Blanka Solařová z Abu Dhabí: Skvělé. Írán si zase vzpomněl, že existujeme
No to je ale překvapivě milé gesto. Zrovna když si člověk začne říkat, že to nejhorší máme snad za sebou, najednou přiletí pěkná várka balistických raket s osobním vzkazem: „Nezapomněli jsme na tebe, sousede.“
Nic osobního samozřejmě. Čistě jen taková tradiční íránská sousedská pozornost. Jako když ti soused z pátého patra občas hodí přes balkon igelitku s odpadky, jen aby sis připomněl, že tam pořád bydlí.
Od chvíle, co Írán minulý týden zaútočil na ropovod ve Fujajře a začal tam s chutí zapalovat rafinérie, jede se tu znovu stará dobrá klasika. Školy okamžitě přecházejí na online výuku, rodiče zuří, děti jsou v sedmém nebi. Nemocné učitelky najednou považují íránskou zahraniční politiku za naprosto geniální, protože konečně mají oficiální důvod učit vleže, v teplákách a z postele aniž by si musely brát placenou dovolenou. Vlastně by se Íránu měla poslat raketa s květinou a bonboniérou.
A samozřejmě tu znovu hrajeme tu nekonečnou hru s Hormuzským průplavem. Je to jako pohádka Sezame, otevři se. Anebo jako toxický vztah, kdy tě partner kopne do prdele a za týden ti ve tři ráno píše „chybíš mi, vrátím se“. A ty jako idiot pokaždé věříš, že tentokrát to bude jinak.
Lidé jsou na toto geopolitické napětí už natolik zvyklí, že když je třeba deset dní úplný klid, začnou se nervózně ošívat a šeptat si mezi sebou, že to ticho je nějak podezřelé. Někteří dokonce volají po tom, aby se udělal aspoň malý ohňostroj, ať se národ zase dostane do správného rytmu. Anonymní pyromani už dokonce nabízejí, že by ochotně zapálili nějaký menší domeček, aby lidi nedostali absťák z válečné závislosti.
Ti, co hned na začátku zpanikařili a rychle odletěli do Evropy, teď tam v klidu řeší zásadní existenciální otázku: co je vlastně dražší – benzín, nebo maso? My, co jsme tu zůstali, jsme už natolik otrlí veteráni, že nám raketový útok připadá jako oblačno, místy drobný déšť s občasným hejnem dronů.
Írán samozřejmě okamžitě vydal prohlášení, že s tím nemá absolutně nic společného. Že to byli jen mírumilovní poštovní holubi, kteří nesli olivovou ratolest a pozvánku na čaj, jen se cestou spletli a omylem shodili pár raket na Fujajru a Hormuz. A že za všechno stejně můžou Američani, Izraelci, a pravděpodobně i počasí. Klasická íránská pohádka na dobrou noc, verze 2026.
Kdyby totiž Írán přiznal, že je to on, kdo na nás občas střílí, musel by ze sebe sundat tu krásnou samolepku „mírumilovná velmoc, která jenom obohacuje uran pro mírové účely.“ A to by pro něj byla mnohem větší rána než všechny naše protiraketové systémy dohromady.
A upřímně? Daně tady neplatíme, rakety máme zadarmo, takže vlastně na co si stěžovat. Možná by se hodil akorát velký pytel popcornu, ideálně ten v mikrovlnce, co pořádně praská a bouchá. Ať to zvukově připomíná sestřely.
Tak co, dáme si další kolo? Írán už určitě zase přemýšlí nad dalším sousedským pozdravem, aby nás nerozmazlil tím klidem.
Válečné pozdravy z Abu Dhabi.
