Japonští generálové se na konci války pokusili svrhnout živoucího boha a dovést zemi k hromadné sebevraždě
Čtrnáctého srpna 1945 se v Japonsku odehrála poslední epizoda II. světové války. Zatímco se císař Hirohito připravoval oznámit národu kapitulaci, skupina důstojníků z nejvyšší válečné rady se pokusila o čin v tehdejší společnosti nepředstavitelný – zajmout císaře, převzít moc nad Japonskem a pokračovat v boji až do posledního muže, ženy a dítěte. Poslední noc válečného Japonska se dodnes označuje jako Kyujo Jiken – Palácový incident.
Po svrhnutí bomb na Hirošimu a Nagasaki bylo císaři Hirohitovi jasné, že jedinou cestou k záchraně Japonska před totálním zničením je kapitulace. Jeho vůli se podrobila i Válečná rada – nejvyšší orgán vojenského velení, která na Hirohitův podnět předala už 10. srpna zprávu o chystané kapitulaci ambasadorům spojeneckých mocností. Boje přesto pokračovaly dál. Japonské armádní jednotky se střetávaly s ruskými v Mančurii, námořnictvo a letectvo neustále kladlo v jižním Pacifiku tvrdý odpor postupujícím Spojeným státům. Hirohito však byl pevně rozhodnut pokračovat v procesu kapitulace a 14. srpna svolal nejvyšší říšské hodnostáře do protileteckého krytu skrytého v katakombách císařského paláce. Z konference vzešlo finální rozhodnutí ukončit boje a oznámit celému národu, že Japonsko musí „přečkat nepřečkatelné“.
Fráze o přečkání nepřečkatelného byla okamžitě zanesena i do textu projevu, který na místě zaznamenal dvorní stenograf. Hotový text císař stvrdil svou oficiální pečetí a proměnil ho tak v nezvratitelný zákon. Krátce před půlnocí se odebral do speciálně upravené místnosti, kde ho již čekal tým techniků státního kanálu NHK. Hirohitovi stačil na pořízení záznamu jediný pokus. Asi pětiminutovou nahrávku pak technici na místě vyryli na gramofonovou desku a spolu s nahrávkou anglického překladu ji uložili v sejfu pod palácem. Japonská kapitulace se tím stala oficiální. V nejužším vedení armády však převládal zcela opačný názor.
Spiklenci proti bohu
Japonské vládní kruhy už od zahájení procesu militarizace na začátku 20. století ovládala rivalita a probíhaly v nich ostré mocenské boje. V nejvyšší Válečné radě spolu soupeřili armádní, letečtí a námořní generálové, celá Rada pak stála v utajované, ale často velmi ostré opozici vůči císařskému dvoru. Na veřejnost tato rivalita pochopitelně neprosakovala, protože císař v japonské společnosti stále požíval status nejvyšší autority a žijícího boha, syna bohyně slunce Amaterasu. Když se tedy 14. srpna tajná generálská klika pokusila vyhlášení kapitulace zmařit, zastihli spiklenci císařskou gardu nepřipravenou. Císař už přece oznámil, že podmínky kapitulace přijal, a dokument stvrdil svou pečetí. Prohlásit takto definitivní proces za neplatný bylo v myslích běžných Japonců stejně nepředstavitelné, jako pro křesťana přepsání desatera.
Vůdci spikleneckého kruhu byli úředníci ministerstva války major Kenji Hatanaka a plukovník Jiro Shiizaki. Oba byli přesvědčeni, že Japonsko musí podřadným rasám Američanů a Evropanů odolat. Hodlali proto připravit celý ostrov na poslední bitvu, po které mohlo následovat pouze vítězství, nebo smrt všech Japonců, včetně starců, žen i dětí. Odvysílání kapitulačního projevu proto museli za každou cenu zabránit.
Palácový incident
Pozdě večer jednotka rebelů napochodovala k císařskému paláci. Hatanaka a Shiizaki oznámili veliteli stráže generálu Takeshi Morimu, že v Tokiu došlo k nepokojům a nejvyšší vojenské velení nařídilo palác hermeticky uzavřít. Zkušený veterán Mori okamžitě pojal podezření, že zdrojem nepokojů jsou právě úředníci domáhající se vstupu. Než však stačil zareagovat, spiklenci ho zastřelili a odcizili jeho oficiální pečeť. Tou orazítkovali zfalšovaný rozkaz uzavřít palác, odříznout ho od veškeré komunikace z vnějškem a „chránit“ císaře před blíže nespecifikovaným nebezpečím.
Díky zfalšovaným dokumentům nyní spiklenci ovládali jak přístup do paláce, tak jeho komunikační kanály a měli podporu elitních strážních jednotek. Zatímco jejich příslušníci vypínali telefonní a telegrafní linky a uzavírali silnice, vydali se rebelové do katakomb. Jejich cílem bylo nalézt místnost s trezorem, kde byly uzamčeny nahrávky kapitulačního projevu, poté zatknout císaře a jeho sekretáře, strážce císařské pečeti markýze Koichi Kida. S jejich pomocí by mohli odvolat kapitulaci a ovládat další směřování celého Japonska. Jak to u pečlivě vymyšlených plánů bývá, i tento nepřežil setkání s realitou.
Když spiklenci sestoupili do prastarých katakomb pod císařským palácem, zjistili, že jsou daleko rozsáhlejší, než předpokládali. Cestu bludištěm chodeb a tajných komnat vyznačovaly pouze značky psané archaickou, dávno zapomenutou japonštinou a zajatí palácoví sluhové odmítali s rebely spolupracovat. Nepomáhaly ani výhrůžky, ani mučení a spiklenci si byli vědomi, že jim ubíhá drahocenný čas. Aby své pozice posílili, vyslali signál svým spojencům v Tokiu a Yokohamě, aby obsadili radiostanice a zatkli nebo zavraždili důstojníky a úředníky loajální císaři. Zpráva o podivných manévrech v Tokiu se naštěstí již roznesla a většina atentátů skončila neúspěchem. Smrti o vlásek unikl i jejich hlavní cíl – admirál Kantaro Suzuki, premiér Japonska a hlavní vyjednavač podmínek kapitulace. Suzuki nejprve vrahům unikl ze své kanceláře a poté musel uprchnout i z domova. Rebelové povraždili jeho úředníky i členy domácnosti a obě budovy zapálili. Tím ovšem definitivně upozornili na své záměry a na pomoc císaři okamžitě vyrazily loajální jednotky Východní armády vedené generálem Shuzuichi Tanakou.
S východem slunce již bylo jasné, že plány na převrat definitivně selhaly. Od Hatanaky a Shiizakiho se odvrátili i nejzarytější zastánci pokračování bojů. Řada z nich zvolila jediný způsob, jakým si japonský válečník mohl zachovat čest, a spáchala sebevraždu, několik z nich dokonce rituálním harakiri. V 8 hodin ráno dorazil generál Tanaka k paláci a vyzval rebely, aby se vzdali a komplex opustili. Nikdo z vůdců spiklenců nebyl zatčen. Porušení loajality k císaři pro ně znamenalo jediné východisko – sebevraždu. Hatanaka a Shiizaki se opravdu odebrali do ulic Tokia, kde rozdávali letáky vysvětlující jejich činy a žádající o prominutí. Kenji Hatanaka se poté zastřelil. Jiro Shiizaki se probodl nožem.
Poslední slova živoucího boha
Císařův projev byl odvysílán přesně tak, jak bylo naplánováno, v pravé poledne 15. srpna 1945. Upozornění na chystaný projev vysílala státní stanice NHK už od večera předešlého dne, a aby se zpráva dostala ke každému ze 100 milionů Japonců, bylo dokonce zrušeno povinné zatmění a pracně obnoveny dodávky elektřiny do vybombardovaných částí velkých měst. V poledne se z rozhlasových přijímačů skutečně ozval císařův hlas recitující text kapitulace a výzvu k zastavení bojů. Shodou okolností neměl takový dopad, jak by se na živoucího boha slušelo. Císař sice s členy kabinetu komunikoval hovorovou japonštinou, projev byl ale na jeho příkaz sepsán v archaickém dvorním dialektu kanbun založeném na klasické čínštině. Spolu s císařovou nezvyklou dikcí, nekvalitním záznamem a technickými problémy s vysíláním byl projev prakticky nesrozumitelný. Mnozí posluchači si ho dokonce vyložili tak, že císař velí k pokračování bojů, a přesné instrukce se ke generálům dostaly až prostřednictvím štábních rozkazů.
Dodnes se přesně neví, proč byla do poslední chvíle ohrožená kapitulace odvysílána tímto způsobem. Spekuluje se, že nesrozumitelnost byla záměrem a měla zabránit okamžitému šoku a následné panice. Jiní znalci japonských zvyků soudí, že lpění na prastarých tradicích bylo posledním Hirohitovým pokusem udržet si status živoucího boha. Mezi podmínkami kapitulace a poválečné okupace Japonska totiž figuroval požadavek změny ústavy, kde byl císařův božský status změněn na pouhý symbol jednoty národa a lidu. Když se Hirohito v září poprvé setkal s vrchním velitelem spojeneckých sil Douglasem MacArthurem, nebyl již oblečen v ceremoniálním rouše, ale ve skromném západním obleku. Fotografie, kde se nad drobným císařem tyčí sebevědomě rozkročený MacArhtur, byla posledním důkazem, že Japonsko navždy přišlo o svého živoucího boha.
