Komunisté v roce 1946 slíbili všechno všem. V jejich programu se neobjevily ani odkazy na Marxe či Lenina

Právní historik Kamil Nedvědický například uvádí, že „z pohledu ústavněprávního a z pohledu volebního práva bylo naprosto zřejmé, že volby v roce 1946 byly nesvobodnými a nedemokratickými volbami v rigidně právním slova smyslu“. Přesto volby v Československu v květnu 1946 byly mnohem svobodnějšími než ve všech zemích, které tehdy podléhaly mocenskému vlivu Stalinova Sovětského svazu. Češi a Slováci měli tak možnost ukázat svou voličskou zralost.

Národní socialisté Petra Zenkla mohli svobodně vylepovat plakáty s ústředním heslem strany S námi nezabloudíte!, a lidovci římskokatolického kněze ThDr. Jana Šrámka dokonce plakáty proti totalitě. Jenomže volební mantinely, jež se podařilo Gottwaldovým komunistům prosadit již v březnu 1945 v Moskvě spolu s projektem Národní fronty, hrály právě ve prospěch nástupu budoucí totality. Přesto první volby po válce charakterizoval bývalý exilový ministr financí, národní socialista Ladislav Karel Feierabend, s tím, že „to nejsou obyčejné volby, možná rozhodnou o tom, jestli ještě někdy budeme volit svobodně“. Ačkoliv opravdu tyto volby nabízely určitou šanci, český národ ji promarnil a „zabloudil“.

Pouze čtyři strany…

V českých zemích směly kandidovat jen čtyři politické strany a na Slovensku rovněž čtyři, i když tam de facto o vítězství soupeřily pouze dvě (Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska), protože zbývající dvě – Strana svobody a Strana práce – svým nulovým vlivem na slovenskou společnost vytvářely jen kulisu jakési širší plurality.