Plavba v utajení kvůli atomové bombě: Cesta lodi Indianapolis skončila peklem v oceánu zamořeném žraloky
V roce 1945 zasáhlo japonské torpédo válečnou loď Indianapolis. Během čtyř dnů a pěti nocí přišly o život celé dvě třetiny z přeživších devíti set námořníků. Záchrana přišla pozdě, protože plavba Indianapolis byla přísně tajná. Vracela se z ostrova Tinian, kam dopravila součástky atomové bomby určené pro útok na Hirošimu.
Když 26. července 1945 zakotvila loď Indianapolis na tichomořském ostrově Tinian, námořníci si nemohli nevšimnout, že se na palubě vyskytuje podezřele mnoho vysokých důstojníků. Indianapolis sice patřila k ozdobám flotily US Navy, nebylo ale zvykem, že by na vykládku karga dohlíželi admirálové. Mnoho z nich se důvod neobvyklého důstojnického zájmu nikdy nedozvědělo. Plavba podléhala přísnému utajení a její mise byla odhalena až po skončení války v Tichomoří. Většina posádky se ho nedožila.
Klid před výbuchy
Po vyložení nákladu se „Indy“, jak lodi námořníci přezdívali, vydala směrem k Filipínám, kde se měla zapojit do cvičení pozemní invaze japonských ostrovů. Plavba probíhala tak klidně, že posádka skoro zapomněla, že se stále nachází ve válečném stavu. Někteří námořníci si krátili čas hraním karet, jiní si četli nebo psali dopisy domů. V noci z 29. na 30. července klid rázem skončil.
Krátce po půlnoci lodí otřásla prudká detonace. Torpédo vypálené z japonské ponorky zasáhlo pravou stranu přídě, kde se nacházely nádrže leteckého benzínu. Výbuch paliva o zlomek vteřiny později přehlušila ještě větší exploze, když druhé torpédo zažehlo v podpalubí požár skladu munice. Řetězová reakce výbuchů roztrhla loď podél kýlu. Indianapolis se během několika minut potopila a z 1200 členů posádky se skokem přes palubu zachránilo pouze 900.
Peklo ve vlnách
Potopení lodi bylo tak náhlé, že se posádce nepodařilo spustit takřka žádné záchranné čluny. Někteří námořníci si stačili navléct plovací vesty, jiným nezbývalo než se přidržovat plovoucích trosek. Mnoho z nich utrpělo během výbuchů vážná zranění a zakrátko jim ve vodě podlehli. Několik důstojníků nařídilo rozdělit vesty zesnulých mezi přeživší a utvořit na hladině plovoucí skupiny, kde se silnější trosečníci starali o ty, kterým docházely síly. V mnoha případech se ukázalo, že je to nesplnitelný úkol. Nezkušení námořníci nedali na rozkazy důstojníků a snažili se zahnat žízeň mořskou vodou. Zakrátko se u nich projevily příznaky otravy solí – úporné průjmy vedoucí k další dehydrataci, delirické stavy a záchvaty zuřivosti. S pěnou na rtech a oteklými jazyky tloukli kolem sebe, ohrožovali jak sebe samé, tak kolegy, kteří se jim snažili pomoct. V nejednom případě své zachránce stáhli pod vodu a již se nevynořili. Po několika hodinách pak připluli žraloci.
V teplých vodách Tichého oceánu žijí desítky druhů žraloků včetně několika druhů, které jsou nebezpečné i člověku. V hejnech přilákaných hlukem a krví ve vodě se bohužel našli i jejich zástupci – žralok lagunový s bílými skvrnkami na špičkách ploutví a mohutný žralok tygří. Připlouvající dravci nejprve začali před očima zděšených námořníků trhat na kusy jejich mrtvé kamarády. Netrvalo ale dlouho a začali dotírat i na skupiny plovoucí ve vlnách.
Pohasínající naděje
Zkušení důstojníci věděli, že se mořští dravci většinou vyhýbají boji a útočí na slabé a krvácející jedince. Drželi proto své muže semknuté do skupin. Ti uvnitř odpočívali, námořníci na okrajích hlídkovali, zda se blíží žraloci, a jejich útoky odráželi křikem, kopáním a údery pěstí. Obrana však byla v mnoha případech marná. Přeživší námořníci vzpomínali, jak napínali zrak, zda neuvidí na hladině trojúhelníkovou ploutev. Znenadání jejich soused vykřikl, byl stržen pod vodu a na hladinu se vyvalil oblak krve. Napadení často umírali stále připoutaní k ostatním zoufale bojujícím námořníkům. Důstojníci nemohli dělat nic jiného, než je odříznout, odstrčit co nejdále do moře a doufat, že tím alespoň na chvíli odpoutají pozornost žraloků.
Jak ubíhaly dny a noci, skrovné zásoby pitné vody a jídla se rychle tenčily. Jedna skupina našla na plovoucích troskách konzervy s lančmítem. Když je otevřela, vůně konzervovaného masa okamžitě přilákala útok žraloků. Drahocenné jídlo proto bylo odhozeno co nejdále do moře a s ním jako by zanikla poslední naděje na záchranu. Zoufání tonoucích námořníků nebylo neopodstatněné. Námořní rozvědka sice zachytila vysílání japonské ponorky o úspěšně provedeném útoku, považovala ho však za léčku snažící se do nebezpečných vod přilákat záchrannou výpravu. O tom, že se na trase plavila loď Indianapolis, telegrafista nevěděl. Mise podléhala přísnému utajení a informace se dostaly jen k několika málo důstojníkům.
Příliš velké utajení
Důvodem informačního embarga byl záhadný náklad, jehož vykládka na ostrově Tinian přilákala na palubu vysokou admiralitu. Z podpalubí jeřáby vynesly bedny se součástkami bomby s kódovým označením L-11, přímo z kapitánovy kajuty pak trezor vyložený olovem, kde byl uzamčen čtyřicetikilový disk obohaceného uranu sloužící jako roznětka. Zbytek radioaktivního materiálu byl na ostrov dopraven čtyřmi nákladními letouny, a zatímco se Indianapolis plavila k Filipínám, odborníci projektu Manhattan z něj v letištním hangáru sestavili jadernou pumu přezdívanou Little Boy. Než ji naložili do pumovnice letadla Enola Gay, jeden z nich napsal na plášť vzkaz: „Posádka Indianapolis zdraví císaře!“
Dokumenty odtajněné po válce odhalily, proč se o potopení Indianapolis tak dlouho nevědělo. Poručík, který byl do mise zasvěcen a měl oznámit její doplutí do přístavu na Filipínách, její nepřítomnost z nejasných důvodů vůbec nenahlásil. Krátké volání o pomoc zachytily pouze tři radiostanice. Jeden z důstojníků byl opilý, druhý nařídil telegrafistům, aby ho neobtěžovali, a třetí považoval vysílání za japonskou léčku. Jediná naděje na záchranu kynula posádce Indianapolis od šťastné náhody.
Štěstí v neštěstí
Štěstěna se na zoufalé trosečníky usmála až 2. srpna. Krátce před polednem nad nimi náhodou přelétl průzkumný letoun pátrající po japonských ponorkách. Posádka odvysílala svou polohu a k místu okamžitě vyrazil nákladní hydroplán. Nejprve se pokusil shodit záchranné čluny, prudký vítr a velké vlny je ale odehnaly daleko od tonoucích. V rozporu s rozkazy se proto kapitán rozhodl na rozbouřeném moři přistát. Věděl, že nebude schopen odstartovat, trup a plováky letadla ale poskytly útočiště nejslabším trosečníkům a piloti dokázali palbou odrážet ty nejdotěrnější žraloky. Po dalších dvanácti hodinách na místo konečně dorazila loď USS Cecil J. Doyle. Z vody vylovila pouhých 316 přeživších. Zbytek zahynul hladem, žízní, vysílením nebo podlehl útokům žraloků. Z potopení lodě Indianapolis se stalo jedno z nejhorších neštěstí v historii amerického námořnictva.
Poslední oběť
Poslední oběť tragické plavby zemřela dlouho po záchranné akci. Vojenský soud, který měl odhalit příčiny neštěstí, označil za hlavního viníka kapitána lodi Charlese B. McVaye. Podle žaloby zanedbal bezpečnostní opatření a namísto střídavého kurzu plul oceánem po přímce snadno sledovatelné ponorkami. Jeho obhájci tvrdili, že by kličkování loď před útokem neuchránilo a že by počet obětí nebyl zdaleka tak velký, kdyby posádka přístavu na Filipínách nahlásila nepřítomnost lodi. Kapitán McVay byl přesto odsouzen a degradován. Pocit viny ho v roce 1968 dohnal k sebevraždě. Rehabilitován byl až během obnoveného procesu v roce 2001.
