Páral: Babiš umí výhodně nakupovat rafinérie. Víme to už čtvrt století
Andrej Babiš doporučuje při současné ropné krizi přemýšlet o tom, že vláda by měla koupit nějakou rafinérii v Německu. V dobách pečovatelského státu, kdy nemalá část populace věří v komunistickou fikci, že státní podnik je pro uspokojování potřeb občanů lepší volbou než privátní podnikatel, to moc nepřekvapí. Co na tom, že ti, kdo si pamatují jak to „fungovalo“, když všechny podniky byly státní, ví, jak hluboký je to omyl.
Dneska se tomu říká strategické vlastnictví, které nám zajišťuje bezpečnost, zejména tu energetickou. Tento přístup provozovala to i minulá vláda, která koupila od kanadských a německých investorů českou plynárenskou soustavu Net4Gas a pak taky síť čerpacích stanic Robin Oil. O rafinérii v Německu byl tehdy taky zájem, ale transakční ministr průmyslu Síkela to už nestihl. Stálo to ranec, ale žádnou strategickou výhodu nám to nepřineslo. Plynu máme zatím stále dost, ale když blokáda Hormuzu vydrží ještě pár měsíců bude se obtížně hledat, co do toho Net4Gas napumpovat.
U pohonných hmot jsme také závislí na dovozech. Zejména v případě nafty. V roce 2025 dosáhly dodávky motorové nafty na trh přibližně 5 494 tisíc tun. To je o dvě procenta více než v roce 2024. I v předchozích letech se spotřeba pohybovala kolem 5–6 milionů tun ročně.
Z toho Česko tradičně dováží 30–50 procent spotřeby nafty. Jen zbytek pochází z domácí rafinace. Zdálo by se tedy, že nějaká rafinérie by se hodila. Až na to, že náš systém dovozu vždy obstál. A i nyní máme ceny na evropské poměry spíše nižší.
Když bude málo ropy a bude drahá, tak ani vlastnictví poloviny rafinérií v Evropě nám k levné naftě u pump nepomůže, protože její ceny je dominantně určována cenou na burze v Rotterdamu. A dosavadní cenová regulace bude ten stav ještě zhoršovat. Chceme si snad k rafinérii z důvodů strategické bezpečnosti kupovat i nějaké ropné pole?
Horší pro bezpečnost dodávek motorových paliv než soukromé vlastnictví rafinérii, je v Evropě uměle navyšovaná cena energií. Díky klimatické politice v posledních deseti letech zmizelo z evropského trhu 15 procent rafinérské kapacity. A už se nevrátí.
Prostě nákup německé rafinérie, uvažuje se o podílu v rafinérii MiRo v Karlsruhe, nepředstavuje žádné strategické zajištění dostatku levné nafty a benzínu v Česku, ale jen plýtvání veřejnými prostředky. Česko již usilovalo za Síkely o 32procentní podíl, který má v rafinérii společnost Shell, ale na kontrolní většinu by vláda stejně nedosáhla.
Andreje Babiše lze do určité míry chápat. Podnikatelská expanze je mu jako miliardáři vlastní. Tím víc, když se děje za cizí peníze.
A mimochodem když se starému zbrojnoši ekonomické novinařiny vynoří vzpomínka na to, jak před čtvrt stoletím Agrofert našeho premiéra kupoval Unipetrol, nutí to k úsměvu. Šlo o jednu z nejvíce kritizovaných a kontroverzních privatizací v Česku, která je často spojována s jeho blízkými vazbami na politiky zejména Miloše Zemana a Stanislava Grosse.
V prosinci 2001 vláda Miloše Zemana (ČSSD) rozhodla o prodeji majoritního státního podílu 63 procent v Unipetrolu společnosti Agrofert Andreje Babiše. Meziresortní privatizační komise přitom doporučovala britskou firmu Rotch Energy, která nabídla výrazně vyšší cenu (přibližně 14,5 miliardy Kč). Agrofert nabízel jen kolem dvanácti miliard korun. Zeman to zdůvodňoval tím, že Rotch je jen „překupník“, zatímco Agrofert je strategický investor.
V únoru 2002 Babiš smlouvu podepsal. V září 2002 však Babiš od koupě odstoupil – nezaplatil, požadoval nižší cenu (mj. kvůli povodním) a tvrdil, že za stávajících podmínek Unipetrol nekoupí. Stát (Fond národního majetku) smlouvu ukončil. Privatizace tak skončila fiaskem a musela se opakovat. Babiš však Unipetrol manažersky ovládal až do druhé privatizace v roce 2025 a mohl tak těžit z výhodných kontraktů Agrofertu s dodavateli z Unipetrolu.
V roce 2003 Babiš uzavřel dohodu s polskou státní společností PKN Orlen. Společně podali nabídku na druhé kolo privatizace. PKN Orlen nakonec Unipetrol získal za 15 miliard korun. Podle dohody s Babišem měl Orlen po vítězství prodat Agrofertu vybrané části Unipetrolu (např. podíly v Aliachemu, Agrobohemii nebo Lovochemii).
Polská média tehdy spekulovala o korupci a tajných dohodách při druhé privatizaci, včetně možného zapojení vlivných polských podnikatelů. Babiš to opakovaně odmítal a tvrdil, že žádná korupce se neodehrála.
Škoda, že si v první privatizaci Unipetrol nenechal. Jednak by se mu to osobně vyplatilo a za druhé by sotva zaváděl regulované ceny na pumpách, které možná přinesly krátkodobou mírnou úlevu, ale dlouhodobě trhu prostě škodí, jako každá cenová regulace na trhu nesvázaném monopoly.
