Japonská obdoba Norimberku. Vojevůdci se z válečných zločinů zodpovídali před Tokijským tribunálem
V Tokiu začal před 80 lety soudní tribunál s japonskými válečnými zločinci. Na rozdíl od Norimberského soudu se o něm příliš nepíše. Odsouzení politikové a vojevůdci ale byli obžalováni z některých z nejhorších válečných zločinů v moderní historii. Kdo byli popravení Japonci Hideki Tódžó, Iwane Macui, Akira Mutó nebo Seiširó Itagaki? Čeho se dopustili, a kdo se naopak trestu vyhnul?
Pouhý týden od japonské kapitulace 2. září 1945 vydal generál Douglas MacArthur rozkaz k zatčení předních představitelů císařské vojenské moci. Při mohutném zátahu se podařilo zatknout všech sedm hlavních postav japonské armády, včetně premiéra Hideki Tódžó. Když vojenská policie vyrážela dveře jeho kanceláře, ozval se zevnitř výstřel. Američané nalezli ministerského předsedu se zakrvácenou košilí a kulkou v hrudi, díky rychlému převozu do nemocnice se ho však podařilo zachránit. Další dvě vlny zatýkání rozšířily počet zadržených na 28. Za mřížemi věznice Sugamo očekávali ustanovení tribunálu, před kterým se měli zodpovídat z válečných zločinů.
Soud, nebo poprava?
Řádný soud s japonskými generály a politiky byl výsledkem úsilí amerického ministra války Henry Stimsona. V americké veřejnosti i v armádním vedení v čele s prezidentem Rooseveltem převládal názor, že ideálním řešením bude rychlá a nemilosrdná poprava. Harry Truman, který Roosevelta nahradil po jeho smrti v dubnu 1945, byl však ochotný Stimsonovým názorům naslouchat. Nakonec souhlasil s tím, že soud bude pro Japonce lepší příležitostí dozvědět se plnou šíři zločinů páchaných v jejich jménu „gangstery, jimž bylo umožněno vládnout“.
Soudní protokoly a postupy Tokijského tribunálu byly modelovány podle příkladu Norimberského soudu. Podstatným rozdílem bylo, že v Tokiu zasednul pouze jeden tým obžaloby (v Norimberku byly týmy všech čtyř vítězných velmocí). V pozici soudců sice byly v tribunálu zastoupeny státy a národy včetně Číny, Filipín, Francie, Kanady, Nového Zélandu, Indie, Austrálie a Nizozemska. Žalobu však vedl pouze Američan Joseph B. Keenan.
Poválečný soud na Ministerstvu války
Soud začal 3. května 1946 v budově japonského Ministerstva války v tokijské čtvrti Ičigaja. Volba byla jak symbolická, tak praktická. Váleční zločinci byli souzeni ve stejných místnostech, kde vydávali rozkazy. Sídlo ministerstva byla zároveň jednou z mála budov, které přečkaly totální destrukci Tokia během spojeneckého bombardování.
Během více než roku zde porota vyslechla 419 svědků a posoudila 4 336 důkazů, svědectví a výpovědí. Obžalované zastupovalo více než 100 obhájců, z nichž bylo 75 % Japonců a zbývající čtvrtina Američanů. Jen jejich prezentace obhajoby trvala 225 dní. Hlavním argumentem bylo rozporování definic válečných zločinů, z nichž byli japonští vojevůdci žalováni. Obhájci tvrdili, že vznikly až po válce a mezinárodní právo se na nich ještě zcela neshodlo. K názoru obhajoby se přidal i jeden ze soudců. Ind Radhabinod Pal vystoupil s projevem sepsaným na 1 235 stránkách, označil celý tribunál za institut pomsty vítězů a argumentoval, že se válečných zločinů dopouštěli i Spojenci. Přes tyto námitky začal soud 9. září 1947 číst rozsudky. Sedm obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením, 16 dalších k doživotnímu vězení. Kdo byli odsouzení, pro něž se později vžila přezdívka „Sedm starých mužů“?
Sedm starých mužů
Generál Kendži Doihara - tajný agent a pozdější velitel leteckých sil zvaný Lawrence z Mandžuska. Před válkou zorganizoval rozsáhlou špionážní a kriminální síť zaměřenou na oslabení vlivu čínské vlády v Mandžusku. Zinscenovaným bombovým útokem na železnici v Mukdenu vytvořil záminku k obsazení provincie japonskou armádou. Během okupace se podílel na vraždění a mučení obyvatel Mandžuska a zajatců ve zdejších koncentračních táborech.
Baron Kóki Hirota – ministr zahraničí. Byl obžalován z konspirace vedoucí k rozpoutání války a z účasti na hrůzách v okupovaném Mandžusku. Na vraždění, mučení a znásilňování se sice přímo nepodílel, podle žalobců byl ale o dění informován a nepodnikl žádné kroky k jejich zastavení. Rozsudek smrti je v jeho případě někdy považován za příliš přísný, protože Hirota nebyl voják a jako civilista nemusel mít na armádní operace dostatečný vliv.
Generál Seiširó Itagaki – ministr války. Jako velitel elitní Kuantungská armády byl hlavní postavou okupace Mandžuska a iniciátorem zvěrstev, které zde jeho vojáci páchali. Jedním z bodů obžaloby byl jeho požadavek odeslat 2000 zajatců do pracovních a koncentračních táborů v Koreji, kde mělo jejich veřejné mučení a ponižování sloužit k pozvednutí morálky.
Generál Heitaró Kimura – vojenský velitel expedičního vojska v Barmě. Nejvážnějším bodem obžaloby bylo nehumánní zacházení se zajatci v pracovních táborech na stavbě „Železnice smrti“. V nelidských podmínkách hraničního pásma mezi Burmou a Thajskem zahynulo na 16 000 spojeneckých zajatců a 90 000 zotročených domorodců.
Generál Iwane Macui – vojenský velitel expedičního vojska v Šanghaji a armády v oblasti centrální Číny. Byl hlavní postavou masakru v Nankingu. Po dobytí města v prosinci 1937 zde japonští vojáci zavraždili 200 – 300 tisíc vojáků a civilistů, dopouštěli se mučení, hromadného znásilňování a zabíjení dětí. Události v Nankingu jsou považovány za jeden z nejhorších válečných zločinů v moderních dějinách.
Generál Akira Mutó – vojenský velitel expedičního vojska na Filipínách. Během operací na Filipínách se jeho jednotky dopouštěly podobných zločinů jako Macuiho vojáci v Nankingu. Vraždění, mučení a znásilňování padlo za oběť více než 100 tisíc Filipínců a válečných zajatců.
Generál Hideki Tódžó - vojenský velitel Kuantungské armády a později předseda vlády. Byl obžalován z rozpoutání války proti Spojeným státům, Číně, Velké Británii, Nizozemsku a Francii. Autorizoval a toleroval nelidské zacházení s válečnými zajatci, systematické mučení a nucenou práci v táborech.
Odsouzení a uniklí zločinci
Ne všichni japonští váleční zločinci stanuli před soudem v Tokiu. Napříč Asií se v poválečných letech pořádaly soudy vedené žalobci z Austrálie, Číny, Filipín a dalších zemí. Z různých válečných zločinů se před nimi zodpovídalo na 5700 japonských důstojníků a vojevůdců a více než 900 z nich bylo popraveno. Rozsudek smrti si z jednoho z nich odnesl například Masaharu Honma. Generálporučík japonské armády, velitel invazních sil na Filipíny a iniciátor neslavně proslulého Pochodu smrti, kdy na stokilometrové trase z Bataanu do zajateckého tábora v Capasu zahynulo na 10 000 Filipínců a spojeneckých zajatců.
Navzdory přísnosti soudců a porot chyběla v seznamech potrestaných zločinců řada jmen. Trestu se vyhnul například nechvalně známý „japonský Mengele“ Širó Išii. Vojenský lékař vedl tajný projekt „Jednotky 731“, kde na zajatcích koncentračních táborů prováděl strašlivé experimenty včetně pitvání zaživa, testování chemických a biologických zbraní. Počet jeho obětí byl v řádech tisíců, výměnou za získané poznatky mu ale Američané zaručili beztrestnost. Největší ohlas ale vyvolala absence nejvyššího japonského představitele - císaře Hirohita.
Císařská milost
Zatímco řada spojeneckých vláda (především Austrálie) volala po Hirohitově abdikaci a potrestání, Američané se rozhodli ponechat císaře u vlády. V ponechání nejvyšší postavy japonské tradice viděli možnost, jak v Japonsku zachovat konzervativní režim a zajistit si císařovu podporu v procesu poválečné obnovy. Spojkou k císařskému dvoru se stal sám generál MacArthur, který s císařem Hirohitem navázal kolegiální vztah a vyzdvihoval jeho zásluhy vedoucí k japonské kapitulaci. Sám si proto v císařských kruzích vysloužil přezdívku „Modrooký šógun“.
