Ocitli jsme se bez vzorů a jsme ztracení, říká rumunský režisér Radu Jude, oceněný na Berlinale
Známý rumunský ironik a provokatér Radu Jude si během příprav filmu o Drákulovi řekl, že by mohl vytvořit ještě jeden snímek. A za deset dní natočil Kontinental ’25, trpkou absurdní komedii o soudní vykonavatelce, která se nemůže zbavit pocitu viny po sebevraždě bezdomovce, jehož musela vystěhovat ze sklepa kvůli stavbě luxusního hotelu. Snímek, který vítězi Berlinale i MFF Karlovy Vary vynesl v únoru na berlínském festivalu Stříbrného medvěda za scénář, od 23. října hrají česká kina.
Jak jste vytvářel vaši hrdinku Orsolyu? U veřejných figur známe spíš popírání zodpovědnosti.
Když jsem dal scénář přečíst jinému režisérovi, vyčetl mi, že je její postava příliš dokonalá. Ale o to mi šlo. Kdyby svou práci dělala špatně, dalo by se říct: no jo, chovala se neprofesionálně, proto ten člověk zemřel. Jenže já jsem chtěl, aby byla dobrá profesionálka, humanistka. Není agresivní. Má rodinu. Miluje své děti. Je zodpovědná. Všechno, co si představujeme, že má dobrý člověk být. A současně cítí vinu – možná je i určitým způsobem vinná. Ale co ta vina znamená? To je otevřená otázka.
Cítí Orsolya vinu, nebo odpovědnost?
Vinu. Být odpovědný pro mě znamená dělat věci tak, jak se mají dělat. Ale pak můžete cítit vinu právě za to, že je děláte. Dá se říct, že její pocit viny z ní dělá výjimečnou postavu. Ovšem můžete si taky říct, že cítit vinu je do jisté míry snadná cesta ven. Když cítíte vinu – nebo předstíráte, že ji cítíte, kdo ví – dělá to z vás lepšího člověka, i když třeba jen ve vašich očích. I když je Orsolyina vina upřímná, jde o typ viny, se kterou se dá žít. Orsolya je totiž součástí systému, v němž má každý své místo. Když se mluví o nacistech – nesrovnávám, jen mě to tak napadá, – připomíná se, že největším vynálezem vyhlazovacího systému bylo rozdělení práce na velmi, velmi mnoho částí. Někdo dával jen razítko. Někdo dělal jízdní řády vlaků. Někdo doprovázel vlak z jedné stanice do druhé. Někdo ty lidi zavedl do táborů a cyklon B tam zapnul další člověk. Nakonec tak mohl každý říct: já nic neudělal, já jen razítkoval. Já jen nechal vlak projet – to byla moje práce. Takže určitým způsobem – aniž bych situace srovnával! – žijeme ve společnosti rozdělené práce a každý je jen část systému. A samozřejmě nemůžete cítit vinu za celek, když jste jen jeho částí.
Vaše filmy jsou dlouhodobě kritické vůči současné společnosti, především k jejímu pokrytectví a nerovnosti. Vidíte někde i řešení této situace?
Nejsem si jistý, jestli jako filmař dokážu najít řešení. Připomněl bych myšlenku Jacquese Rivetta, kterého mám asi raději jako kritika než jako režiséra. Ten říkal, že největší silou filmu je schopnost popisovat. To ostatně o umění tvrdil i Goethe. Takže já se svými skromnými prostředky se snažím nabídnout popis. A nejsem si jistý, jestli můžu nabídnout víc než to.
Kontinental ’25 začíná sebevraždou a končí rozhovorem s knězem. Je to popis, nebo spíš křivka doby, v níž žijeme?
To je zajímavá otázka, protože když jsem ten film točil, někdy začátkem října 2024, spousta věcí ve světě se změnila. Obzvlášť pro Rumunsko, které leží na okraji západní civilizace, rozkročené mezi Východem a Evropou. A vždycky to byl boj udržet ho směrem na Západ. Tenhle rozštěp je najednou mnohem kritičtější a problematičtější – po zpackaných volbách, kdy se u nás k moci málem dostali extremisté – a ne extremisté jako v západní Evropě, ale mnohem, mnohem horší –, po všech těch trumpistických opatřeních a ideologickém sbližování Trumpa a Putina. Když mluvíme o konci filmu s knězem: Rumunsko není sekulární stát. To znamená, že u nás existuje něco, čemu se ve společnosti s hrdostí říká „symfonie mezi církví a státem“. Ovšem další vrstvou té tragédie je, že dnes už nemáme žádné vzory, ke kterým by se dalo vzhlížet. Jelikož jsme malá země a malá kultura, všechno se vždy organizovalo kolem vzorů. Když jsem byl teenager, pořád se říkalo: jsme v mizerné situaci, protože nejsme jako Západoevropané, nejsme jako Američané. Nejsme dost demokratičtí, nejsme dost progresivní, nejsme to a to. A najednou všechny tyhle vzory zmizely. Mluvil jsem s někým, kdo podporuje návrat k fašismu a na mou kritiku odvětil: Proč ne? Vždyť je to všude stejné: Donald Trump v Americe, Putin, Viktor Orbán, Meloni v Itálii… Ocitli jsme se bez vzorů, ztracení.
Kontinental ’25 se točí i okolo tématu majetku. Co vás inspirovalo v tomto ohledu?
Natáčeli jsme ve městě Kluž v Transylvánii, z níž sám pocházím a která byla součástí Rakousko-Uherska, pak Maďarska a teď Rumunska. Existovaly tu – a pořád existují – etnické třenice, střety a napětí kolem toho, komu to tu patří. Téma vlastnictví je tu zapsáno do dějin města. Navíc je znovu na stole téma změn hranic. Trump si nárokuje kde co, a ten fašista, který málem vyhrál rumunské prezidentské volby, tvrdí, že si po uzavření míru máme vzít část Ukrajiny. Takový diskurz zní jako z 19. století nebo z doby před druhou světovou válkou, ale obávám se, že se vrací.
Kontinental ’25 jste natočil v podstatě mimochodem, během prací na filmu o Drákulovi. Jak k tomu došlo?
Vzpomněl jsem si na příběh o producentu Rogeru Cormanovi, který v 60. letech navrhl režisérovi Monte Hellmanovi, když točil Jízdu v bouři, aby udělal dva filmy najednou, když už má lokaci, štáb a herce. Tak vznikla Střelba, kterou považuju za lepší film z těch dvou. I já jsem si řekl: jsme tady, máme techniku, máme lidi – proč to nezkusit? Nabídl jsem všem, aby na Kontinentalu ’25 pracovali za podíly z prodeje podle počtu odpracovaných dnů. Nikdo nečekal, že něco dostane, ale uzavřeli jsme smlouvy a film natočili, i s pomocí několika sponzorů. Taky jsem obeslal koproducenty, s nimiž jsem dřív pracoval, jestli by do projektu chtěli vložit peníze – ale své vlastní, protože nechci čekat na žádné granty. Někteří řekli ano.
Takový rychlý vznik rozhodl i o vzhledu filmu, který jste natočili na iPhone?
Drákula je úplně jiný, víc jako od Mélièse, a když jsem se rozhodl udělat Kontinental ’25, cítil jsem potřebu vrátit se k Lumièrům. Řekl jsem si, proč nenatočit film tak, jak by ho natočili Lumièrové, kdyby měli zvuk? Proto tam jsou záběry budov, lidí hrajících karty… Svým způsobem to bylo velmi osvobozující. Mizanscéna je velmi omezená. Točit film tímhle způsobem bylo vlastně snadné.
Kontinental ’25 svým názvem odkazuje na snímek Evropa ’51 od mistra neorealismu Roberta Rosselliniho a obsahuje i další odkazy na jiná díla, takové „easter eggs“. Jde o pocty vašim oblíbencům?
To není kvůli touze mít tam „easter eggs“, ale protože nejsem schopen myslet úplně originálně. Vždycky potřebuju nějaké opory. A nesnažím se to skrývat. Vlastně jsem z těch scén, které odkazují na jiné, nadšený. Třeba americký snímek Objížďka jsem použil, protože to je taky příběh o vině. A měl jsem pocit, že i Kontinental ’25 mohl být film noir – kdybych noir uměl natočit.
Ve vašem filmu se opět věci hroutí, když má někdo jet na dovolenou. Všímáte si věcí, které se ve vašich dílech opakují?
S tou dovolenou mě to ani nenapadlo. Řekl bych, že čím víc se snažíte neopakovat, tím víc se opakujete. Já na to moc nemyslím. Často mi chybí víra v to, co dělám – je to můj povahový rys. A můj způsob, jak se s tím vypořádat, je dělat víc filmů. Pak ten strach trochu mizí. Den před příjezdem na Berlinale, kde měl premiéru Kontinental ’25, jsem pracoval na Drákulovi, hned poté jsem se k němu zase vrátil. Takže jsem zaneprázdněný a kdyby Kontinental ’25 přijali v Berlíně špatně, pro mě je to už tak trochu minulost. Psychologicky to pomáhá.
Viděl jste poslední zpracování drákulovského příběhu Nosferatu od Robert Eggerse?
Ne, ale rád bych, obdivuju jeho práci. Ovšem můj Drákula je úplný opak. Točí se kolem toho mýtu, ale nedokážu brát postavu upíra vážně, připadá mi to tak hloupé…
Kdy jste se rozhodl, že satira a humor jsou nejlepší způsob, jak zpracovávat vážná témata?
Myslím, že nešlo o rozhodnutí. Prostě se to objeví. Můj asi nejoblíbenější autor je Čechov a ten říkal, že v každé lidské činnosti je vždycky komický rozměr – stačí se na ni podívat z jiného úhlu. Podle mě má pravdu.
Dá se točit komedie i o koncentračním táboře?
Nevím. Ale po válce se filmy točit nepřestaly. Německý filozof Theodor Adorno prohlásil, že po koncentračních táborech je poezie barbarstvím. Básník Josif Brodskij na to odpověděl: po koncentračním táboře je barbarstvím nejen poezie, ale i snídaně.
Humor je někdy kritizován za přílišné zlehčování. Jak to vidíte?
Bývá kritizován, protože postrádá touhu po akci. V Rumunsku se za diktatury denně vyprávělo dvacet nových vtipů o Ceaușeskovi a lidé je milovali. Ale takové vtipy vás nepřimějí vzít kámen a hodit ho do okna. Nicméně – někdo se mě zeptal, jestli chci, aby film změnil svět. Odpověděl jsem, že myslím spíš na opak. Film je pozvánka, aby si člověk před změnou, před jakýmkoliv svým automatickým reflexem ještě o minutu déle popřemýšlel.
