Skalpy od Apačů po Osvětim. Konec mýtů o indiánském barbarství, skalpování mělo i varovat nebo léčit
Nová kniha Martina Rychlíka Dějiny skalpování s podtitulem Zakrvácené kštice, trofeje a významy, kterou vydala Academia, komplexním a vyčerpávajícím způsobem zkoumá dějiny i potenciální budoucnost skalpování. Dokládá, kde všude byla tato praxe rozšířená, ukazuje, jak ji ve svých kresbách a malbách zobrazovali indiáni i evropští umělci, a podrobně sleduje, jak téma skalpování či sbírání vysušených kůží z celé hlavy, zvaných „tsantsa“, zpracovali četní filmaři i beletristé.
Etnolog, historik kultury a vědecký novinář Martin Rychlík (* 1977) ve svých Dějinách skalpování řeší také aktuální dilema řady západních muzeí, jak s těmito starými částmi lidských těl ve svých sbírkách naložit. A cituje třeba i fiktivní text, v němž jedna taková skutečná tsantsa z jistého londýnského muzea promlouvá: „Ucítil jsem bodavou bolest na tváři a na krku, a když jsem si tam sáhl, nahmátl jsem šíp. Uklouzl jsem a spadl do vody. Pak mě kdosi popadl za vlasy a vytáhl nad hladinu… Nejdříve musíte odříznout hlavu. Pak vzadu uděláte úzký podélný zářez a noži a špachtlemi uvolníte skalp a masitou tvář obličeje a odtáhnete je od lebky…“
Skalpovaná legenda Sam Hawkens
Martin Rychlík se proslavil knihou Dějiny lidí: Pestrost lidstva v 73 kapitolách, která zaslouženě získala Magnesii Literu za publicistiku a málem se v téže soutěži tehdy stala i Knihou roku. Psal v ní o kulturních univerzáliích, tedy o tom, co je lidem napříč různými kulturami společné.
Ve své nejnovější publikaci Dějiny skalpování: Zakrvácené kštice, trofeje a významy si naopak vybral téma – alespoň na první pohled – velmi specifické. Skalpování si většina čtenářů spojuje s dálnou exotikou či dávnými hrůzami dobývání amerického Západu. Jako jeho hlavní oběť si zřejmě vybaví Sama Hawkense, známou postavu z románů a filmů o Vinnetouovi, který byl v mládí skalpován indiány.
Rychlík v knize přibližuje techniky skalpování i jeho možnou prehistorii: mohlo být „evolučně“ dalším stupněm od braní celých lebek a hlav, jakousi jeho mírnější substitucí. Pravděpodobně mohlo souviset s představami o magické síle vlasů, o kterých ostatně autor už také dříve napsal obsáhlou knihu. Autor obsáhle sleduje tento motiv ve filmu, beletrii i komiksu (Malý velký muž, Krvavý poledník, Tanec s vlky, dokonce i Čtyřlístek atd.).
Hanobení, úcta i bázeň
Kniha také detailně rozebírá nesčetné významy skalpování. Někde byl tento akt představující viditelné zhanobení soka přechodovým rituálem, aby se hoch mohl zařadit mezi „pravé bojovníky“, skalpy se pak stávaly i „ozdobami vítězů“ na uzdách, kazajkách, legínách či štítech prérijních indiánů. Skalpy mohly přinášet „léčivou moc“, například u kmene Papagů, kteří je mívali v „koších duše“ a nemocným je pak dávali na choré tělo. Sloužily jako „varovná znamení“ kolem přístupových cest a plnily i roli „kouzelné návnady“, konkrétně na americkém Jihozápadě, kde „skalpový šéf“ zaříkával skalpy mrtvých, aby k sobě přivedly další oběti. Někdy byly věnovány pozůstalým ženám jako „citová náhrada“ za jejich zabité muže i syny.
Velmi odlišné byly rovněž způsoby, jak bylo se skalpy zacházeno. Někde chovali skalpy nepřátel v hluboké nenávisti a byly hanobeny: „V pueble Tewa se skalpům nadávalo, v Taosu se do čerstvého skalpu i kopalo a plivalo či močilo na něj.“ Jinde, například u Zuniů, se získaný skalp naopak mohl proměnit v jednu z jejich nadpřirozených sil přivolávajících déšť. Dokonce se s ním prováděl obdobný rituál, jako by byl přijímán plnohodnotný nový člen: „Při adopci nebo sňatku novému členu obřadně umyjí hlavu starší ženy z otcovy rodiny. Proto je i skalp omyt v čisté vodě, tentokrát tetami toho, kdo zabil.“
Lišit se mohl i status těch, kteří skalpování přežili. Například u Arikarů ze Severní Dakoty bylo slovo skalpovat synonymem pro „zruinovat“. Muž s odejmutými vlasy už v souladu s tím nebyl pokládán za úplného člověka: „Musel odejít z tábora; v podstatě byl mrtev, vnímán coby duch či osamoceně žijící přízrak ohrožující živé“. Tato existence mimo zavedené kategorie kolem dotyčných ale současně mohla vytvářet posvátnou auru: přeživší sice ztratili svou společenskou roli, ale někdy jim byla připisována magická nebo duchovní moc pramenící z jejich existence „mimo“ hranice života a smrti. Skalpovaní lidé měli v mnohých legendách nadpřirozené schopnosti, uměli uzdravovat choré a pomáhat vyhrávat bitvy.
Komercializace a švindlování
Všechny uvedené příklady se týkaly severoamerických indiánů. Je ale nutné doplnit, že skalpování nebylo univerzální mezi všemi kmeny a jeho význam byl původně spíše rituální nebo válečnický. Až Evropané jej v Americe rozšířili a zkomercionalizovali. Některé mexické státy vyplácely odměny za skalpy nepřátelských indiánů. Najímáni k tomu byli američtí dobrodruhové z řad bývalých vojáků, aby tak chránili usedlé Mexičany. Což se ale často zvrhávalo, protože dobře placení lovci skalpů zjistili, že jejich chlebodárci nedokážou rozpoznat skalp nepřátelský od skalpů tmavovlasých Mexičanů, takže začali „švindlovat“. Jednoduše decimovali ty, které měli původně ochraňovat: „Místo drsného Apače přinášeli vlasy leckoho – včetně žen a rolníků.“ Někdy, zvláště během války amerických patriotů s Brity mezi lety 1775 až 1783, se dokonce skalpovali i běloši mezi sebou. Jak konstatoval antropolog Thomas S. Abler: „Bílí se přiučili praktikám skalpování od indiánů velmi rychle a s velikým nadšením.“
Napříč celým světem a dějinami
Ale hlavně je třeba zdůraznit, že ani pro Evropany nebylo skalpování zcela novou praxí. Bylo praktikováno u pohanských polabských Slovanů, u raně středověkých Franků nebo Vizigótů, jako trest ho znaly anglosaské zákoníky, najít se dá v Danteho Božské komedii, zahanbující akt stržení vousů (i s kůží) je motiv doložený i v artušovské literatuře. A uřezávání a shromažďování částí těl jako trofejí či pro další využití je ještě rozšířenější. Rychlík připomíná, že v koncentračním táboře v Osvětimi se po létech masového vraždění našly tuny lidských vlasů, jež v nadsázce nazývá „průmyslově brané skalpy“. Uši, zuby a další části těl si někteří vojáci odnášeli i během války ve Vietnamu nebo v současnosti na Ukrajině. To vše autor rekapituluje a právem zdůrazňuje pro všechny, kteří by se chtěli kulturně a morálně povyšovat nad údajně barbarskými indiány.
Už jen minulost?
Vyústění této knihy „plné krve a bolesti“ je ale nadějeplné. Nebo se o to alespoň Martin Rychlík snaží. Navzdory všemu, co slovem i hojnými barevnými ilustracemi dokumentuje, autor v závěru vyjadřuje víru, že čtenář četl už jen o dějinách skalpování, tedy o historii jevu dávno překonaného. Neboli že psal o něčem, co se už nikdy a snad nikde nevrátí do lidské společnosti: „Věřme, že převládne mír a skalpovat či dekapitovat takto záměrně odlidštěné soky nenapadne žádné sektáře, žoldáky a fanatiky.“ Bohužel nějací „fanatici“ a „žoldáci“ ochotní udělat cokoli se na zemi asi budou vyskytovat vždy, takže splnění této vize se nezdá jako příliš pravděpodobné. Kniha navíc svědčí o tom, že i když jsme je v úvodu označili téměř za kuriozitu a anomálii, skalpování (a podobné děsivé akty) bylo a někde asi nadále je rozšířenější, než by většina zdejších čtenářů tušila a připouštěla.
