Jefim Fištejn: Trump nevyvolává problémy, jen svou excentričností odhaluje, co bylo skryté pod povrchem
Dnes je jasné, že žádný pokrok nemůže zvítězit na celé čáře a nadlouho. V delším výhledu je archaika nepřemožitelná. Co se ještě včera jevilo jako supermoderní, zítra bude vnímáno jako beznadějně zastaralé, sto let za opicemi. V určitém bodě vývoje všechno pokrokové ztrácí sílu a je snadno udoláno archaičností. Většina lidského druhu odmítá za touto mezí následovat nositele levicově liberálních ideologií. Nastává doba reconquisty, znovudobytí dočasně ztraceného území. Znamená to jen to, že se zapnul sociální imunní systém lidstva. Právě takovou dobu nyní prožíváme.
Navzdory běžným představám historická paměť skoro ničemu neučí a před opakováním minulých chyb nechrání. Naštěstí existují věci spolehlivější než paměť, a to je logika vývoje. Ta je ve výsledku mocnější než ideologická zabedněnost a víra ve samospásný „mezinárodní řád“. Je načase pochopit, že jestliže existující pojetí mezinárodního práva a řádu je doprovázeno v reálu tzv. „demokratickou recesí“ a nezabránilo přemnožení autoritářských diktatur ve světě, pak mezi současnou podobou „práva a řádu“ a tímto zhoubným úpadkem musí být přímá úměra. To druhé nutně vyplývá z toho prvního.
Tristní úpadek demokracie se děje v plném souladu s dobovým pojetím práva. Oceány krve byly prolity v rámci zápolení o totálně neslučitelné zásady mezinárodního práva. Je důležitější princip „nedotknutelnosti hranic států“ nebo „právo národů na sebeurčení, včetně územního odtržení“? Co dělat v případech, kdy osvobození uchváceného území a obnovení uznaných hranic je fyzicky neprosaditelné? Kdo kdy řekl, že korejské státy mohou být dva, leč Čína musí být jedna? Dnes je jasné, že zásada „jedné Číny“ klidně může být důvodem pro další velkou válku, ale proč vůbec OSN v roce 1971 tuto zásadu posvětila a USA ji v roce 1979 přijaly za svou? Jaké právo velelo, aby z rozhodování o tom bylo vyloučeno vlastní obyvatelstvo Tchaj-wanu? Jestli toto je právo, pak jak rozumět pojmu „bezpráví“? Není takové právo pouze zákeřně regulovanou křivdou?
A tak se stalo, že za hlasitého drmolení mantry o neporušitelnosti mezinárodního práva postupně zkrachovaly naše naděje na vítězství demokracie ve světě a došlo k „demokratické recesi“. Tam, kde měla rozkvést nádherná globální vesnice řízená unifikovaným liberálním řádem, vznikl nepopsatelný globální svinčík ze zpátečnických a tmářských režimů, plných korupce a tribalismu. Kde naše duše novou nadějí napájely „perestrojka“, krach komunismu, zhroucení sovětské říše, pád Berlínské zdi, konec studené války, tam jsou dnes ubohé trosky liberálních společností zborcených pod tlakem místních levicových radikálů prosazujících své utopické projekty, válčících své kulturní války. Zákonitost povrchně liberálního pokrokářství je neúprosná: prakticky všude se apoštolové sociálního pokroku přidali na tu stranu barikády, kde byly nejkrvavější a nejobskurnější režimy a ideologie současnosti – Pol Potem počínaje a íránskými ajatolláhy konče.
Síly středověkého imperiálního zpátečničtí ve všech svých podobách – v sekulární jako v Číně, náboženské jako v Íránu či hybridní jako v Rusku nebo Turecku – mohly uspět jen proto, že na Západě za nimi stály garnitury nerozhodných, slabošských, změkčilých politiků bez chutě a zápachu a hlavně bez vize a vůle k jejímu prosazování. Média hlavního proudu dokonce viděla v jejich bezradnosti a zbloudilosti jakýsi důvod pro zvrácenou pýchu, důkaz jejich kromobyčejně záslužné politiky založené na hodnotách.
Proto když Spojené státy a Izrael odmítly pokračovat v nekonečném hledání nových důvodů pro starou nerozhodnost a naplnily hrozbu činy, celý levicově liberální tisk ochotně propadl panice. Chování naprosté většiny novinářů je jen další ilustrací teze o tom, proč zkostnatělý mezinárodní řád nakonec zalehl a zadusil demokracii. Novinové články šíří defétistickou a katastrofickou náladu, v polévce hledají pouze mouchy, v nejhorším prohlašují rozhodný krok za vojenskou porážku a politický debakl, popisují dopady potrestání Íránu jako hotový armageddon pro světovou ekonomiku. Úroveň expertní analytiky mi silně připomíná dobu, kdy v roce 1991 ustupující jednotky Saddáma Husseina zapálily v Kuvajtu stovky ropných vrtů a odborníci v záchvatu alarmismu předpovídali, že nejmenší katastrofa, ke které dojde, bude úplné vymření lidstva. Nabízí se otázka, jak by tedy mohla vypadat středně velká katastrofa, když už lidstvo vymře? Nakonec nevymřelo.
Nebožtík senátor John McCain kdysi řekl, že horší než válka s Íránem může být jen Írán s atomovou bombou. Ten by se divil, kdyby žil. Reakce odborného společenstva je natolik neadekvátní, natolik krátkozraká, jako by je dvacáté století ničemu nenaučilo. Čím jsou tak vystrašení? Že se cena ropy nakrátko zvýší o 30 %? Je to vážně příliš mnoho za Írán navždy připravený o perspektivu jaderného ozbrojení?
Někdy se zdá, že se nůžky mezi žitou realitou s jejími hrozbami a světem politiky s její defaultní orientací na zbabělé ignorování hrozících nebezpečenství rozevřely tak doširoka, že už existují v různých dimenzích. Logika velí, že za normálních okolností se tíživé problémy mají za pochodu řešit, nikoli kumulovat. Jenže skutečnost je taková, že ony se neřeší, ony se kupí. Hromadí se, přestože ve světě existuje nespočet všelikých výzvědných služeb a analytických center, jejichž úkolem by čistě teoreticky měla být přesná politická prognostika. Z logiky věci vyplývá nutnost rychlých a pádných kroků na základě neúprosných informací, leč žádné se nekonají.
Neakceschopnost je vždy zárukou neodvratné katastrofy. Příkladů jsou přehršle. Tak třeba v 90. letech bylo ještě možné nepřipustit jaderné vyzbrojení Severní Koreje. Čína tehdy zdaleka nebyla tam, kde je nyní, a nadvláda Ameriky byla věcí nezpochybnitelnou. Jenže Clintonova administrativa neprozíravě pokládala za přednější odzbrojení Ukrajiny, a tak ve výsledku máme jadernou Severní Koreu schopnou ohrozit celou Asii i s americkou Kalifornií dokupy. Zato Rusko dostalo volnou ruku a zbavilo se brzdy v podobě jaderné Ukrajiny. Ta za svou historickou tragédii může poděkovat liknavosti a krátkozrakosti Západu.
Faktem je, že chyby systémové povahy samy nevyhnijí, jen se hromadí a komplikují. Když ve Venezuele stačilo mocně podpořit opozici, aby shodila protilidový Chávezův režim, nikoho ani nenapadlo hnout prstem. Ve výsledku režim nerušeně uzrál v plnoformátovou zkorumpovanou diktaturu s milióny utečenců a zborceným hospodářstvím. Případ Kuby jakbysmet. Teď se totéž opakuje s Íránem. A svět opět mudruje: není náhodou silové omezení „práva“ autoritářského režimu potlačovat vlastní lid porušením mezinárodního řádu? A zaslepeně dochází k názoru, že je. Perverze pojmů pomáhá popírat realitu.
Po desetiletí se američtí prezidenti, včetně takových dravých holubiček jako Obama dušovali, že nikdy nepřipustí jaderné ozbrojení Íránu. Všem bylo jasné, že neudělají zhola nic. Další nečinnost bude znamenat, že totalitní sebevražedná sekta bude moct nerušeně vydírat svět hrozbou atomového úderu. A dobromyslové budou opět mumlat cosi na způsob, že je pozdě bycha honiti a že je rozumnější teď plnit požadavky tyranů než jít do riskantní konfrontace. Evropané to naznačují už nyní, když prohlašují, že to není jejich válka, ačkoli íránské rakety už mají jejich města na dostřel.
Skoro půlstoletí se teheránský režim netajil tím, že programově hodlá vymazat z mapy jeden členský stát OSN, vydíral Evropu, vydržoval teroristické organizace a vzýval běsy čisté nenávisti, málem už vyvinul atomovou bombu a sliboval použít ji proti Malému a Velkému Satanovi. A když Spojené státy a Izrael vyslyšely hrozbu a zasadily mu varovný uder, jediné, co svět doopravdy zajímá, je, kdy už to skončí? Vždyť ropa zdražila o celých 30 %! Ropa je drahá a to je v jejich očích jediný vskutku existenciální problém! Tož nechte ajatolláhům volnou ruku a ropa zdraží nikoli o 30, ale o 200 %. Chytří američtí prezidenti ani jeden den neválčili se Severní Koreou kvůli hrozbě atomového ozbrojení, proto Kim Čong-un dnes může hodit bombu na Kalifornii, když se mu zamane.
Pochybuje někdo o tom, že mít atomovou bombu, mulláhové by neváhali ani vteřinu, než by ji shodili na Izrael? Vždyť nepěstovali kult smrti a sebeobětování nadarmo. Učinili by rukojmí z každého území, kam dosáhnou jejich rakety. Jejich zajatcem by byl celý svět, poněvadž by zcela kontrolovali surovinové zdroje Blízkého východu. Stačí jeden takový neadekvátní hráč a s celým regionem by byl amen!
V postoji Íránu je mnoho zbloudilostí, leč rozhodně jeho záměry nejsou prosté jakési zrůdné logiky. Méně logiky je v postoji Evropy. Její obyvatelstvo, obzvlášť omladina, v důsledku trvalého promývání mozků propadlo sebevražednému pacifismu, hédonismu a wokeistické ideologii. Proces pokročil natolik, že se začal transformovat ve státní politiku, začal nabývat nebezpečných a bizarních podob. Není divu, že se prohlubuje propast mezi Spojenými státy a Evropou. To může nakrásně skončit faktickým zánikem NATO a pak i EU. Mnozí evropští myslitelé mají sklon perzonalizovat problém a nevidět v tom trend, civilizační tendenci. Domnívají se, že mají co dělat se smutným nedorozuměním způsobeným Donaldem Trumpem, a až ten zmizí, vše se vrátí na kruhy své. Nevrátí, ježto staré kruhy už tam nebudou. Trump negeneruje a nepřivolává problémy, svou excentričností jen ozřejmuje, co bylo skryté, zasuté pod povrch. Nestačí nadávat, abychom mohli začít problémy řešit, je třeba je nejdřív pochopit.
