Smrt Napoleona stále budí otazníky. Byl císař otráven, aby se nemohl vrátit k moci?
Dnes uplynulo 205 let od chvíle, kdy na ostrově Sv. Heleny zemřel Napoleon Bonaparte. Jeho smrt je kupodivu dodnes předmětem dohad a konspiračních teorií. Zemřel exulovaný císař na žaludeční komplikace? Byl obětí primitivních lékařských praktik? Nebo ho nechali političtí oponenti otrávit, aby zabránili jeho dalšímu návratu z vyhnanství?
V historii Evropy by bylo těžké najít osobnost, která by poznamenala její vývoj výrazněji než Napoleon Bonaparte. Syn chudého korsického úředníka se po bleskurychlé vojenské kariéře chopil v roce 1800 vlády nad Francií a o čtyři roky později se nechal prohlásit císařem. Během další dekády dokázal ovládnout většinu Evropy, prožít debakl v zamrzlém Rusku, přečkat vyhnanství na Elbě, triumfálně se vrátit k moci a být definitivně poražen u Waterloo. Na podzim roku 1815 byl poslán do dalšího vyhnanství. Ne do Ameriky, jak doufal, ale na nehostinný ostrůvek ztracený hluboko v Atlantiku.
Vlhký ostrov zamořený krysami
Podmínky Napoleonova posledního útočiště nemohly být vzdálenější standardům francouzského dvora či Bonaparteho prvního vyhnanství. Na Elbě byl de facto neomezeným vládcem ostrova a udržoval neustálý kontakt se svými příznivci. Svatá Helena je jedním z nejodlehlejších stále obydlených ostrovů na světě. K nejbližšímu pobřeží západní Afriky musí loď překonat skoro 2000 kilometrů bouřlivého oceánu, a jakákoliv pomoc zvenčí byla proto velmi nepravděpodobná. Ve vlhkém, studeném a krysami zamořeném domě žil bývalý císař pod neustálým dohledem britských strážných. Společnost mu tvořilo pouze několik přátel a kůň, v jehož sedle trávil Napoleon většinu času. Když neprojížděl pustinou dvacetikilometrového okruhu vymezeného jeho žalářníkem, mohl si číst, diktovat zapisovateli své memoáry nebo psát korespondenci, která ale byla přísně monitorována a cenzurována.
Když Napoleon na ostrov připlul, bylo mu pouhých 46 let. Během pěti let však viditelně zestárnul. V roce 1817 se u něj projevil zánět jater spojený se žloutenkou. Na konci roku 1820 už viditelně strádal, stěžoval si na stále silnější bolesti břicha, neustávající škytavku a záchvaty zvracení. Na jaře 1821 se k symptomům přidala celková slabost a úporná zácpa. Jeho stav byl tak vážný, že trval na sepsání závěti. V té prohlásil, že je obětí atentátu anglické oligarchie a vyslovil přání, aby byl pohřben na břehu Seiny. Na konci dubna začal zvracet krev, 3. května obdržel poslední pomazání a 5. května 1821 zemřel. Jeho poslední slova zněla: „Francie. Můj syn. Armáda.“
Podivná pitva
Na výslovné Napoleonovo přání byla následujícího dne provedena pitva. Přestože u ní byli přítomni jak Napoleonovi přátelé, tak zástupci Británie, nepřinesla o příčině smrti jednoznačný důkaz. Podle dochovaných zpráv nalezli lékaři v žaludku zesnulého množství lézí a nádorů svědčících o pokročilé rakovině. Jiné poznámky hovoří pouze o neléčeném žaludečním vředu, další o abnormálně zvětšených játrech. Velký vojevůdce byl proto pohřben, aniž by bylo jasné, jak a proč vlastně zemřel. Okamžitě poté, co zprávy o jeho smrti dolehly do Francie, se objevily spekulace, že byl úkladně zavražděn.
Šiřitelé pamfletů a pozdější konspirační teoretikové neměli pro své spekulace příliš mnoho důkazů. Napoleonovo tělo bylo sice po dvaceti letech vyzvednuto z hrobky na Svaté Heleně a převezeno do Francie, ostatky ale nebyly zpřístupněny dalšímu zkoumání. Jedinou částí, která se z jeho těla dochovala, byl (údajně) penis. Císařský úd měl podle často citované pověsti uříznout během pitvy jeden z lékařů a prodat ho soukromému sběrateli. Pravdivost historky však nebyla nikdy stoprocentně ověřena. I kdyby, usušený penis by k určení příčiny smrti nestačil. Naději přinesly pátračům až o mnoho let později moderní technologie a objev Napoleonových vlasů.
Pramínek vlasů a švédský zubař
Několik pramenů měl z Napoleonovy hlavy odstřihnout jeho komorný Louis-Joseph Marchand, který je po návratu do Francie věnoval císařovým nejvěrnějším přátelům. Marchandovy memoáry vyšly knižně až dlouho po jeho smrti, a existence zachovalých vlasů proto vyšla najevo až v 50. letech 20. století. Pro oficiální i amatérské detektivy to bylo zásadní zjištění. Vlasy jsou schopné i dlouho po odstřihnutí zachovávat stopové prvky látek, jimž bylo tělo vystaveno. Pokud by byl Napoleon skutečně otráven, měla by spektroskopická analýza vlasů jed odhalit.
Pátrání po zachovalých vlasech a rozboru jejich obsahu se chopil švédský zubař, amatérský toxikolog Sten Forshufvud. Jeho analýza potvrzená přezkoumáním v dalších laboratořích přinesla šokující závěr. V Napoleonových vlasech se nacházelo vysoké množství arzeniku – jedu používaného v návnadách na krysy, jimiž byl ostrov Svaté Heleny zamořen. Forshufvud o svých nálezech napsal v roce 1961 knihu „Kdo zabil Napoleona“ a později spolupracoval na dalších studiích s podobně naladěnými autory. Jejich hypotéza tvrdila, že přes odlehlost a nepřístupnost ostrova nechtěli Napoleonovi političtí oponenti riskovat, že vojevůdce z exilu uprchne a chopí se opět ve Francii moci. Přímý atentát by poškodil pověst Britů, pod jejichž záštitou bylo vyhnanství organizováno. Císař byl proto potají systematicky tráven jedem na krysy rozpuštěným ve víně a odsouzen k pomalé a mučivé smrti.
Nové poznatky a nové spekulace
Teorie o Napoleonově otravě sice nebyla oficiálně nikdy přijata, světem však kolovala až do začátku nového tisíciletí. V roce 2008 se analýzy dalších několika vlasů chopili odborníci z italského Institutu nukleární fyziky. Jejich zpráva sice potvrdila zvýšený obsah arzeniku ve vzorcích vlasů, zároveň ale uvedla, že se úroveň nevymyká množství zjištěného ve vlasech Napoleonových současníků. Císař podle nich nebyl otráven, pouze žil v prostředí, kde bylo používání různých nebezpečných chemikálií naprosto běžné.
Závěry institutu nepřímo potvrdily i další rozbory zápisků Napoleonových ošetřovatelů. Podle nich mu byl na zácpu podáván tehdy běžný roztok kalomelu – minerálu, jehož chemický název je chlorid rtuťný. Právě vysoká dávka jedovatého kovu mohla být důvodem, proč Napoleonův nemocný žaludek začal krvácet a organismus zesláblý pobytem na nehostinném ostrově nápor nevydržel.
Za Napoleonovou smrtí s největší pravděpodobností nestojí spiknutí ani obavy z jeho návratu k moci. Poražený a ponížený císař se stal obětí nehostinného ostrova, bídné životosprávy a zdravotních problémů, které se běžně vyskytovaly v jeho rodině i u jeho současníků. Jeho odkaz a neutuchající popularita ale patrně nikdy nedají spekulantům spát a konspirace o císařově smrti budou kolovat i nadále. Když se do nich začtete, zjistíte, že není ani jasné, kdo vlastně v monumentálním sarkofágu odpočívá. Je to opravdu Napoleon, nebo byl pod kupoli pařížské Invalidovny uložen jeho korsický sluha Cipriani Francesco?
