Před 210 lety 30. března roku 1814 končila éra Napoleona Bonaparteho. Jeho armáda byla zatlačena do Paříže, kdysi neporazitelný vojevůdce byl nucen abdikovat a čekalo ho vyhnanství na ostrov Elba. Z pohledu jeho současníků šlo o velmi ponižující, snad až krutý trest. Sám Napoleon ale nezoufal. Středomořský ostrov si sám vybral, zařídil si na něm malé císařství a spřádal plán, jak se opět chopí vlády nad Evropou.
Napoleon I. Bonaparte se narodil v roce 1769 na Korsice do rodiny nižšího úředníka. Kariéra v armádě, kde projevoval mimořádné nadání, vynesla mladého důstojníka v neklidných letech závěru 18. století na vrchol politické moci. V roli konzula se v roce 1800 chopil vlády nad Francií, o čtyři roky později se nechal korunovat císařem a vydal se dobývat Evropu. V roce 1811 už kontroloval území napříč kontinentem od Španělska po Polsko, a nebýt neuváženého tažení do zamrzlého pekla ruských stepí, mohla by dnes polovina Evropy mluvit francouzsky. Po debaklu v Rusku čekal Napoleona pád stejně rychlý, jako byl jeho vzestup. Koalice jeho evropských rivalů, vedená maršálem Karlem Filipem Schwarzenbergem, zatlačila zbytky Grande Armée až do ulic hlavního města Francie a donutila ho ke kapitulaci. Vládce Evropy čekalo vyhnanství.
Exil
Na první pohled by se mohlo zdát, že vyhnanství není až tak drsný trest. Rozhodně ne v porovnání s jinými metodami, které v časech Napoleona zpravidla zahrnovaly Bastilu, kata a gilotinu. Pro příslušníka vyšších vrstev však mohl být nucený odchod ze země opravdu krutý. Znamenalo to vzdát se nejenom rodinných vazeb a přátel, ale také společenského a politického vlivu a často i zdroje obživy. I takový Giacomo Casanova, který do exilu odešel až ve stáří a trávil ho v relativním pohodlí knihovny duchcovského zámku, popisoval nucenou změnu životního stylu jako velmi frustrující. S místními si nerozuměl, trpěl samotou a depresemi a často uvažoval nad sebevraždou. Pro Karla Havlíčka Borovského znamenalo vyhnanství do Brixenu doslova ohrožení na životě. Jeho pobyt byl omezen na město a blízké okolí a jakožto novinář zde prakticky nemohl pracovat. Od státu sice pobíral rentu, vyměřených 400 zlatých ročně mu ale nestačilo ani na pokrytí základních životních potřeb. Jeden z nejslavnějších exulantů v historii, řecký filozof Aristoteles musel z Atén odejít pouze do nedalekého města Chalkis. Přesto přežil v nuceném vyhnanství jen jediný rok.
Vyhnancem ve vlastním císařství
Pro Napoleona, kterému před nedávnem ležela u nohou celá Evropa, bylo vyhnanství obrovskou potupou. Po porážce v Paříži byl nucený podepsat dohodu, která ho vypovídala z Francie a odebírala jemu i celé jeho rodině jakékoliv mocenské nároky. Zároveň mu ale dohoda přiřkla právo podržet si titul císaře, ustanovit na ostrově Elba vlastní državu a pobírat roční apanáž ve výši 2 milionů franků. V porovnání s exulanty, kteří umírali v izolaci osamělých provincií, se tedy Napoleon neměl ve vyhnanství vůbec špatně. Elbu si sám vybral kvůli příjemnému toskánskému podnebí a dobrému přístavu, který ostrovu zajišťoval rychlý přístup do zbytku Evropy. Právně sice ostrov náležel Francii, prakticky ho ale i se všemi 12 000 obyvateli ovládal Napoleon a jeho čím dál tím početnější dvůr. Bývalý císař zde však byl jako na trní. Když ho na ostrově navštívil britský spisovatel a politik William Crackanthorpe, popisoval v dopise své sestře, že se jeho hostitel choval většinou zdvořile. Často se ale prý ztrácel v myšlenkách a zřetelně jím zmítal potlačovaný stud a touha po pomstě na lidech, kteří ho takto zneuctili. Crackanthorpe se v diagnóze nemýlil. Netušil ale, že se kromě studu a pomstychtivých myšlenek Napoleonovi hlavou honil i plán návratu.
Něco se chystá
Napoleonův oficiální dohlížitel, britský důstojník Neil Campbell se v korespondenci se svými nadřízenými svěřuje s obavami, že Napoleonovo ostrovní císařství upadne do bankrotu. Císař hostil ve svých luxusně zařízených vilách zástupy urozených návštěvníků, pořádal bohaté večírky a užíval si se svou milenkou, polskou hraběnkou Marií Walewskou (jeho druhá žena Mare-Louisa ho na Elbu nedoprovázela). Jakožto svrchovaný vladař také považoval za nutné vybudovat si osobní stráž čítající 600 mužů, dvoutisícovou armádu a malou flotilu vojenských lodí. Campbellovi dělalo císařovo rozhazování starosti hlavně proto, že Napoleon nikdy neobdržel 2 miliony franků, které mu abdikační dohoda přiřkla. Daně, které měl právo vybírat, výdaje zdaleka nepokryly, nehledě na to, že je obyvatelé Elby často odmítali platit. Campbell se proto rozhodl odplout do Anglie s oficiálním varováním, že císařův pobyt na ostrově je neudržitelný a že Napoleon patrně cosi chystá.
Campbellova předtucha se ukázala jako velmi přesná. Díky čilé korespondenci a neustávajícímu proudu návštěvníků si Napoleon udržoval přesný přehled o dění ve Francii i ve zbytku Evropy. Věděl, že ho Angličané podezřívají, a plánují ho přesunout na izolovaný ostrov Svaté Heleny. Z Francie se k němu dostávaly zprávy o vzpouře, kterou jeho sympatizanti chystají proti novému králi Ludvíku XVIII. Byl si tedy vědom, že pokud se nechce navždy vzdát naděje na moc a umřít v osamoceném vyhnanství, musí jednat hned. Vzepřít se nedávno uzavřené dohodě však představovalo obrovské riziko. Napoleon se tedy obrátil s prosbou o radu na svou matku, která s ním na Elbě pobývala. Podle dochovaných zpráv tvrdil, že se necítí být vázán dohodou, protože ji protistrany porušily a neposlaly mu slíbené finance. Matka údajně jeho argumentaci schválila a řekla mu: „Jdi, synu, a naplň své poslání.“
Posledních 100 dní
Na konci února 1815 vyplula z Elby malá flotila lodí vedená brigou nesoucí britské insignie. Ve skutečnosti to byla zamaskovaná Napoleonova vlajková loď Inconstant s císařem a nejvěrnějšími loajalisty na palubě. Aniž by se příliš snažila zamaskovat své úmysly, proplula flotila mezi loděmi britského námořnictva a 1. března přistála ve Francii. Malá armáda čítající jen asi 1200 mužů se při pochodu na hlavní město nesetkala s jediným výstřelem a Paříž přivítala Napoleona s nadšením jako hrdinu. Jeho druhá vláda však trvala jen sto dní a skončila debaklem u Waterloo. Svaté Heleně tedy císař neunikl a tentokrát bylo jeho vyhnanství opravdové. Na ostrově ztraceném hluboko v jižním Atlantiku žil pod neustálým dohledem v temném a vlhkém domě ve společnosti pouze několika přátel. Čas trávil projížďkami na koni, čtením knih a korespondencí, která ale byla přísně monitorována. Stesk po rodině a vlasti dlouho nevydržel. Po šesti letech 5. května 1821 zde umřel.
