Vladimír Petřek: Statečný pravoslavný kaplan a vlastenec, který ukrýval atentátníky na Heydricha | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Petřek: Statečný pravoslavný kaplan a vlastenec, který ukrýval atentátníky na Heydricha

HANA BENEŠOVÁ5. září 2019 • 14:45
Vladimír Petřek: Statečný pravoslavný kaplan a vlastenec, který ukrýval atentátníky na Heydricha
foto: Archív

„Tedy přece nevyhynula statečnost v našem národě,“ pronesl pravoslavný duchovní Vladimír Petřek (19. 6. 1908–5.  9. 1942), když se dozvěděl o atentátu na Reinharda Heydricha. V kryptě chrámu svatých Cyrila a Metoděje nacházeli odbojáři dočasný, bezpečný úkryt už od čtyřicátého roku. Na konci května a v červnu 1942 se zde kaplan Petřek obětavě staral o sedm československých parašutistů. Byl také u jejich posledního boje. Spoutaného kněze použilo gestapo 18. června 1942 jako živý štít.

Na kulatém stolku v hale rožnovské vilky ležely páteční noviny. Jiřina na titulní straně zahlédla známou tvář. To je tatínek! O prázdninách nepřijel, nemohla mu ukázat své první vysvědčení se samými jedničkami. Tolik se na něj těšila. Uměl krásně vypravovat, pokaždé jí přivezl knížku a naposledy i nový přívěsek. Pochlubila se mu totiž, že dostala od tety křížek z českých granátů. Byly zasazené ve stříbře. „Jiřinko, kříž nemáš nosit na krku, ale v srdci,“ podotkl tehdy a koupil jí granátové srdíčko. Na společných procházkách jí připomínal: „Drž hlavu rovně. Vždycky měj hlavu rovně.“

Proč za nimi tatínek v létě do Rožnova pod Radhoštěm nedorazil, doma Jiřině nevysvětlili. Babička, dědeček i maminka mlčeli. Raději se nevyptávala, pochopila, že se něco děje; třeba se ale uvidí na konci září, to bude slavit sedmé narozeniny. Nadpis článku u otcovy fotografie na lavici obžalovaných ji přimrazil. – Soudní přelíčení s přechovávači vrahů SS-Obergruppen­führera Heydricha. Řádky se jí začaly míhat před očima. Tatínka popraví?!

V pátek 4. září 1942 vrazil do pankrácké cely německý dozorce. „Chcete požádat o milost?“ křikl na kněze odsouzeného na smrt. „Ne!“ odpověděl pevným hlasem kaplan Vladimír Petřek. Za chvíli přišli znovu, chtěli vědět, jestli si to nerozmyslel. Petřek zůstal neoblomný: „O milost vás nežádám a ani jsem nikoho nežádal, aby to učinil místo mne.“ U stanného soudu, který se konal 3. září 1942 v Petschkově paláci, prohlásil, že bylo jeho povinností poskytnout azyl pronásledovaným. Své spoluvězně utěšoval: „Nic není marné, každý počin pro vlast tak či onak přinese ovoce.“

Vladimír Petřek nesl svůj kříž statečně. Trnitou cestu k životu si zvolil. Své nastávající ženě, Jiřině Reinlové, s níž se v roce 1932 seznámil u splavu na Bečvě, před lety svěřil v dopise: „… drásat se příkrou pěšinkou a žízeň hasit vlastním potem a krví, toť důstojné člověka.“ Rozhodl se pro kněžskou službu a své milé netajil, že to není lehký úděl a že být manželkou duchovního rovněž nebude snadné.

Před 30 lety zemřel Karel Zeman. Svými filmovými triky předběhl dobu a okouzlil celý svět

V roce 1934, kdy v chrámu svatých Cyrila a Metoděje z rukou biskupa Gorazda přijal kněžské svěcení, Petřek napsal: „Zlato se čistí v ohni a duše lidská v utrpení. A já se mu nevyhýbám, poněvadž to mohu snésti. Je mnoho důvodů, pro něž je blahé žít i strastiplně, odříkavě bez pochval a slávy.“

Čas kvapí

Učitel v Hodolanech Josef Petřek a jeho žena Marie, rozená Peřinová, měli deset dětí – Marii, Vladimíra, Miladu, Jaroslava, Jiřinu, Emila, Miroslava, Věru, Zdenu a Květu. Nejstarší syn Vladimír se jim narodil 19. června 1908. „Doma byla pohoda, pořád se o něčem povídalo, drželi jsme při sobě,“ vzpomínala v rozhovoru pro Reflex Jiřina Petřková. „Maminka byla jemná a křehká, tatínek měl ráznou povahu.“ Učitel a sokol Josef Petřek svým dětem vštěpoval lásku k lidem a zemi, záleželo mu na jejich vzdělání. „Často nám vypravoval o slovanských věrozvěstech Cyrilovi a Metodějovi, to bylo jeho oblíbené téma z našich dějin,“ pamatovala si Zdena Petřková.

Josef Petřek po první světové válce vstoupil do pravoslavné církve. Syna Vladimíra poslali rodiče v roce 1923 studovat do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS; od roku 1929 Jugoslávie) na teologické lyceum v Sremských Karlovcích. Poté získal stipendium na pravoslavné teologické fakultě v Bělehradě. „Vladík měl laskavou, srdečnou, trpělivou povahu. Choval se k nám, mladším sourozencům, moc hezky. Jeho vztah k Bohu byl vroucí. V tom mezi námi vynikal,“ vypravovala jeho o šest let mladší sestra Jiřina. „Nebyl žádné pápěří, byl zdatný sportovec, hrál kopanou, později vesloval. Pořád s sebou nosil knihy. Mezi jeho oblíbené autory patřil Victor Hugo nebo Henryk Sienkiewicz. Rád s lidmi debatoval. Však mu taky naše tety daly přezdívku otec Palacký. Vzpomínám si, že nám vykládal o Nietzschovi a Kantovi. Ve čtrnácti letech nám udělal přednášku o Kantově mravním zákoně a hvězdném nebi.“

S Jiřinou Reinlovou se Vladimír Petřek seznámil krátce před odchodem na vojnu v Kroměříži. Napsal jí desítky dopisů. Jeho velitel se pozastavil nad tím, že Petř­kovi do kasáren přišla pozvánka na pacifistickou konferenci. Ještě víc však dotyčného udivilo, že Vladimír Petřek odmítl prestižní vojenskou kariéru. Vladimír ve svých čtyřiadvaceti výborně ovládal němčinu, angličtinu, francouzštinu, hebrejštinu, klasickou řečtinu a ruštinu, plynně hovořil srbochorvatsky, makedonsky, slovinsky, bulharsky, rusky. Zrovna takové lidi armáda potřebuje, Jugoslávie je spojenec Československa. Vladimír Petřek se nenechal přesvědčit. Vybral si službu Bohu.

Šimek + Grossmann: Málo známé pozadí zrodu populární dvojice. Co za tím stálo?

Kvůli kněžskému povolání uspíšili s Jiřinou Reinlovou svůj sňatek. Buď se museli rozejít, nebo se museli vzít. Po vysvěcení na pravoslavného kněze by se už oženit nemohl. V listopadu 1934 Vladimír napsal své snoubence: „Čas kvapí a o Vánocích zde nutně potřebují kněze… Našich kněží je málo… Budu-li vysvěcen a nebudeme-li do té doby svoji, neexistuješ pro mne více ani Ty, ani já pro Tebe…“

Vladimír Petřek a Jiřina Reinlová uzavřeli manželství 7. prosince 1934 v Olomouci. O devět dnů později, 16. prosince 1934, byl v chrámu svatých Cyrila a Metoděje vysvěcen na kněze. Za dalších devět měsíců, 30. září 1935, se manželům Petřkovým narodila dcera. Dostala jméno po mamince.

„Rodiče nejdřív bydleli přímo na faře v Resslově ulici, potom se přestěhovali na Vinohrady do Řipské ulice,“ dodává dcera Petřkových Jiřina Juláková. „Dědeček, doktor Felix Reinl, nechal postavit dům v Podolí, aby to měl tatínek blízko k Vltavě. Tatínek měl řeku rád. Dědeček si tatínka velmi vážil, babička dávala najevo své výhrady.“

V roce 1937 Jiřina Petřková, rozená Reinlová, podala návrh na rozvod. Nemohla vědět, že si tím zachránila život. Pokud by s Vladimírem zůstali manželé, čekala by ji v říjnu 1942 v Mauthausenu smrt.

Spravedlivá odplata

Na X. všesokolský slet přijeli do Prahy za Vladimírem jeho sourozenci. „Vladík mě seznámil se sokoly z Bělehradu, pak jsme se spolu byli podívat na sokolský průvod. Sokolové ze severočeských žup v průvodu nemávali, neodpovídali na sokolské Nazdar, šli mlčky, hlavy sklopené. Vladík stál vedle mě a volal na ně: ,My vám rozumíme, my vám rozumíme!‘“ vzpomínala Petřkova sestra Jiřina.

Mystika gotických katedrál: Co spojuje pařížskou Notre-Dame s pražskou katedrálou…

V čele Krušnohorské-Kukaňovy župy, která svým tichým protestem upozorňovala na svízelnou situaci v pohraničí, šel učitel Jan Zelenka, Bedřich Kubice a Václav Novák. Právě Jan Zelenka-Hajský o necelé čtyři roky později doprovázel do krypty chrámu svatých Cyrila a Metoděje československé parašutisty. „Takový je život. Má svou vnitřní logiku,“ usmívala se Jiřina Petřková. „Ti mládenci, Gabčík s Kubišem, vykonali spravedlivou odplatu. Byli jsme na Vladíka hrdí, že se o ně staral. To byl náš Vladík. Vždy pomáhal lidem v nouzi. Nám doma samozřejmě nevyprávěl o tom, co dělá, například kolika Židům od března 1939 vystavil falešné křestní listy.“

Spolupracovník Jana Zelenky-Hajského, československý legionář Petr Fafek, si na jaře 1942 vzpomněl, že s předsedou laické rady starších při chrámu svatých Cyrila a Metoděje Janem Sonnevendem hovořili o tom, že v kryptě kostela by bylo možné ukrýt zbraně. Poprosil ho o poskytnutí útočiště pro československé parašutisty. Farář Václav Čikl souhlasil, na starost si je vzal kaplan Vladimír Petřek.

Vyšetřovatel atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Heinz Pann­witz ve své závěrečné zprávě ze září 1942 mimo jiné uvedl: „Skutečnost, že v kostele ukrývá atentátníky, byla Petřkovi brzy zřejmá, pokud to nevěděl už předtím… Příchod agentů, jejich zásobování a péči o ně konzultoval s Janem Zelenkou. Byla dohodnuta krycí jména a označení pro rozeznání agentů… někteří z nich měli na krku řetízek, na němž byl umístěn znak českého lva… Kaplan Petřek, který celou péči o atentátníky a agenty organizoval, šel ve své osobní pomoci tak daleko, že chodil vynášet vědro, které těmto osobám sloužilo jako nouzový záchod. Činil všemožná opatření, aby se zabránilo zradě. Oba kostelníky přivedl před oltář, kde každý musel zopakovat přísahu na bibli a svaté obrazy.“

Jediný přístup do krypty chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde se českoslovenští vojáci ukrývali, představovala větrací šachta nacházející se u točitého schodiště, jež vedlo na kůr. Z místa posledního odpočinku kněží nebylo úniku. Červnové slunce se prodíralo do tmy úzkým okénkem z ulice. Bezpečný úkryt se mohl rázem změnit ve smrtící past. Odbojáři hledali způsob, jak parašutisty dostat z Prahy. Václava Khodla napadlo, že by jeho švagr, jenž byl majitelem pohřební služby, mohl parašutisty odvézt pryč v rakvích. K tomu už nedošlo.

Eva Olmerová: vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná
JIŘÍ ČERNÝ 9. srpna 2018 • 10:15

Eva Olmerová: vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná

V poledne 16. června 1942 se na gestapo, do Petschkova paláce, dostavil Karel Čurda. Třásl se. Řekl, co věděl. Místo úkrytu svých spolubojovníků, které zradil, však neznal. Sdělil jména lidí, již jim pomáhali. V následujících hodinách gestapo zatklo přes osmdesát osob...

Nad ránem 17. června 1942 vtrhlo zatýkací komando do bytu Moravcových v Biskupcově ulici, kteří parašutistum pomáhali. Marie Moravcová si stačila vzít život stejně jako Jan Zelenka-Hajský. Téhož dne pozdě v noci, po mnohahodinovém zostřeném výslechu, ztýraný jednadvacetiletý syn Marie Moravcové uvedl, že se v případě nebezpečí měl skrýt v kostele v Resslově ulici.

Češi se nevzdávají

Na stole v kuchyni Moravcových osychaly buchty. Marie Moravcová je upekla pro Adolfa Opálku, 17. června měl svátek. Slíbila kaplanu Petřkovi, že je donese. Sehnala i kávu. Nepřišla. Vladimír Petřek pomalu vytočil telefonní číslo Moravcových...

„V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že odpoledne 17. 6. 1942 z kostela někdo telefonoval do bytu Moravcové… Zásluhou šikovného počínání úředníka, který byl v bytě přítomen… nevzniklo žádné podezření. Pokud by však kaplan 18. 6. 1942 telefonát zopakoval, vzbudilo by v něm nedůvěru, že by Moravcovou stále nemohl telefonicky zastihnout. Při převeliké opatrnosti, kterou atentátníci a duchovenstvo zachovávali, by agenti své hnízdo opustili…,“ zapsal Heinz Pannwitz.

Kaplana Petřka zatkli v noci na 18. června 1942. Ve dvě hodiny ráno vydal K. H. Frank rozkaz, aby se jednotky SS připravily k okamžitému zásahu proti neznámému počtu mužů. Ve tři čtvrtě na čtyři nastoupilo sedm set čtyřicet vojáků Waffen-SS do přistavených nákladních vozů. Ve čtvrt na pět vpadlo gestapo v čele s Heinzem Pannwitzem do kostela v Resslově ulici. Spoutaného Vladimíra Petřka držel Pannwitz před sebou jako živý štít.

Causa Tomáš Holý: Předčasně zesnulá dětská herecká hvězda by dnes slavila své 50. …

V okamžiku, kdy gestapáci začali stoupat po točitých schodech, Josef Bublík a Jan Kubiš zahájili střelbu zpoza sloupů ochozu. Adolf Opálka bránil kůr. V půl páté ráno vtrhl dovnitř útočný oddíl Waffen-SS. Po dvouhodinovém boji esesáci z kostela vynesli umírajícího Jana Kubiše a Josefa Bublíka i mrtvého Adolfa Opálku.

Jakmile si gestapo uvědomilo, že se v kryptě ukrývají další parašutisté, nutili Petřka, aby k nim promluvil. „Flanďák, který se ve své svatosti staral o ty zločince, dostal příkaz, aby je vyzval, ať se vzdají,“ popsal ve svém hlášení velitel Waffen-SS Karl von Treunfeld.

Vladimíra Petřka gestapáci nepřinutili, aby řekl: „Vzdejte se.“ Pověděl jen: „Tady mi říkají, že vám mám vyřídit, že se máte vzdát. Prý se vám nic nestane.“

„Nikdy! Nikdy! Češi se nevzdávají!“ zazněla z krypty jasná odpověď.

„Druhý den po boji v kostele, tedy 19. června 1942, měl Vladík třicáté čtvrté narozeniny. V novinách jsme se dočetli, že schovával parašutisty. Tatínek v rozrušení chodil po venku, maminka měla strach, ale my, Vladíkovi sourozenci, jsme se nebáli. Věděli jsme, že nás zavřou, ale žádnou bázeň jsme necítili. Bylo jen otázkou času, kdy nás seberou,“ konstatovala Jiřina Petřková.

„Druhého července 1942 zazvonil ve čtyři ráno zvonek a Milada vykřikla: ,Němci!‘ Tatínek nám poradil, ať si nazujeme pořádné boty, žádné letní střevíce. Venku stál autobus. Však nás bylo hodně. Maminka, tatínek, bratři Jaroslav, Miroslav, Emil, sestry Zdena, Věra, Milada, Květa a já,“ pamatovala si živě Jiřina Petřková. „Naše nejstarší sest­ra Marie už byla vdaná, nikdo se o ní nezmínil, zatčení unikla.“

Ota Filip: Příběh spisovatele, na jehož osudu se podepsaly dějiny
Marek Stoniš 10. března 2018 • 15:14

Ota Filip: Příběh spisovatele, na jehož osudu se podepsaly dějiny

Biskupa Gorazda, Aloise Čikla, Jana Sonnevenda a Vladimíra Petřka odsoudil 3. září 1942 stanný soud k trestu smrti.

„Vladimíra popravili 5. září 1942. Miladu postřelil voják v Kounicových kolejích, když jen tak z plezíru střílel do oken věznice. Zemřela v Osvětimi 26. dubna 1943. Maminka ji následovala o jedenáct dnů později. Tatínek a bratr Jaroslav také zahynuli v Osvětimi. Miroslava dopadli na útěku a utýrali ho. Všichni jsme si uvědomovali, že nám svobodu nikdo nepřinese na talíři, že pro ni musíme něco udělat, obětovat. Stáli jsme při Vladíkovi,“ vzpomínala Jiřina Petřková.

„V Ravensbrücku jsem se pohádala s několika komunistkami. Mlely, že atentát byl zbytečný. Argumentovaly tím, že už Lenin odsuzoval individuální teror. Vykřikovaly, že důležitý je boj proletariátu, tvrdily, že atentát na Heydricha nemůže mít politický význam. Rozzlobilo mě to. Řekla jsem jim: ,Je válka, a přitom to vypadá, že naše země jde Němcům na ruku, ve Škodovce se vyrábějí zbraně jak o závod. Atentát na Heydricha jasně dokázal, že se český národ s okupací nikdy nesmíří, že prostě nesouhlasíme. Odpověděly mi, že za ty represe to nestálo. Přitom Heydrich systematicky likvidoval nekomunistický i komunistický odboj, zavedl tady cílený teror a pokračoval by v tom dál…“

Zastav se

„Naši příbuzní a známí se od nás v té těžké době neodvrátili, vyjadřovali nám podporu. O tatínkovi se doma pořád mlčelo… Když jsme se ale s maminkou ještě za války vracívaly z nedělní procházky, obvykle jsme chodily Resslovou ulicí. ,Zastav se a pokřižuj se za tatínka,‘ řekla mi vždy maminka,“ vzpomíná Jiřina Juláková, rozená Petřková. „V roce padesát dva jsem byla v předposledním ročníku gymnázia. Při hodině jedna učitelka – nechci ji jmenovat – začala vykládat, že atentát na Heydricha byla akce Canarisovy rozvědky a že všichni, kdo parašutistům pomáhali, byli Canarisovi agenti. Složila jsem si věci do aktovky a beze slova opustila vyučování. Jenom mě mrzí, že jsem za sebou práskla dveřmi, měla jsem se zachovat jako dáma. Dostala jsem trojku z mravů a musela jsem gymnázium opustit. Ve třiceti mi maminka předala tatínkovy dopisy, které opatrovala. Tak jsem se s ním znovu setkala. Obklopila jsem se jeho myšlenkami. Mám pocit, že je mi stále nablízku.“

Jiří Hrzán: Život kaskadéra, rebela a skvělého herce ukončila předčasná symbolická smrt
Jaroslav Marvan: Herec, který prostě chtěl hrát. A to za každého režimu a za každou cenu

HANA BENEŠOVÁ



Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Ivan Stěpanovič Koněv: Hrdinný osvoboditel Prahy, nebo padouch?
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Proč se Čapí hnízdo nesmělo dostat před soud
PREMIUM X Taylor Swift: Blonďatá zpěvačka dobyla hudební trůn a stala se nejlépe vydělávající celebritou světa
PREMIUM X Vsadil jsem, že ANO nevyhraje. Nevyšlo to, říká volební sázkař na plný úvazek Michal Sirový
PREMIUM X Josef Mašín: Z chytrých komunistů se stali kapitalisti, ti blbější zůstali ve straně a dál sní o komunistickém ráji

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější