Motorkář proti motoristům: Nebojuje se jenom o Turka, ale i o vliv ve vládě a politickou kulturu

Věcně se v situaci, kdy prezident trvá na nejmenování Turka, vracíme k debatě o jeho ústavních kompetencích. A znovu řešíme, zda má prezident vůbec prostor pro to, nevyhovět některému z návrhů premiéra. Už jsme to zažili tolikrát na to, aby bylo jasné, že ani spor o Filipa Turka definitivní rozpletení nepřinese. Rozdělením na dva tábory však celá diskuse krásně zapadá do rozdělení společnosti na fanoušky vlády a opozice. Většina politických aktérů tak zastává tu pozici, jež jim zrovna vyhovuje.

Jako velmi zábavné se tu jeví především výroky vrcholných představitelů SPD, kteří dřív tleskali Miloši Zemanovi za to, že bránil jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí. A to na rozdíl od Petra Pavla byly jeho výhrady osobního a účelového rázu, když se prezident ani nepokoušel argumentovat proviněním proti ústavním hodnotám. Ostatně i on sám se dnes Motoristů v celém sporu zastává. Definitivní rozuzlení by mohla přinést pouze kompetenční žaloba, jíž by se následně zabýval Ústavní soud.

Nejdůležitější otázkou je, kdo ve skutečnosti chce, aby Turek ministrem byl, a kdo z klíčových aktérů je pro to vůbec ochotný něco udělat. To, že Andrej Babiš jako předseda vlády odmítá kompetenční žalobu podat, je totiž v překladu totéž, jako kdyby rovnou řekl, že ho celá věc vůbec nezajímá. Sice v rozhovoru pro MF DNES uvedl, že „si umí představit“, jak by Ústavní soud v této věci rozhodl, pozici těch, kdo z radikálních pozic zpochybňují legitimitu této instituce, však jinak nechává na svých panoších ze všech tří koaličních stran. Ono totiž skutečně platí to, co Macinka v jedné ze zpráv sám zmiňuje: „… politicky jste velký tak, jak velký je váš protivník.“

Babiš se zjevně do ostrého sporu s prezidentem pouštět nechce, třebaže si Petr Pavel o podání žaloby, která by celou situaci vyjasnila, dokonce sám řekl. Stoický klid prezidenta je tu něčím, na co nejsou Babiš ani Macinka zvyklí. Esemesky adresované jeho poradci totiž pořád vycházejí z premisy, že Hrad chce s Černínským palácem hrát mocenské a vlivové hry, zatímco prezident k údivu vládních představitelů a na rozdíl od svých předchůdců po svých odpůrcích neplive. Nezájem Babiše na otevřené válce s Hradem je znatelný taky z toho, že po odmítnutí Turka premiér chtěl, aby si Macinka o nominacích své strany jednal s prezidentem sám. Ten to nejdřív zkusil „po dobrém“, když celou věc opakovaně otvíral na osobních jednáních s prezidentem. Když to k ničemu nepovedlo, nastoupily telefony…