Mají demonstrace smysl? Vládu sice nesvrhnou, ale může jí pořádně zavařit
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Demonstrace vládu Andreje Babiše nejspíš nesvrhnou. To ale neznamená, že jsou zbytečné.
- Politologické výzkumy ukazují, že masové protesty dokážou měnit politickou agendu, mobilizovat společnost a dostat vládu pod tlak.
- Kolik lidí musí přijít na Letnou, aby začaly pukat ledy? A proč může být plné náměstí pro demokracii důležitější, než se na první pohled zdá?
Pouhé dva dny před výročím sametové revoluce vrcholí protestní mobilizace proti vládě Andreje Babiše. Organizátoři ze spolku Milion chvilek si od nedělní akce na Letenské pláni slibují účast statisíců lidí. Často ve svém okolí slýchám nihilistickou výtku: vždyť ty demonstrace nemají žádný smysl, plná náměstí s mocenskou mašinérií současné vlády nemají šanci pohnout. Je to ale opravdu tak?
Odpověď na to, jaké dopady nenásilné protesty mají, nám dávají společenské vědy, především politologie a sociologie. Babišova vláda, která se vzhlíží v upadajících demokraciích v našem bezprostředním okolí, zejména v Maďarsku a na Slovensku, je totiž ve své rétorice i konkrétních návrzích jen zbla originální. Koaliční Motoristé si za vzor svých útoků na levici a ekologická hnutí vzali americké MAGA hnutí, poslanci SPD zase spřádají plány na to, jak se po vzoru východních mocnářství vypořádat s neziskovými organizacemi. Současnou debatu ovládá riziko politizace veřejnoprávních médií. A protože nikdo nežijeme ve vzduchoprázdnu, vláda argumentuje, že se od koncesionářských poplatků upustilo v Dánsku i Švédsku, zatímco odpůrci koalice marně volají po dánské a švédské politické kultuře a spíš se obávají nastoupení maďarské a slovenské cesty.
To, že vláda vaří podle osvědčených receptů sepsaných v kuchařkách Viktora Orbána, Donalda Trumpa i Roberta Fica, znamená, že má smysl podívat se na to, jak se to s reálnými důsledky masových umírněných protestů opravdu má. Milion chvilek se pasoval do lídra organizování těch českých. A třebaže akce zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu pod hlavičkou iniciativy Veřejnoprávně dokázala před dvěma týdny slušně zaplnit Václavské náměstí, je to právě spolek vedený Mikulášem Minářem, který dokáže odpůrce populistických politiků aktivizovat dlouhodobě a opakovaně. A co je podstatné – ve velkém, dost možná stále rostoucím, množství.
Právo protestovat
V reprezentativní demokracii je potřeba si na prvním místě říct, jaká očekávání od masových akcí si vlastně můžeme dovolit mít. Vláda má relativně stabilní většinu v Poslanecké sněmovně, která jí dává důvěru. Na začátku se mohla spolehnout na hlasy 108 poslanců, dnes, po odchodu poslance Davida Pražáka ze severních Čech z hnutí ANO, má víceméně jistých 107 hlasů. Víceméně tu zdůrazňuji proto, že se dá očekávat, že z této síly ubude třeba při hlasování o státním rozpočtu. V každém případě bychom neměli očekávat a ani chtít, aby ulice diktovala vládní agendu, bránila koalici, která zvítězila ve volbách, v prosazování vládního programu, nebo snad dokonce určovala, aby se vláda s mandátem od voličů hned v pondělí poroučela. Máme ten luxus – a je skutečně potřeba to za luxus považovat, protože stále víc zemí po celém světě se postupně autokratizuje – svobodných a férových voleb a zároveň možnosti protestovat bez rizika represe. V evropských podmínkách to pořád ještě není vzácné, ale bohužel už to také není samozřejmost.
Máme tedy možnost vyměnit neoblíbenou vládu ve volbách. Samotný volební proces ale demokracii v celém svém rozsahu nedefinuje a neměli bychom žádnému politikovi dovolit, aby vládu lidu na to, že přijde jednou za čtyři roky k volebním urnám, redukoval. Lidé mají právo protestovat a mají právo na to, aby za své názory nebyli zesměšňováni a uráženi – což někteří vládní politici s velkou oblibou a železnou pravidelností činí. Druhým faktem je, že při pouhém pohledu do posledních zpráv o stavu světové demokracie zjišťujeme, že je to právě nezávislost médií, která autoritářům po celém světě vadí. Při snaze bez plnohodnotného odůvodnění měnit způsob financování médií veřejné služby tedy svítí protestujícím červená kontrolka zcela po právu. Stejně tak logicky poslední kroky vlády i způsob, jakým došlo k prosazení odpovídající legislativy (zatím v prvním čtení), znovu probudily občanskou společnost.
Přílišná očekávání v podobě pádu vlády už jsem snad tedy zkrotil. Přesto bychom s požadavky na reálný dopad neměli přestat. Velká část politologického výzkumu se zaměřuje na protesty v autokraciích nebo jiných nedemokratických režimech, a na prostředí onoho zmíněného našeho luxusu tedy jejich výsledky můžeme aplikovat jen v omezené míře. Protesty samozřejmě můžou vést i k pádu vlády a třeba Dawn Brancatiová z Brownovy univerzity v Nové Anglii prokazuje, že čím mohutnější protesty obecně jsou, tím větší šance je, že budou směřovat ke konci vládnoucí moci. Jak jsme si ale řekli, v našich podmínkách by to neměl být primární cíl.
Když je ale řeč o dopadech na politické úrovni, už ikonickým se stal argument jiné výzkumnice Ericy Chenowethové z Harvardovy univerzity, který se často označuje jako „pravidlo 3,5 %“. Ve zkratce je formulováno tak, že silné dopady na úrovni elit protestní hnutí obecně mohou mít ve chvíli, kdy se masového shromáždění – klidně jednoho jediného, toho nejhlasitějšího – účastní 3,5 % populace dané země. To v českém případě znamená, že by se na Letné mělo sejít zhruba 380 tisíc lidí. To určitě není nedosažitelné.
Sama Chenowerthová ale varuje před dezinterpretací tohoto argumentu. Předně, sama říká, že nejde o žádný „železný zákon“ a už vůbec ne o žádnou záruku, že když se tolik lidí sejde na náměstí, můžou hned očekávat zázrak. Výpočet tohoto procenta vychází z pozorování efektů 323 protestních kampaní mezi lety 1900 a 2006. A pracuje s tím, že hranicí, kdy „pukaly ledy“, je často právě toto procento lidí z celé populace participujících na nějakém veřejném shromáždění. Když se přes tuto hranici přešlo, pravděpodobnost rozsáhlejších reforem nebo nějakého jiného silného dopadu, včetně pádu vlády, strmě rostla.
Počet demonstrantů není záruka
Co oněch 3,5 % podle Chenowerthové reprezentuje? Především svědčí o tom, že protestní hnutí má silnou podporu ve společnosti. Ostatně – nikdy to není tak, že přijde protestovat celá země. Je k tomu hned několik zjevných důvodů. 3,5 % populace na náměstí ale znamená, že organizátoři mají podporu nejen limitované ekonomické nebo sociální skupiny, ale že odpor jde průřezově napříč skoro celou společností. Veřejnost jako celek navíc s protestním hnutím projevuje s vyšší pravděpodobností větší soucit a sounáležitost, protože vnímá jeho mohutnost a schopnost být svébytným politickým aktérem, ale zároveň uznává legitimitu davového požadavku.
Sama autorka nejenže zdůrazňuje, že takový počet demonstrantů není žádná záruka – třeba v Bahrajnu protestovalo svého času proti vládě až 6 % lidí z celé populace a nepomohlo to v zásadě ničemu -, ale popisuje také, jaké další podmínky musejí být pro úspěch politické agendy deklarované masovým protestním hnutím splněny. Je to především trvalost a profesionální organizace. Ty jsou nezbytné, a i Milion chvilek už opakovaně prokázal, že si tato kritéria úspěchu dokáže odškrtnout. Zároveň ale hnutí musí mít jasný cíl. A je relevantní se ptát, jestli ten se v budoucnu nerozmělní v odlišných preferencích účastníků.
Chenowerthová však přináší pro protestující i špatné zprávy. V poslední době, konkrétně v desetiletí ohraničeném roky 2010 a 2019, zásadně poklesla efektivita nenásilných forem protestu. Jestli deklarovaných cílů v roce 2010 dosahovalo 58 % mapovaných veřejných protestních kampaní, o devět let později to bylo jen 34 %. Má to několik důvodů. Jedním z hlavních je, že se masová hnutí stále častěji spoléhají na digitální formy komunikace a mají tendenci je upřednostňovat. To určitě hodně věcí usnadňuje, riziko ale tkví v tom, že když se klade přílišný důraz jen na ně, může to vést nejen k menší potřebě se angažovat „v analogovém světě“, ale také k tomu, že političtí odpůrci, v tomto případě vláda, si dokáže mnohem lépe zmapovat jejich aktivity po celou dobu procesu přípravy na masovou akci. Vláda dokáže i bez zapojení represivních složek nebo jiných konspiračních nástrojů dobře vidět, jak mobilizace probíhá v online prostoru v reálném čase, jaká témata lidi dokážou nejsilněji zvednout ze židle. A lze na to dobře reagovat různými dezinformačními kampaněmi nebo jinými taktikami, které mají za cíl znevěrohodnit lídry protestního hnutí.
Problémem také je poslední vývoj demokracií po celém světě, který jsem zmínil na začátku. Autokratičtí lídři se mohou stále více učit od svých kolegů ze zahraničí. Prostřednictvím toho se dokáží lépe a lépe adaptovat na různé situace. Zásadní knihou dneška je Jak umírá demokracie od Stevena Levitského a Daniela Ziblatta. Popisuje se v ní, jak vypadá úpadek soudobých demokracií, a zaměřuje se zejména na to, že už často neprobíhá skrz násilné revoluce nebo jasně identifikovatelné převraty. Důležitou výbavou současných autokratů je oslabovat demokratické instituce, ale činit tak bez většího odporu veřejnosti, pomalu, pozvolna a ideálně „neviditelně“.
S větší či menší mírou neumětelství s touto strategií pracují Fico i Orbán a potenciální sílu odporu si uvědomuje i Andrej Babiš. Proto po prvních demonstracích zdánlivě vzal zpátečku ze svého záměru zestátnit veřejnoprávní média a dál pokračuje v taktice „dva kroky dopředu, jeden krok zpět“, aby vypouštěním mlhy odváděl pozornost od kroků svých i své vlády. Na protesty tohle všechno může mít demobilizační efekt: dlouho se totiž může zdát, že se nic moc neděje a že není potřeba se bouřit. Že občanská společnost dokáže dostat statisíce lidí na náměstí i „preventivně“, v době, kdy začínají blikat malé červené kontrolky a kdy skutečné záměry vlády musíme postupně odkrývat, to je ve skutečnosti důkazem o existenci zdravého jádra, které liberální demokracii neprodá lacino.
Jaké dopady protesty budou mít?
Pád vlády bychom tedy spíše očekávat neměli. Bylo by to neinstitucionální, přehnaně ambiciózní, do jisté míry bláznivé. Co je ale jako důsledek masových protestů rovněž popsáno velmi dobře, to je dopad na veřejnou politickou agendu. Jinými slovy – velmi dobré může být už to, když se o demonstracích a o tom, kvůli čemu se konají, hlasitě mluví. Agendě veřejnoprávních médií se takhle do obecného povědomí povedlo dostat, a to jen sotva v podobě, ve které si to vláda, která z koncesionářských poplatků dělá kulturní válku, přeje. Dříve byly popsány i extrémnější případy: černošské protesty ve Spojených státech v 60. letech zásadně měnily přístup politických elit. V této podobě relevanci plateb za média veřejné služby nutně vnímat nemusíme, hodně ale pomáhá, že se v mediálním prostoru stává tato agenda symbolickou. Budoucím krokům na ovládnutí mediálního prostoru ze strany vládních politiků to totiž opravdu může zabránit.
Mezi řádky z výše popsaného vyplývá, že nejde jen o počet demonstrantů, který se sejde na Letné, byť je samozřejmě poměrně dobrým indikátorem nálady ve společnosti. Je důležitou zprávou nejen pro vládu, ale i pro opozici. A tady se dostáváme k tomu vůbec nejdůležitějšímu. V reprezentativní demokracii totiž bude nejvíc záležet na tom, jaký institucionální dopad protesty budou mít. Před volbami v roce 2021 akce Milionu chvilek vedly k tlaku na opoziční strany, které seskládaly takové strategické koalice, které vedly k volebnímu úspěchu a odejmutí moci populistům. To je v českých podmínkách osvědčená strategie a je docela dobře možné, že nastoupit cestu k jejímu zopakování je tím vůbec nejlepším vyústěním, které současná protestní vlna může mít.
Jako slepá ulička se naopak ukázal projekt vlastní strany Mikuláše Mináře. Už na jarních demonstracích na podporu prezidenta Petra Pavla organizátoři vyzvali protestující, aby se angažovali, ideálně v existujících politických stranách. Jestli budou chtít na tuto výzvu nějak navázat, je to dobrá zpráva. Bude ale důležité sledovat, v jaké podobě k tomu dojde. Zatím, slovy politologa Ivana Krasteva, Milion chvilek operuje v prostředí „demokracie odmítání“ – protest reálně narušuje stojaté vody české politiky, není ale doprovázen automatickou schopností převést nespokojenost na jinou formu kolektivního rozhodování.
Silné institucionální karty tu drží v rukou představitelé opozičních stran, kteří si v následujících měsících budou muset nadefinovat, jak s energií, kterou jim ulice dává, do budoucna naložit. Zatím se zdá, že s myšlenkami, které reprezentuje Milion chvilek, dokáže nejlépe pracovat hnutí STAN. A to jednoduše proto, že se jeho nedogmatická pragmatická pozice dobře potkává s nejasně definovanou ideologií protestního hnutí. To, že tato nevyhraněnost zasáhne do budoucího volebního souboje s populismem, je dnes pravděpodobné stejně, jako to bylo pravděpodobné před rokem 2021. A je to síla, která vládu nesloží hned, povede ale k přijetí takových strategií, které pro to v příštích volbách můžou vytvořit docela dobré podmínky.
