Blanka Solařová z Abú Dhabí: Benzín jako parfém a mateřská školka na Blízkém východě
Válka v Zálivu poslední dobou už nepřipomíná hollywoodský dobrodružný film, ale spíš mytologický dokument o zemi, kde každý má svou vlastní věšteckou kouli a soukromě si věští, co se asi stane druhý den.
Bohužel se nelze dívat na situaci jen s humorem, protože jsou oběti na životech. Díky jedné z nejlepších vzdušných obran na světě jsou však v Emirátech ztráty minimální. Důsledky války se pro nás, obyčejné smrtelníky žijící a pracující zde, projevují pouze prudkým zdražením potravin a benzínu způsobeným krizí v Hormuzu – většinu zboží totiž dovážíme ze zahraničí.
Benzín Super 98 nyní stojí 3,39 dirhamu (21 korun), Speciál 95 pak 3,28 dirhamu. Každý měsíc přichází zdražení o třicet procent. Cena se tu nereguluje jako v Česku. Vám se to možná zdá levné, ale my, kdo žijeme v Emirátech, jsme zvyklí na nízké ceny – v poušti stačí kopnout podpatkem do písku a vytryskne ropa.
Kvůli Hormuzu rajčata podražila o sto procent. Jogurt už téměř dosahuje ceny zlata. Nejlepším řešením je začít si píchat Ozempic nebo Mounjaro – ztratíte chuť k jídlu, a když v obchodě uvidíte ceny, udělá se vám ještě špatně. Na pozitivní notu: tímto způsobem hodně zhubnete a najednou vypadáte jako instagramová modelka, ne jako nějaký lúzr živící se drahými rajčaty. Válka dělá hezká těla.
Jak situaci vnímají lidé na Blízkém východě? Emirátníci se ukazují jako hrdinové a poskytují obyvatelům nejvyšší možnou úroveň bezpečnosti ve válečných podmínkách. Například 9. března dva emirátští piloti – Ali Al Tunaiji a Saeed Al Balushi – položili život ve vojenské helikoptéře. Před odletem zanechali hlasovou zprávu: „Jestli máme být mučedníky, tak budeme. A jestli nám Bůh dá život, stačí nám, že vy spíte v pokoji.“
Bojovat za vlast a za lidi, kteří žijí ve vaší zemi, se považuje za povinnost. Když je třeba, Arabové stojí při sobě a pomáhají si. Ne jako v českém filmu „Musíme si pomáhat“. My se ale umíme navzájem udávat – děláme to tajně, za zády a většinou u toho nikdo nepřijde o život. To je česká varianta bezpečnosti ve válečné situaci.
Po summitu s EU dostaly státy Rady pro spolupráci v Perském zálivu jen handshake, slova o solidaritě a odsouzení útoků. Žádnou flotilu, žádnou válečnou loď, žádnou eskortní misi. Nic, co by fakt pomohlo s Hormuzem.
Na Trumpa se všeobecně nahlíží jako na šílence, který tvrdí každý den něco jiného. Pondělí: vyhráli jsme. Úterý: vyhrajeme do tří týdnů. Středa: válka skončí, až se mi zachce. Čtvrtek: tohle bude trvat hodně dlouho, dokud Írán neotevře Hormuz. Pátek: srovnáme to všechno se zemí.
Izrael a Írán jsou další dva psychopati. Je to jako v mateřské školce: „On začal!“ – „Ne, on začal!“ – „Já ti dám do držky!“ – „Já tobě taky!“ Ale počkej, teď jde kolem Mohamed – tomu dáme taky do držky. Aserovi taky. A proč jsi vynechal Isu? Tomu dej pořádně. A Ahmedovi rozmlátíme všechny hračky.
Pro lidi, kteří v Emirátech pracují a žijí, pokračuje život v normálu – jen s některými úpravami, jako je práce online v sektorech, kde to jde. Už mě to přestává bavit.
Proto tímto žádám o pomoc Českou republiku, která je schopná si velice hlasitě stěžovat: stížnost sepsat, podepsat a podat ji na oddělení stížností v lampárně na nádraží. Děkuji. SOS.
