Zachránit průmysl je obtížnější než zachraňovat Timmyho. Vláda se chystá rozdělovat dotace z Bruselu
Pokles emisí CO2 v rámci evropského Green Dealu byl dosud tažený hlavně transformací energetiky, z níž emisní povolenky ETS 1 vytlačovaly uhlí ve prospěch plynu a obnovitelných zdrojů. Doprovázeno to bylo nicméně růstem cen energie, který těžce postihl evropský průmysl.
Přežívat mu pomáhalo kromě jiného i to, že velké podniky sice musely mít emisní povolenky jako elektrárny, ale dostávaly je zadarmo, a tak je jejich emise tolik netrápily. Jenže ten čas končí. Od letoška jim začnou příděly klesat a porostou jim tak velmi rychle náklady na výrobu. Proto se nevyhnou dalším obrovsky nákladným investicím do dekarbonizace. V opačném případě ztratí jakoukoli konkurenceschopnost a mohou zavřít. Pokud se budeme radovat ze snížení emisí i za cenu krachů průmyslových firem, bude to jako slavit gól do vlastní brány. Odchod průmyslu za moře už započal a tento faktor ho může masivně zrychlit.
Investice do dekarbonizačních opatření, ke kterým jsou evropští výrobci tlačeni, nejsou samy o sobě ekonomicky návratné. Nevedou k žádné inovaci jen zvyšují náklady. Na počátku roku se italská premiérka Georgia Meloni pokoušela prosadit v EU odložení konce povolenek zadarmo. Podpořil ji jak Andrej Babiš, tak německý kancléř Friedrich Merz. Zůstalo ale jen u snahy. Většina států byla proti. Evropská komise nyní chystá jen kosmetické změny, které by mohly brzdit očekávané zdražování povolenek, ale vzdát se jich nehodlá. Nějaký návrh má přijít do prázdnin, ale mnoho od něj čekat nelze.
Nezbývá než o udržení konkurenceschopnosti zabojovat dotacemi na ozeleňování průmyslu. Evropská unie už posílá členským státům prostředky na zelenou transformaci. Účel je na papíře jasný. Snížit emise, modernizovat průmysl a posílit konkurenceschopnost Evropy. Zní to hezky. Jenže mezi bruselským sloganem a průmyslovou realitou bývá v Evropě často vzdálenost několika vysokých pecí, pár cementáren a nejedné chemičky.
Těch peněz je sice hodně miliard, ale pro všechny určitě nebudou stačit. Navíc neefektivita, s níž se v Česku rozdělují dotace na stavbu rozhleden v údolí je pověstná daleko za hranicemi.
Pokud Česká republika nastaví dotační programy tak, že na ně dosáhnou hlavně menší projekty, zatímco velké průmyslové investice do dekarbonizace zůstanou mimo hru, dopadne to absurdně. Evropské peníze sice potečou do zelené agendy, úřední tabulky budou vypadat dobře, ale strategická výroba se začne postupně přesouvat jinam. Budete tak slavit dekarbonizaci za cenu deindustrializace.
Až budeme příště sčítat pokles emisí, může se stát, že za kýženým poklesem budou stát zavřené fabriky, rozvrácené regiony a závislost na dovozu klíčových surovin z Asie. Českým příkladem je ocel. Uzavření vysokých pecí v Ostravě se významně projevilo v poklesu emisí v ČR a nezištně přispělo k dekarbonizaci. Na papíře, protože dovezená ocel znamená také emise, akorát vytvořené jinde. O poslední vysokou pec nyní bojují v Třinci, kde je připraven dekarbonizační projekt za miliardu eur, ale železárny ho nemohou platit ze svého. Kdyby investici promítly do cen svá produkce bude neprodejná. A tak se zahájením projektu v nejasných podmínkách váhají a odkládají ho. Podobně na tom je momentálně řada cementáren, ale i chemiček a dalších průmyslových závodů.
Evropa po průmyslu chce, aby přešel na nízkoemisní technologie, ale zároveň mu zdražuje energie, povolenky i výrobu samotnou. A pak se všichni tváří překvapeně, že miliardové investice ekonomicky nevycházejí. Žádný odpovědný manažer neschválí projekt, který se firmě nikdy nevrátí. Tedy pokud nechce podnik modernizovat rovnou do bankrotu.
Česku vláda nyní v pondělí začne debatovat o dotačních programech, na něž ji EU vyčlenila prostředky. Jakkoli jsou dotace zlo, v současné situaci nám nic jiného nezbývá.
Proto musí vzniknout adekvátní dotační programy. Dostatečně robustní, aby zvládly projekty v řádu miliard až desítek miliard korun. Jinak se peníze ztratí po drobných v málo efektivních stovkách projektů, za něž obvykle orodují nejrůznější lobbisté. Emise se sice i tak v českých statistikách možná sníží, ale bude to tím, že průmysl, pracovní místa i know-how se přesunou jinam a země zchudne.
Uzavírání výroby by mimochodem znamenalo velký politický problém zejména v regionech, kde má silnou voličskou základnu nejen vládní ANO, ale i další strany současné koalice, tak uvidíme, jestli si je toho kabinet vědom.
Nasměrování evropských prostředků směrem k podpoře průmyslových podniků na jejich dekarbonizaci ostatně bude nutností i v důsledku toho, jak se k situaci staví sousední Německo. To se rozhodlo zachraňovat vlastní průmysl nejen obřími subvencemi do zelených investic, ale také dotováním cen elektřiny, které se v důsledku globální situace a evropské zelené regulace opět vymykají normálu a ohrožují samotný evropský společný trh, protože nikdo jiný na tak masivní dotace nemá.
