Robert Oppenheimer: Otec atomové bomby se paktoval s komunisty a jeho život byl plný kontroverzí
„Osud Roberta Oppenheimera je snem i noční můrou,“ prohlásil režisér Christopher Nolan, jenž jeho příběh přenesl na filmové plátno. Fyzik Robert Oppenheimer (22. 4. 1904 – 18. 2. 1967) byl obdivovaný i proklínaný. O Nobelově ceně si mohl nechat zdát, přišel o bezpečnostní prověrku, přitom pár let předtím ho oslavovali jako hrdinu. Trápil se výčitkami svědomí, že pod jeho vedením vznikla atomová puma, nebo byl na svůj výzkum hrdý? Jisté je, že miloval poezii. Jeho nejoblíbenější sbírkou byly Baudelairovy Květy zla.
Kdyby se podařilo odvrátit vývoj termonukleárních zbraní jak u nepřítele, tak u nás, myslím, že bychom dnes žili v bezpečnějším světě. Extrémní nebezpečí pro lidstvo, které je s termonukleárními zbraněmi spojeno, zcela převažuje nad jakoukoli vojenskou výhodou – prohlásil v roce 1954 jeden z otců atomové pumy, Robert Oppenheimer. V té době mu odebrali bezpečnostní prověrku. Z oslavovaného vědce, jenž vedl úspěšný známý Projekt Manhattan, se stal nedůvěryhodným člověkem, který se paktuje s komunisty. Svým levicovým smýšlením se nikdy netajil, navíc jeho manželka, milenka i bratr byli komunisté. Pravda je, že se ho Sověti pokusili naverbovat. Ale neúspěšně. Teprve před rokem, tedy padesát pět let po Oppenheimerově smrti, americká ministryně energetiky Jennifer Granholmová zrušila rozhodnutí o odebrání bezpečnostní prověrky s tím, že Oppenheimer byl loajální a miloval svou zemi.
Otrávené jablko
Sedmnáctiletý Julius Oppenheimer přicestoval z německého Hanau do Nového světa v roce 1888 a hned se s vervou pustil do podnikání. Už jako bohatý muž se o patnáct let později oženil s Ellou Friedmanovou, která vystudovala malířství v Paříži. Jejich prvorozený syn Robert přišel na svět 22. dubna 1904. Druhý syn, Lewis, se v roce 1908 narodil se zdravotním handicapem a zemřel v kojeneckém věku. V roce 1912 třiačtyřicetiletá Ella Oppenheimerová děkovala Pánubohu za zdravého syna Franka. Robert i jeho o osm let mladší bratr vyrůstali jak v bavlnce. Ella se o děti bála, chránila je před všemi nástrahami. Robert si později posteskl, že neměl příležitost být uličník. Odmala byl přechytralý vzorný chlapeček, jenž si se svými vrstevníky neměl co říct. Julius a Ella svého nadaného prvorozeného syna drželi jak ve skleníku, zapsali ho na prestižní školu, kterou založil filozof Felix Adler. Jeho vzdělávací metody měly vést k tomu, aby se děti snažily být ve všem nejlepší.
Malý perfekcionista Robert Oppenheimer se po vyučování věnoval mineralogii a poezii. S dospělými si rozuměl, pro spolužáky byl namyšlený šprt, posmívali se mu. Čtrnáctiletého introverta na táboře tvrdě šikanovali. Sám Robert ale pak profesorovi, kterého nesnášel na univerzitě v Cambridgi, dal na stůl v laboratoři otrávené jablko. Nebo taky ne, v každém případě se tím však pochlubil. Hrozící vyloučení ze školy zažehnal Julius Oppenheimer, mimo jiné přislíbil, že nevyrovnaný Robert bude chodit k psychiatrovi.
Lékař konstatoval, že mladík trpí psychotickou poruchou. Robert několikrát uvažoval o sebevraždě. „Byl jsem na pokraji sil,“ vzpomínal. Psychické problémy mu však ve studiu nebránily. Exceloval na Harvardu, kde studoval fyziku a chemii, s lehkostí se učil cizí jazyky, ovládal i sanskrt, v Göttingenu si udělal doktorát, věnoval se kvantové teorii molekul. Vášnivě diskutoval s tehdejšími věhlasnými kapacitami. A nezdržoval se malichernostmi. Oppenheimerovi kolegové podotkli, že jeho myšlenky jsou velmi zajímavé, zato výpočty leckdy nevalné.
Za osudové považoval setkání s dánským fyzikem Nielsem Bohrem. Ve čtyřiadvaceti začal přednášet na univerzitě v Berkeley. Zabýval se kvantovou elektrodynamikou, jadernou fyzikou a teorií mezonových částic. Běda však, když studenti nedokázali udržet pozornost a v přívalu Oppenheimerových slov jim unikla podstata jeho sdělení. V tom případě se stali terčem jeho ironických a ponižujících poznámek. Až časem se náročný profesor naučil být velkorysejší vůči nedostatkům druhých.
Rudá Jean
Na univerzitě v Berkeley se Robert spřátelil s profesorem anglistiky Johnem Tatlockem. Znalec alžbětinské literatury, děl Geoffreyho Chausera a Geoffreyho z Monmouthu měl syna Huga, který se stal lékařem, a emancipovanou dceru Jean, jež studovala psychoanalýzu. V létě 1936 se Robert s Jean, která byla o deset let mladší než on, seznámil díky své bytné Mary Ellen Washburnové. Mary, jež byla členkou komunistické strany, uspořádala sbírku na pomoc španělským republikánům. Jean vstoupila do Komunistické strany Spojených států amerických rok před jejich setkáním. Zamilovanému Robertovi představila řadu svých levicových přátel. Do komunistické strany v roce 1936 vstoupil také Robertův bratr Frank, vystudovaný fyzik, i jeho švagrová Jackie. Při pozdějším slyšení před Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti Frank uvedl, že jeho vstup do strany byl reakcí na vysokou nezaměstnanost, hospodářskou krizi a rasovou diskriminaci. Fyzik Frank Oppenheimer v druhé polovině třicátých let také finančně podporoval španělské interbrigadisty a republikány. Vyšetřovací komisi to pochopitelně neobměkčilo, Frank musel opustit univerzitu v Minnesotě. Za peníze z prodeje obrazu Vincenta van Gogha si pořídil ranč a choval dobytek.
Kvůli vztahu se sličnou komunistkou Jean byl Robert Oppenheimer v hledáčku FBI ještě před začátkem druhé světové války. Dvakrát nabídl Jean sňatek, rezolutně ho odmítla, po třech letech komplikovaného vztahu se rozešli. Jean si nebyla jistá svou sexuální orientací, koketovala s myšlenkou, že si vezme život, psychické potíže řešila sedativy a alkoholem. Stejně jako Robert ale milovala poezii. Předčítali si navzájem básně. Jejich oblíbeným autorem byl John Donne. Když Oppenheimer zvažoval, jak pojmenuje první jaderný pokus, vzpomněl si na svou lásku a zvolil název Trinity podle Donnovy básně. Mimo jiné v ní stojí „tak smrt se dotýká vzkříšení“... V červenci 1945, kdy nebe nad Novým Mexikem ozářilo tisíc sluncí z atomového hřibu, byla už Jean mrtvá. Zemřela na začátku ledna 1944. Její otec ji našel s hlavou ponořenou ve vaně. Dopis na rozloučenou začínal slovy: „Jsem ze všeho znechucená… Chtěla jsem žít… ale celý život bych byla na obtíž…“ Ještě než John Tatlock zavolal pohřebáky, spálil veškerou dceřinu korespondenci.
Telefon Jean byl odposloucháván, takže FBI věděla hned nebo ještě předtím, co se stalo. Dodnes se spekuluje, zda si Jean sáhla na život sama. Nebyla opilá ani se nepředávkovala. Utopila se ve vaně. Příčinou úmrtí byl otok plic. Smutnou zprávu sdělil Oppenheimerovi důstojník CIA Peter De Silva, který dohlížel na bezpečnost v Los Alamos, kde vrcholily přípravy atomové pumy.
Einsteinův dopis
Německý fyzik Otto Hahn s Lisou Meitnerovou a asistentem Fritzem Strassmannem v prosinci 1938 objevili štěpení uranu 235, při němž vznikají dva nové prvky, baryum a stroncium. O půl roku později profesorka Meitnerová a Strassmann opustili zemi, kde jim kvůli židovskému původu hrozilo pronásledování. Nacistické Německo v březnu 1939 obsadilo české země, zřídilo Protektorát Čechy a Morava a hrozilo tisíciletou říší. K drtivému vítězství však potřebovalo účinnou zbraň. Vývoz uranu z Jáchymova byl zakázán. Na konci dubna 1939 se v Berlíně uskutečnila tajná konference o jaderném výzkumu. Tým vědců, kteří se měli zabývat vývojem jaderné zbraně, vedl Werner Heisenberg, jejž Oppenheimer dobře znal ze svých studií v Göttingenu. Mezi další významné vědce, již se na výzkumu podíleli, patřil Max von Laue, Otto Hahn nebo Hans Geige. Na otrockou práci s radioaktivním materiálem měli k dispozici vězně z koncentráků. Bohaté naleziště uranu v Belgickém Kongu poskytovaly Hitlerovu Německu výhodu. Uranový reaktor se stavěl současně v Lipsku i Berlíně.
Němci nebyli daleko od úspěchu, díky Heisenbergovým mylným závěrům a nedostatečné spolupráci mezi vědci však Hitler avizovanou tajnou zbraň nezískal. Už na jaře 1939 vědci Lise Meitnerová, Niels Bohr nebo Leó Szilárd bili na poplach a varovali, že v Německu probíhá výzkum, jenž by mohl vést k vytvoření zbraně s nepředvídatelnou ničivou silou. Maďarský fyzik Szilárd se tehdy mimo jiné marně snažil přesvědčit ostatní fyziky, aby nepublikovali výsledky svých výzkumů, jež se týkaly atomu. Také se vydal za Albertem Einsteinem na Long Island, aby vahou své autority zasáhl. „Dozvěděl jsem se, že Německo přestalo prodávat uran z československých dolů, kterých se zmocnilo,“ napsal mimo jiné autor teorie relativity americkému prezidentu Rooseveltovi. „V průběhu posledních čtyř měsíců se ukázalo, že je pravděpodobné – díky práci Joliota ve Francii i Fermiho a Szilárda v Americe –, že je možné v uranu spustit řetězovou jadernou reakci, při níž by vzniklo obrovské množství energie a nových prvků podobných radiu. … mohly by být zkonstruovány extrémně výkonné pumy nového typu… Spojené státy mají jen malé zásoby chudé uranové rudy. Velmi dobrá uranová ruda je v Kanadě a v bývalém Československu, nejdůležitější zdroj uranu je v Belgickém Kongu,“ apeloval Einstein 2. srpna 1939.
Americký prezident v reakci na jeho list nechal sestavit poradní výbor pro záležitosti uranu. Až na podzim 1941 ale bylo rozhodnuto, že je nezbytné, aby USA měly dostatek uranu a zkonstruovaly jadernou zbraň. Program vývoje atomové pumy schválil Roosevelt 9. října 1941. Celému Projektu Manhattan (Manhattan District, U.S. Corps of Engineers) velel americký generál Leslie Groves. V devatenácti státech USA a Kanady bylo vybudováno na 37 zařízení, v nichž pracovaly desítky tisíc lidí. Projekt vyšel na více než dvě miliardy dolarů. Za vědeckou část zodpovídal Robert Oppenheimer, jenž prosadil, aby se do výzkumu zapojili rovněž vědci, kteří z Evropy prchli před nacisty, aby si zachránili holý život. Jedním z nich byl i Jiří (Georg) Placzek.
Česká stopa
Teoretický fyzik Georg Placzek byl o rok mladší než Oppenheimer. Narodil se 24. září 1905 do rodiny brněnského průmyslníka Alfreda Placzka a Marianny, rozené Pollackové, jako nejstarší z jejich tří dětí. Byl vnukem moravského zemského rabína. Placzkovi vlastnili textilní továrnu v Alexovicích, Georg se však dal na vědeckou dráhu, řízení rodinné firmy přenechal mladšímu bratrovi. Vystudoval německé gymnázium v Brně a univerzity ve Vídni a v Praze. Stejně jako Oppenheimer měl talent na jazyky, ovládal deset řečí, samozřejmě včetně latiny a řečtiny. Působil na univerzitách v Lipsku, Utrechtu, Göttingenu, Římě, vytvořil teorii Ramanova rozptylu světelného záření na polyatomických molekulách. Studijní pobyt v Charkově ho vyléčil z okouzlení komunismem. V druhé polovině třicátých let se Placzek v kodaňském Institutu Nielse Bohra soustředil na fyziku atomového jádra. Do Spojených států odjel v roce 1939, po zahájení Projektu Manhattan vedl teoretickou skupinu v Montrealu. Věřil, že atomová zbraň Hitlera zastaví. Když ho v květnu 1945 povolali přímo do centra výzkumu v Los Alamos, byli už jeho rodiče a sourozenci po smrti. Georgův otec zemřel v Terezíně, maminka Marianna zahynula v Osvětimi, sestru Edith zavraždili v Rize a bratr Friedrich se zastřelil.
Georg Placzek byl v poušti u Alamogorda v Novém Mexiku minutu před půl šestou ráno 16. července 1945 svědkem Trinity, prvního atomového výbuchu na světě. Jako mnozí další vědci, kteří byli u vzniku zničující pumy, trpěl vážnými depresemi a zemřel předčasně v padesáti letech. Podle všeho se předávkoval barbituráty.
Ničitel světů
Od dubna 1943 v přísně tajném výzkumném centru v Los Alamos v Novém Mexiku probíhala samotná konstrukce pumy. Toto místo údajně vybral přímo Robert Oppenheimer, jenž prosadil, aby v městečku mohli s vědci žít i jejich blízcí, nechtěl riskovat, že dají přednost rodině před vědou. V Los Alamos působili slavní fyzikové Niels Bohr, Richard Feynman, Enrico Fermi, Victor Weisskopf, Edward Teller, Rudolph Peierls, Otto Frisch, John von Neuman atd.
Nic se neponechalo náhodě – pod taktovkou Roberta Oppenheimera se zrodila uranová a plutoniová puma. Vědci závodili s časem. Hitler a Goebbels totiž až do poslední chvíle vyhrožovali tajnou zbraní a Spojenci jejich holedbání nepodceňovali. Velitel Projektu Manhattan generál Groves pověřil speciální zpravodajskou jednotku Alsos, aby zjistila, jak dalece němečtí vědci pokročili ve vývoji jaderné pumy. Získané informace měl vyhodnotit člen zpravodajské skupiny, nizozemský fyzik Samuel Goudsmith. Část dokumentů o německém výzkumném programu i korespondenci německého teoretického fyzika Friedricha von Weizsäckera získal Alsos po osvobození Štrasburku na podzim 1944. Goudsmith dospěl k závěru, že Němci jsou „o dva roky pozadu za Američany“. Alsos pak v Německu zadržel fyziky Ottu Hahna, Maxe von Laueho a Friedricha von Weizsäckera, kteří se na výzkumu podíleli.
Osmého května Německo kapitulovalo. Slovutní fyzikové Niels Bohr, Albert Einstein i Leó Szilárd se snažili vysvětlit politikům, že pokračovat ve vývoji jaderné zbraně už není nutné, Německo je přece poraženo. Bohr psal Rooseveltovi i Churchillovi. Jaderný kolos už se ale nedal zastavit.
V Alamogordu byla v červenci 1945 odpálena první jaderná puma. Obsahovala šest kilogramů čistého plutonia 239. Místní obyvatele nikdo nevaroval. Projekt byl přísně tajný. Nemohli tušit, že ta strašlivá exploze a oslnivé světlo, jež ozářilo oblohu, nezpůsobil výbuch skladu munice, jak tvrdila vláda, nevěděli, že jemný popílek, který pokryl jejich pole, je radioaktivní. Třicetimetrovou železnou konstrukci, na níž byla nálož odpálena, sežehl žár 4000 stupňů Celsia, písek byl několik set metrů od epicentra výbuchu roztavený, tlaková vlna rozbíjela okna v okruhu téměř dvou set kilometrů.
Robert Oppenheimer pokus pochopitelně sledoval: „Věděli jsme, že svět už nebude stejný. Několik lidí se smálo, několik plakalo, většina mlčela. Vzpomněl jsem si na verš z hinduistického spisu Bhagavadgíta – Višnu se snaží přesvědčit prince, aby splnil svou povinnost, a aby na něj zapůsobil, vezme na sebe svou mnohorukou podobu a řekne: ‚Nyní jsem se stal Smrtí, ničitelem světů.‘“
Šestého srpna 1945 ve 2.45 odstartuje z ostrova Tinian americký bombardér B–29. Uranová atomová puma Little Boy je dlouhá jen tři metry a v průměru nemá ani metr. V 8.45 místního času dopadne na japonskou Hirošimu. Osmdesát tisíc lidí vzápětí zahyne, dvě stě tisíc lidí umírá na následky ozáření. Devátého srpna je na Nagasaki svržena puma s názvem Fat Man. Ničivá exploze, která zabila čtyřicet tisíc lidí, se uvolnila štěpením plutonia.
Vědci v Los Alamos jsou v šoku. Údajně se domnívali, že obyvatelé Hirošimy a Nagasaki budou v protiletadlových krytech… Z Roberta Oppenheimera se de facto přes noc stala celebrita, jeho tvář je na titulních stranách týdeníků, je označován za „otce atomové pumy“. Při setkání s americkým prezidentem Harrym Trumanem ale nečekaně prohlásí, že cítí, že má na rukou krev. Truman takové nehorázné řeči odmítne poslouchat.
Zrádce
Na podzim 1945 Oppenheimer rezignuje na post ředitele laboratoří v Los Alamos, nechce se podílet na výzkumu ještě ničivější, vodíkové pumy. Varuje před riziky jaderných zbraní – mohou zničit celý svět, v listopadu 1945 na přednášce ve Filadelfii prohlásí, že atomová puma je „zlá věc“. V roce 1948 se sice stal prezidentem Americké fyzikální společnosti, za mccarthis-
mu je ale opakovaně vyšetřován. Musí před komisí ospravedlňovat, proč se stýkal s komunisty. Proč se setkal s Jean Tatlockovou, když už byl ženatý? „Protože do mě byla stále zamilovaná.“
Jenže komunista byl i Robertův bratr, hýčkané dítě, jež vyrostlo v domě, kde visely na stěnách obrazy Picassa, Cézanna a Gogha, který měl, na co si vzpomněl. Komunistkou byla i Robertova manželka Katherine Pueningová. Do strany vstoupila kvůli svému prvnímu manželovi Josephu Dalletovi, synovi bohatého obchodníka. V roce 1937 spolu odjeli do Španělska, aby s dalšími americkými a kanadskými dobrovolníky v praporu Mackenzie-Papineau bojovali po boku španělských republikánů. Dallet v říjnu 1937 padl. Katherine vystudovala biologii, zabývala se výzkumem rakoviny a kvůli Robertovi se v roce 1940 rozvedla se svým druhým manželem Richardem Harrisonem. S Robertem měli dvě děti, syna Petera a dceru Käthe. Jejich výchovu ovlivnil alkoholismus Katherine.
Bývalý výkonný ředitel Společného výboru pro atomovou energii William L. Borden v listopadu 1953 obvinil Oppenheimera, že je agent Sovětského svazu. Tvrdil, že Oppenheimer od dubna 1942 finančně podporoval komunistickou stranu a v Los Alamos zaměstnával několik komunistů. Prezident Dwight D. Eisenhower se obával, že obvinění mají reálný základ.
Oppenheimer s odebráním bezpečnostní prověrky nesouhlasil a požádal o slyšení. Řada významných vědců i vládních úředníků svědčila v jeho prospěch, fyzik Edward Teller a generál Leslie Groves se však postavili proti němu. Oppenheimer se dál nesměl podílet na jaderném výzkumu. Cestoval po Evropě, varoval před jaderným konfliktem a přednášel v Princetonu. Prezident John F. Kennedy mu v roce 1963 udělil cenu Enrika Fermiho.
V únoru 1967 Robert Oppenheimer zemřel na rakovinu hrtanu. V šedesátých letech několikrát odpovídal na otázku, zda se cítí zodpovědný za svržení pum na Hirošimu a Nagasaki. „Není to tak, že bych se kvůli tomu necítil špatně. Jenom se dnes necítím hůř než včera,“ kličkoval. „Je dobré předat lidstvu jako celku co největší moc ovládat svět. … Pokud ale budou atomové pumy přidány jako nové zbraně do arzenálu válčících stran, lidstvo bude jméno Los Alamos proklínat. Lidé na světě se musí sjednotit, jinak zahynou,“ dodával.
