Civilismus, komedie i hororové drama: Jana Brejchová na plátně zářila po šest dekád v nejrůznějších žánrech
V lepších, svobodnějších časech by bývala byla hvězdou evropského rozměru. Jana Brejchová do českého poválečného herectví vnesla civilismus podobný tomu z nových vln západních kinematografií, později v sobě objevila i komediální talent a některé ze svých nejslavnějších rolí vytvořila až ve velmi pozdní fázi kariéry. Její dílo bohužel často přehlušoval zájem bulváru. Jana Brejchová, hvězda filmů jako Vlčí jáma, Každý den odvahu, Zabil jsem Einsteina, pánové..., Noc na Karlštejně či Zánik samoty Berhof, zemřela 6. února ve věku 86 let.
Roli sirotka Jany v psychologickém dramatu Jiřího Weisse Vlčí jáma Brejchová získala prakticky ze dne na den: těsně před začátkem natáčení totiž spáchala sebevraždu původně obsazená Jana Rybářová. Brejchová, která za sebou tehdy měla debut v agitce Olověný chléb, postavu maturantky v komedii Štěňata a pár dalších menších rolí, popadla nenadálou příležitost za pačesy a vzepjala se k jednomu z nejlepších výkonů své kariéry. Jako citlivá dospívající Jana, nedobrovolně uvízlá v kleštích nerovného vztahu svých pěstounů a v bludišti vlastních protichůdných emocí, herecky perfektně obstála zejména vedle záměrně děsivé Jiřiny Šejbalové. Některé scény filmu – to šlapání zelí! – mají až hororovou atmosféru, která s dívčím půvabem tehdy sedmnáctileté Brejchové a rozechvělostí její Jany vytvářela působivý kontrast.
Dusivé drama Vlčí jáma bylo uvedeno v hlavní soutěži MFF v Benátkách v roce 1958 a získalo tam cenu FIPRESCI. Mezinárodní úspěchy slavil i film Jiřího Krejčíka Vyšší princip (1960), odehrávající se během heydrichiády. Za vypjaté ztvárnění studentky (opět) Jany byla Brejchová oceněna například na MFF v Locarnu. Herečka posléze točila v Německu, Rakousku či Maďarsku a objevovala se na titulních stránkách zahraničních magazínů; nelze se nicméně neptat, jestli se za jiných okolností mohla stát globálním jménem jako její vrstevnice Claudia Cardinale, Brigitte Bardot či Catherine Deneuve.
Zmíněný Krejčík byl pro ranou fázi Brejchové, která herectví nikdy nestudovala, zásadní: dával mladé herečce natolik typově výrazné role jako naivku Melu v adaptaci divadelní hry Morálka paní Dulské (1958) nebo „padlou drsňačku“ Jitku v sociálně-kritickém dramatu Probuzení (1959). V rámci československé nové vlny jí největší příležitosti dal Evald Schorm – hlavně po boku Jana Kačera ve filmu Každý den odvahu (1964) nebo v podobenství Farářů konec (1968). Se Schormem ji po letech znovu svedl dohromady nevyrovnaný, ale pozoruhodný snímek Vlastně se nic nestalo (1988), v němž Brejchová ztvárnila matku a dceru se svou skutečnou dcerou Terezou Brodskou.
Peripetie kolem výchovy Terezy, kterou herečka měla se svým třetí manželem, rovněž hercem Vlastimilem Brodským, stejně jako průběhy vztahů Brejchové s jejími manželi (poprvé se provdala jako sotva osmnáctiletá za Miloše Formana), dcerou, sestrou Hanou a dalšími rodinnými příslušníky až příliš detailně probíral bulvár, stejně jako její zdravotní komplikace v pozdějším věku.
S Brodským se do srdcí českého diváka nejsilněji zapsala rolemi v historickém muzikálu Noc na Karlštejně (1973) nebo v normalizační taškařici Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974). Svou komediální polohu nejsilněji rozvinula asi ve sci-fi Zabil jsem Einsteina, pánové... (1969). Až netypicky laskavá byla jako maminka malého Tomáše Holého v trilogii Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem (1978–1980). A už tak skvělý (po)válečný thriller Zánik samoty Berhof (1983) Brejchová ještě povýšila rolí nelítostné německé jeptišky Salome.
Herečka, která na vrcholu slávy točila i šest titulů ročně, získala v roce 2006 Českého lva za vedlejší roli v Hřebejkově Krásce v nesnázích, svou poslední filmovou postavu, a o tři roky později čestného Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
