně
Dokument Virtuální přítelkyně observačním způsobem pokrývá OnlyFans – internetový fenomén, v rámci něhož lidé – většinou ženy – poskytují za úplatu online vlastní, většinou erotický obsah. Snímek sleduje tři tvůrkyně obsahu a jednoho uživatele po dobu jednoho roku. O filmu, který zahajoval letošní festival dokumentů v Jihlavě a nyní běží v kinech, mluví scenáristka a režisérka Barbora Chalupová a producentka Pavla Klimešová.
Váš předchozí film V síti se také týkal jistého segmentu sexu na internetu, totiž zneužívání dětí sexuálními predátory. Jak k němu sedí Virtuální přítelkyně?
Barbora Chalupová: Ve své tvorbě se zabývám internetem a jeho dopady na společnost a téma OnlyFans může skutečně někomu připomínat V síti, ale ta dynamika je tentokrát naprosto opačná. Ve V síti jsme ukazovali muže, kteří manipulují s dětmi ve snaze získat sexuální obsah, kdežto ve Virtuálních přítelkyních si dospělé ženy uvědomily hodnotu svých nahých těl. A skrze nové různé internetové platformy tenhle obsah monetizují tou nejjednodušší cestou, jaká kdy byla dostupná. Téma OnlyFans se nyní v médiích propírá velmi hojně, ale my jsme měly pocit, že je ukazované buď senzacechtivě a bulvárně, nebo velmi odsuzujícím a moralizujícím způsobem. Nás zajímalo, co to vlastně znamená: jestli se žena, která se svlékne a vyfotí a dá to na internet, stane milionářkou, jak se to ve spoustě článků tvrdí.
Jak jste do filmu obsadily protagonistky?
BCh: Napsaly jsme různým českým tvůrkyním tohoto sexuálního obsahu, které jsme kontaktovaly třeba na základě rozhovorů s nimi. Vznikly totiž různé podcastové série, kde tyto ženy o OnlyFans velmi detailně a intimně hovoří. Nepřekvapuje mě, když někdo nechce vystupovat ve filmu, tomu rozumím, protože si nechcete pustit filmový štáb do soukromí. Ale zarazilo mě, že odmítavé odpovědi byly o tom, že ony by klidně udělaly jakýkoliv obsah na internet, ale ve filmu se prezentovat nechtějí, protože to je svět jejich rodičů a prarodičů. Nakonec se nám ale podařilo sehnat jednu tvůrkyni sexuálního obsahu v Bratislavě, od ní jsme začaly. Zjišťovaly jsme její background: říkala, že má manžela, který o jejích aktivitách ví, že je na platformě tři roky a že je tam poměrně úspěšná. Nejzajímavější pro nás ale bylo to, že pořádá workshopy pro mladé tvůrkyně, takové How to do OnlyFans. Díky nim jsme poznaly ženy, které se o fungování v tomhle byznysu teprve zajímaly. A my jsme si už při vývoji filmu s Pavlou přály mít v něm někoho, kdo je úplně na začátku a koho budeme moct natáčet nějakou dobu.
Což se podařilo.
BCh: Ano. Díky tomu workshopu jsme sehnaly ženy, které bychom jinak neměly jak kontaktovat. Film tedy ukazuje příběhy tří žen, jedné úspěšné a dvou začínajících, a my měly možnost zachytit, jak na to reagují jejich partneři, jejich rodiny, co to udělá u nich v práci a s jejich wellbeingem, když začnou na OnlyFans působit. A bylo pro nás důležité ukázat ten fenomén i ze strany uživatelů. Říkám „uživatelů“ a „tvůrkyně“, protože procentuálně je mnohem víc tvůrkyň a daleko víc uživatelů, takže to takhle zjednodušuju. Původně jsme si myslely, že uživatelé budou hlavně single muži, ale přes 90 % uživatelů je ženatých nebo s partnerkou.
Pavla Klimešová: Když jsme připravovaly materiály pro žádost na Státní fond, vyrobily jsme si určité modelové příklady, ideály postav, které bychom ve filmu chtěly mít. Hodně nás zajímalo obsadit třeba matku samoživitelku. Věděly jsme, že se to děje, že samoživitelky dokážou takhle z pohodlí domova zabezpečit sebe i děti. A takovou tvůrkyni se nám podařilo najít.
BCh: Potkaly jsme ji na tom workshopu. A splnilo se nám mít ve filmu i uživatele, který dal souhlas s natáčením: svěřil se nám, proč se na OnlyFans dívá, jak nad tím přemýšlí, ukazujeme jeho motivace. Náš dokument je observační, nemáme tam žádné mluvící hlavy nebo odborníky, kteří by ten fenomén vysvětlovali. Necháváme promlouvat postavy, samotné tvůrkyně. Naše dramaturgyně Lucie Králová nám původně doporučovala točit minimálně čtyři roky, aby šlo o časosběr a abychom zachytily, co se se životy těch žen stane. Ale my od začátku cítily, že nám bude stačit rok, protože vám život diametrálně změní už jen když do těchhle vod vstoupíte.
O OnlyFans se píše také v souvislosti s agenturami, které tvůrkyně svým způsobem „pasou“ a okrádají. Ty jste do filmu nezařadily záměrně?
BCh: Ano, neměly jsme záměr být investigativou. Jedna z postav se nám na začátku svěřila, že v jedné takovéhle agentuře byla, ale my jsme natáčeli ženy, které v oficiálních strukturách nejsou a velmi je kritizují. Některé agentury fungovat můžou, ale ty, o kterých se dozvídáme z médií, s autorkami manipulují a vykořisťují je. Přitom sexuálním pracovnicím bylo na modelu OnlyFans zpočátku sympatické to, že 20 % odvádíte platformě a zbytek si necháváte, tudíž jste sama sobě svojí paní.
Virtuální přítelkyně zahajovaly letošní festival dokumentů v Jihlavě a běžely tam v soutěžích Opus Bonum a Česká radost. Jaké to pro vás bylo?
PK: Já o tom říkávám, že žiju sen svého já z roku 2013, kdy jsem byla na Ji.hlavě poprvé, spala v tělocvičně a hrozně si přála mít tam jednou svůj film. Takže pro mě je to velká radost. Zároveň tuhle důvěru od ředitele festivalu Marka Hovorky vnímáme jako skvělou příležitost k publicitě, a to zejména zahraniční, protože Ji.hlava má skvělá mediální partnerství i se světovými médii. Věříme, že skrz premiéru na Ji.hlavě se náš film může dostat za hranice, protože jeho téma je univerzální. Když jsme ho prezentovali na různých platformách a pitchinzích, vnímali jsme velký zájem o to, jak ho zpracujeme.
Jak probíhá distribuce?
PK: Od 6. listopadu běží náš film v kinech, stejně jako v případě našeho předchozího filmu V síti spolupracujeme s distribuční společností Aerofilms. Věříme, že jsme to téma pojali divácky vstřícně. Dělali jsme i testovací projekci, měli jsme na ní reprezentativní vzorek diváků a zaujalo nás, jak velká číst diváků říkala, že na Virtuálních přítelkyních vnímá osvětový ráz.
BCh: Který byl zamýšlený. Princip OnlyFans je konsensuální a legální, proto téma není jednoznačné a černobílé. Ale na základě posledních statistik víme, že každá jedenáctá žena z generace Z zvažuje takovou kariéru, už jenom proto bychom se o tom měli bavit. Protože právě nastupující generace si nemusí uvědomovat všechna úskalí a stigma, která tato profese přináší.
PK: Zvažujeme, že bychom udělali kratší verzi, kterou by byla možno pouštět třeba na středních školách s nějakou koordinovanou debatou poté. Lze připravit i metodiku pro učitele. Poptávka po tom je.
Účastníte se debat po projekcích. Jak probíhají, na co se lidé nejvíc ptají?
BCh: Dosavadní reakce jsou velmi silné a často i výrazně emotivní. U žádného z mých předchozích filmů nezůstávalo po projekci tolik diváků na debatu, což ukazuje, že je téma i zpracování zajímá. Lidé většinou oceňují, že film fenomén nepředstavuje jen skrze erotický obsah, ale zasazuje ho do širších souvislostí: vztahů, osamělosti a hledání blízkosti. Dotazy od diváků bývají často velmi osobní, ale i ty nejkritičtější jsou formulované s respektem. Protagonistky, které se mnou na debaty jezdí, tak poprvé zažívají skutečnou, otevřenou debatu. Nikoli zjednodušený anonymní hněv internetu. A já jsem divákům za tuhle kultivovanost opravdu vděčná.
