Neal Cassady: „Svatého pošuka“ a nezodpovědného taťku uctívali jako svou múzu slavní beatnici i hippies
Aby se člověk nesmazatelně zapsal do světa literatury, nemusí být nutně spisovatelem. Stačí mít styl a Neal Cassady (8. února 1926 až 4. února 1968) ho měl plný kufr. Allen Ginsberg ho miloval a psal o něm poezii. Ken Kesey využil jeho fenomenálních řidičských schopností a posadil ho za volant svého psychedelického školního autobusu. Láskyplnou povídku na jeho konto si neodpustil Charles Bukowski. A jeho cestovatelský parťák Jack Kerouac ho zvěčnil coby „svatého pošuka“ ve svém bestselleru Na cestě.
Kafkovský osud Neala Cassadyho se započal 8. února 1926 v porodnici v utažském Salt Lake City. Jeho rodiče zrovna směřovali z coloradského Denveru do slunného jihokalifornského Los Angeles, aby začali novou životní etapu. Táta Neal starší cestou své novomanželce Maud maloval skvělou budoucnost. Ve městě andělů si otevřel kadeřnickou provozovnu na lukrativním místě. Bohužel však nebyl jen holič, ale také alkoholik, a čekání na zákazníky si krátil popíjením. Brzy zkrachoval a následoval rozvod.
Malý Neal pak žil s velkým Nealem v nuzném denverském kumbále, ještě s jedním alkoholikem. Chlapci nabízeli ohnivou vodu, ale on vždy odmítl. Zdrženlivost vůči metle lidstva si – na rozdíl od přístupu k marihuaně a amfetaminu – zachoval i v dospělosti.
O jedněch prázdninách vzal Neal starší kluka na stopařský výlet po Státech. Maudini synové z předchozího manželství je ale našli a otce zmlátili; chlapce odvedli k matce, u které od té doby musel žít. Zázemí tam měl lepší, až na to, že ho jeden z nevlastních bratrů terorizoval. Zavíral ho i s výklopnou postelí do zdi a nechával ho tam několik hodin hibernovat. Aby se Neal nezbláznil, naučil se vstupovat do dimenze, v níž čas ubíhá rychleji.
NAVLÉKÁNÍ S CAROLYN
Na střední škole okouzlil svým intelektem známého mecenáše Justina Brierlyho, který ho zásoboval knihami, četbu s ním rozebíral a také ho doučoval. Když se Neal pro něco nadchl, byl neporazitelný. Vynikal ve sportu i v intelektuálních disciplínách a sukně točil stejně snadno, jako obracel listy v knihách. Oblíbil si auta, v jejichž řízení se stal mistrem. A také v jejich kradení, jež nazýval půjčováním. Nasedl, svezl se, jinde zase vystoupil a šel si po svých. Jestli je na semaforu červená, nebo zelená, neřešil – byl barvoslepý. Kradl po obchodech a lup prodával. V roce 1944, zatímco jeho vrstevníci osvobozovali Evropu a Tichomoří, šel na jedenáct měsíců do chládku.
Na svobodu se dostal v říjnu 1945, kdy se v Americe schylovalo k poválečnému ekonomickému boomu. Zamiloval se do LuAnne Hendersonové, dívky na útěku před nevlastním otcem, jenž ji zneužíval. Šestnáctiletou zrzku si vzal v roce 1946 a na svatební cestu vyrazili do New Yorku, kde je kamarád, později známý archeolog Hal Chase, seznámil se začínajícími spisovateli Jackem Kerouakem a Allenem Ginsbergem, kteří se spolu s neméně ambiciózním literátem Williamem Burroughsem poflakovali po kampusu Kolumbijské univerzity a spřádali plány, jak změnit svět. Neal je nadchl svou expresivitou, jíž připomínal postavu z němého filmu. Zatímco oni chtěli svět měnit slovy, on ho přetvářel svou pouhou přítomností.
Neal se s LuAnne vrátil do Denveru, kde se v březnu 1947 seznámil s blondýnou Carolyn Robinsonovou z Nashvillu, o tři roky starší. S LuAnne šlo především o sex, s Carolyn o spojení duší. Dostal ji tím, že jí nabídl pomoc s kulisami, které zrovna vyráběla pro divadelní hru. Šlo o navlékání kuliček na šňůrku a jemu to šlo až zázračně dobře. Zároveň s nimi si navlékal i Carolyn. O necelé půlstoletí později jeho osudová žena vzpomíná ve svých memoárech Off the Road (1991, u nás vyšly o tři roky později ve Votobii pod názvem Na cestě s Deanem) na jeho „obnaženou svalnatou šíji“ a na „páskovské“ oblečení, jež mu dodávalo „nebezpečný půvab“.
MÍSTO FARMY CESTA
Zamilovaný pár se přestěhoval k moři, do kalifornského San Franciska. Jednoho dne přišel Neal domů se zářícíma očima: své milé nesl marihuanu. „Až budeš v tom stavu, musíš si věřit, že dokážeš cokoli,“ instruoval Carolyn, zatímco balil joint. Po týdnu pokuřování to Carolyn přestalo bavit, ale pro Neala šlo o celoživotní vztah. Jack Kerouac, s nímž Neal navázal intenzívní korespondenční kontakt, sdílel jeho lásku k Slečně Zelené, jak konopí poeticky nazýval. Jedna z jeho definic pravověrného beatnika zněla: „V kterémkoli městě dokáže sehnat marihuanu.“
Po anulování sňatku s LuAnne si Neal na apríla roku 1948 vzal těhotnou Carolyn a – podobně jako před jedenadvaceti lety jeho otec – sliboval své novomanželce modré z nebe. Tentokrát šlo o koupi farmy, o níž po pár tazích z trávy do posledních podrobností básnil. V zimě 1948 ovšem vrazil všechny úspory do auta, ve kterém vyrazil s LuAnne, Kerouakem a ještě jedním párem na výlet. Blížily se Vánoce a Carolyn byla perplex. Neala zapřísahala, aby se už nevracel.
Kumpanie zamířila do Texasu, kde William Burroughs, závislý na heroinu, pěstoval i marihuanu, a pak do New Yorku, kde Kerouac vystoupil a u matky hned začal právě prožité házet na papír. Neal se na západní pobřeží vrátil koncem ledna 1949. S kýblem cukrkandlu spěchal za Carolyn, jež ho nedokázala odmítnout. Měli už spolu dcerku Cathy a on přece nebyl jen nezodpovědný, měl dobře placenou práci na železnici a díky pracovním turnusům mohl být pár týdnů z domova a pár týdnů s rodinou. S dětmi byl skvělý, i když „fotrovat“ musela ona.
Na návštěvě u jejích rodičů v Nashvillu šlo všechno jako na drátkách. Okouzlil je jako každého. Selhal jen v tom, že se k černochům i mezi jižanskými rasisty choval jako k sobě rovným. Obdivoval jejich muzikálnost. V jeho oblíbených sanfranciských barech se hrála nová odnož jazzu bebop, v níž excelovali právě příslušníci černé rasy. Spisovatelskému stylu Jacka Kerouaka se přezdívá bopová prozódie.
ZROD KEROUACASSADYHO
Na jejím vzniku měl nezastupitelný podíl Neal, který se také snažil stát spisovatelem, ale nedisponoval potřebnou trpělivostí. Zůstal po něm autobiografický román První třetina (1971), v níž obsáhl prvních deset let svého života, a také pábitelské dopisy, které vyšly v různých výborech (u nás dosud ne). Proslul hlavně rozverným Dopisem o Joan Andersonové, jejž poslal Kerouakovi v prosinci 1950, kdy se autor relativně úspěšného románového debutu Maloměsto, velkoměsto zrovna trápil autorským blokem. Kerouac se rozhodl hodit minulost za hlavu a začít psát po nealovsku – nespoutaně, spontánně, fanfarónsky, freneticky, živě a žoviálně. V dubnu 1951 po dobu tří týdnů nepřetržitě bušil do stroje a na konci hrdě potěžkal sedmatřicetimetrovou roli první verze (poté tolik slavné) Na cestě.
Pracovní a drogové vytížení si u něj vybralo daň v podobě paranoie. V pořadí druhá z jeho tří manželek, Joan Havertyová, tehdy otěhotněla, ale Kerouac odmítl, že by dítě bylo jeho. Neprodleně se rozvedl a zlomené srdce si jel léčit k Nealovi. Dcera Janet Michelle Kerouaková se narodila 16. února 1952 a spisovatel ji neuznal ani poté, co vyrostla a začala vypadat úplně jako on. Stala se také spisovatelkou.
POLYAMORIE ŽIJE
Neal s Jackem obráželi sanfranciské bary a z jednoho tahu přivedli černošskou prostitutku. Byla to další „poslední kapka“, po které Carolyn vybuchla. Tou předposlední bylo, když manžela načapala v posteli s Ginsbergem, jenž je také navštěvoval. Neal vzal rozchod tentokrát vážně, a přestože manželství s Carolyn trvalo, oženil se s černovláskou Diane Hansenovou. Porodila mu syna Curtise, ale on se záhy vrátil ke Carolyn, která ho přes všechny eskapády stále milovala. Měla ráda i kumpány Ginsberga a Kerouaka; do Nealových dopisů, jimiž je zval na návštěvu, připojovala vstřícné vzkazy. V roce 1951 k dosavadním dcerkám Cathy a Jami porodila chlapce a na počest Ginsberga a Kerouaka ho pojmenovala John Allen.
Na Kerouakovi, který se rád vracel do záplatované středostavovské idyly manželů Cassadyových, se Carolyn líbila jeho zdrženlivost. Děti ho milovaly a on s nimi byl ve svém živlu. Toužil také po takovém životě, ale neměl na něj buňky. Sám žil s matkou Gabrielle. Když jeho otec Léon umíral na rakovinu, vynutil si na něm slib, že se o ni postará. Když byl Jack zase jednou u Cassadyových na návštěvě, musel Neal na pár týdnů do práce. Na odchodu se nechal slyšet: „Nedělejte nic, co bych nedělal já.“ Oběma bylo jasné, co by dělal a nedělal, nicméně zachovali zdrženlivost a Carolyn manžela po návratu ujistila, že nic nebylo. „Škoda, mohlo to být přece pěkné, ne?“ odvětil lehkovážně Neal. „Ať je tedy po tvém,“ řekla si Carolyn, a když příště s Jackem osiřela, už nechala věcem volný průběh. S nekerouakovskou střízlivostí, ale neméně vyčerpávajícím způsobem to popisuje ve svých skvělých memoárech.
Z nerudné matky se stala milenkou a oba kohouti se předháněli v dvoření. Pohár Nealova volnomyšlenkářství přetekl, když Jack pozval Carolyn na dovolenou do Mexika a ona přijala. Neal se jí vrhl k nohám. Byla dojatá. Souhlasila, že samozřejmě nikam nepojede, když si to pan manžel nepřeje. Jenže jakmile měl Neal svoje zase jisté, začal mizet na výlety. V San Francisku si v roce 1955 střihl románek s Natalií Jacksonovou, jež se objevuje jako Rosie Buchananová v Jackově románu Dharmoví tuláci (1958; volné pokračování románu Na cestě). Neal Natalii přiměl, aby se za Carolyn podepsala pod žádost o bankovní úvěr, a pak peníze prosázel na dostizích, což byla další jeho vášeň. Brali spolu benzedrin. Krásná Natalie zemřela 30. listopadu 1955 v pouhých čtyřiadvaceti letech po pádu ze střechy čtyřpodlažního domu. Týden před smrtí si pořezala zápěstí. Neal jí vysvětlil, že sebevražda je nejtěžší hřích. Smrt jí přivodila hrůza z uniformy policisty, který se ji snažil zadržet; vytrhla se mu a zřítila se dolů. Kerouac to popisuje v patnácté kapitole Dharmových tuláků.
TAKHLE SE VYDĚLÁVAJÍ PENÍZE!
Vztah Jacka a Carolyn byl tichý, ale dlouhodobý. Ukončil ho až rozklad Kerouakovy osobnosti v důsledku těžkého alkoholismu. Tu Nealovu zatím rozkližoval amfetamin. Nejdřív se málem zabil, když spadl z vlaku a zlámal si chodidlo. Doktoři mu říkali, že už nikdy nebude chodit, on si ale postavil hlavu a díky svědomitému rozcvičování nohu zotavil. Lakotnou železnici zažaloval a vysoudil solidní odškodné; s Carolyn si za ně koupili dům v krásné přírodě u městečka Los Gatos jižně od San Franciska.
V další manželské krizi Neal přinesl domů knihu s myšlenkami jasnovidce a senzibila Edgara Cayce. Začal jim holdovat podobně náruživě jako marihuaně a Carolyn ho tentokrát následovala. Pro tuto pozitivní, prakticky využitelnou filozofii však Jacka nezískali, byl zacyklený v tom nejnihilističtějším buddhismu.
Jedním z důkazů existence vyšší moci pro Neala bylo, když Bůh po zásluze potrestal jeho kacířský plán získat peníze prostřednictvím dalšího úrazu. Zranil se, když nebyl ve službě, takže na odškodné neměl nárok. Šlo opět o nohu, vystrčenou ze stupátka vagónu. Kosti tentokrát zůstaly ušetřeny, ale brzy měl následovat horší políček.
PRONÁSLEDOVANÝ PROROK
Prvního listopadu 1956 vyšla Ginsbergovi v sanfranciském nakladatelství City Lights sbírka básní Kvílení. Věnoval ji Nealovi. Pro explicitně homosexuální pasáže byla zažalována za obscénnost, ale nakladatel Lawrence Ferlinghetti ostře sledovaný soud vyhrál. Z masívní publicity, jež proces provázela, se zrodila beatnická generace. O necelý rok později byl její nástup umocněn vydáním bestselleru Na cestě, který Neala proslavil stejně jako jeho autora.
Román Na cestě spatřil světlo světa po mnoha úpravách, k nimž Kerouac svoloval jen postupně a pro něj potupně. Na žádost nakladatele se musel vzdát například popisu homosexuálního poměru Neala s Ginsbergem. I tak nakapal na přítelovu hlavu másla víc než dost. Za použití spousty osobních detailů byla v knize zveličena ta část Nealovy osobnosti, již Kerouac obdivoval, Cassady sám ji na sobě ale nesnášel a snažil se ji překonat.
Kerouakovi se nechtělo měnit skutečná jména protagonistů, a když ho k tomu ve strachu ze žalob nakladatel donutil, do pseudonymů vkládal implicitní nápovědy. Z Neala Cassadyho z původního rukopisu se v přepracované verzi stal Dean Morriarty a v knize bylo uvedeno jeho bydliště, práce a další specifika. Zatímco Jack dělal ostudu po oslavách a pro renomované časopisy sumíroval zasvěcené články o beatnické generaci, na Neala se zaměřila pozornost fanoušků a také policie. V knize, kterou si oblíbila americká mládež, se propaguje marihuana a pro většinovou americkou společnost tehdy byly drogy tím nejohavnějším hříchem. Nejspíš tedy nebylo náhodou, když Neala půl roku po vydání knihy policisté v civilu ochotně odvezli z koncertu domů. Starý dobrák jim za to jako výslužku věnoval dva jointy.
Za dobrotu na žebrotu – v letech 1958 až 1960 za to tvrdnul v jedné z nejpřísnějších amerických věznic, v San Quentinu. Proklínal Carolyn za to, že za něj nesložila kauci. Mohl docílit samostatného procesu a dostat maximálně šedesát dní, ona ale nechtěla riskovat zabavení domu, který by musela dát do zástavy.
TRIP SKONČIL
Když Neal vyšel ven, snažil se dohnat, co zameškal. Potkal spisovatele a experimentátora Kena Keseyho, jenž slavil úspěch s románem Vyhoďme ho z kola ven (1962; Miloš Forman podle jeho divadelní adaptace natočil roku 1975 slavný pětioscarový film Přelet nad kukaččím hnízdem). Z honoráře za román Kesey financoval hippie skupinu Merry Pranksters. Těmto Veselým žertéřům koupil školní autobus, který jeho následovníci pomalovali v psychedelickém stylu a pojmenovali Furthur. Na jeho střechu posadil kapelu Greatful Dead, za volant Neala a legendární cirkus vyjel napříč kontinentem.
Neal tedy opět křižoval Spojené státy, šaškoval v roli nespoutaného Deana a byl čím dál závislejší na amfetaminu. U Pranksterů měl volný přístup k speedu, trávě, holkám i k obdivu za svoje řidičské schopnosti. V jakési románové reportáži s názvem Kyselinovej test (1968) ho novinář Tom Wolfe zachycuje, kterak neúnavně pronásleduje přítomný okamžik.
Carolyn toho bláhového muže stále milovala, ale vychovávala dospívající děti a nemohla tolerovat jeho excesy. Přišel o práci a svou rodinu jen navštěvoval; kdykoli zůstal déle, končilo to průšvihem. Dcera Jami s kamarádkou ho náhodou potkaly v San Francisku a on myslel, že jeho dcerou je ta kamarádka… Po rozchodu s několikaletou přítelkyní Anne Murphyovou si začal se schizofreničkou J. B. z milionářské rodiny a sám začal trpět toxickou psychózou a halucinacemi. Často se mu stávalo, že obrátil auto na střechu, a proslýchalo se, že to dělá schválně. Každou chvíli ho zatýkala policie. Na poslední návštěvě u Carolyn utekl do sprchy, kde mluvil se satanem…
Poslední cesta Cassadyho vedla za J. B. do Mexika. Zemřel tam 4. února 1968 cestou ze svatební oslavy, čtyři dny před čtyřiačtyřicátými narozeninami. Tělo se našlo – symbolicky – u kolejí. Zřejmě užil kombinaci barbiturátů a alkoholu, o níž se dobře ví, že může být smrtelná. Carolyn se ve svých pamětech svěřuje: „Bůh v jeho nitru mu milosrdně ulehčil od břemene, které pro něj bylo příliš těžké, než aby ho dokázal unést nebo transcendovat. Vždycky jsem se děsila představy, že by z Neala někdy měl být stařec; něco takového by bylo groteskní – pro každého, kdo ho znal, byl zosobněním mládí.“
Jack smutnou ženu nepřijel utěšovat, ale do telefonu ji ujistil, že se k Nealovi brzy přidá. V říjnu 1969 mu vypověděla játra, svého „bráchu“ přežil jen o rok a půl. Carolyn se už nikdy nevdala a život zasvětila propojování parapsychologie a medicíny. V roce 1983 se přestěhovala do Anglie, kde v roce 2013 jako devadesátiletá zemřela. Její osudový muž po sobě zanechal pět dětí, několik románových postav a nadále inspiruje cestovatele, řidiče, svůdníky, spisovatele i písničkáře.
