Doba je pokaždé odlišná, ale ženská anebo lidská touha zůstává stejná: chci žít, říká Mascha Schilinski
Pohled do slunce se odehrává během sta let na statku kdesi ve Staré marce, rovinatém kraji podél břehů Labe na půli cesty mezi Berlínem a Hamburgem. Dvacáté století se tady vyřádilo: jedna válka, druhá válka, Železná opona, sjednocení Německa. To vše prožíváme očima několika generací dívek a žen, které na statku žijí – anebo o život snaží, zatímco jejich každodennost je ohraničena manipulací a útiskem mužů, společnosti anebo doby. Na papíře to zní možná ploše a vypočítavě. Film ovšem není žádným akademickým příběhovým dramatem. Je to spíše emocionální fuga, kde se jednotlivé motivy neustále vracejí a v čase mění. Přicházejí převlečeny do krásných, podmanivých obrazů, jež doplňuje neméně sugestivní zvuk. Střih je kontextuální, nabízí souvislosti, spíš než by publikum vedl za ručičku. Výsledkem je svébytná a sebejistá podívaná, k níž se v myšlenkách budete vracet dlouho po projekci.
Mascha Schilinski sice debutovala absolventským filmem Dcera (Die Tochter) už v roce 2017, ale pro ni samotnou je autorskou prvotinou právě Pohled do slunce. „Protože na školním filmu jsme pracovali jako celý kolektiv, zato tohle byla osobní práce,“ říká režisérka na úvod rozhovoru, k němuž jsme se potkali po canneské premiéře filmu.
Jak vás napadlo omezit se při časově rozmáchlém vyprávění na zdi jednoho statku?
Tím domem to všechno začalo! Vyrazila jsem se spoluscenáristkou Louise Peter na léto do takového podobného statku. Byl to dům uprostřed krajiny, opuštěný alespoň posledních padesát let. Uhranulo mě, jak byl netknutý. Žádné architektonické zásahy, žádné opravy.
Co se tam asi tak odehrávalo?
Našly jsme tam starou fotku z roku 1920. Byla to skoro až momentka, zachycovala tři ženy, které se dívají přímo do objektivu. Ponoukalo nás to přemýšlet o čase jako takovém. Zatímco my tady prožíváme něco velmi banálního, před lety tam se tam možná někomu změnil svět.
Zejména v minulém století?
Vycházela jsem z toho, kdy ten dům postavili. To bylo zhruba na začátku dvacátého století. A pak jsme vždycky postupovaly o generaci dopředu. Tím pádem máme dobu před první světovou válkou, druhou světovou válku, osmdesátá léta, kdy byl ten kraj ve Východním Německu, a potom taková přítomnost nebo možná blízká budoucnost.
Přesné roky ale nikdy nezmiňujete. Orientoval jsem se spíš podle vedlejších prvků – technických vynálezů jako polaroid, vojenských uniforem a podobně.
Tak je to schválně! Chtěla jsem aktivovat vaši paměť. Vzpomínky chápu jako detailní výjevy, které jsou emocionální, ale časově spíš vágní. Žádnou přesnou datumku nemají.
Pohled do slunce místy působí až antropologicky, sbírali jste vzpomínky domorodců ze Staré marky?
Tomu kraji na severu Saska-Anhaltska jsme se věnovaly opravdu do hloubky. Přečetla jsem spoustu dobového materiálu o zemědělství. Například o chovu prasat, o jejich porážce, stejně jako obecně o práci na poli. Pátrali jsme po zmínkách o místních tradicích. Především nám ale šlo o osobní vzpomínky, o osobní příběhy. A takových věcí jsme kupodivu moc nenašli. Pamatuju si na jednu knihu, v níž autorka vzpomínala na dětství. Popisovala ho velmi idylicky, skoro jako ztracený ráj. Jednotlivé příběhy byly spíš ukecané, ale čas od času jsem tam narazila na větu, která mě trkla: Služky se musejí vychovávat tak, aby pro muže nebyly nebezpečné. Rozumíte, musely jít na sterilizaci. Nebo poznámky o tom, že služka vlastně nemá vlastní život, nežije vůbec pro nic. Snažila jsem se najít další svědectví, ale to už se nám nepodařilo.
A tak to převzaly vaše postavy?
Začaly se nám zjevovat nejprve skoro jako halucinace. Díky nim jsme pak začaly objevovat, co a jak se v té době mohlo odehrávat.
Co bylo vaším kompasem?
Lokalita byla důležitá, ale jenom jako východisko s nějakou konkrétní náladou, jako připomínka dějin. Obecněji mi šlo o bolest. Odkud pochází, co znamená. Jak se proměňuje v běhu generací. Kulisa se pak stává spíš slepým rámečkem, který vyplňujeme tím, co nás doopravdy zajímá. Všechny naše hrdinky mají společné, že se cítí svázané dobou. Doba je sice pokaždé odlišná, ale ženská anebo lidská touha je stále stejná: Chci žít. Teď a tady, bez všeho závaží, které na mě okolí uvaluje.
Jakou roli v tom hraje válka?
Když mluvíme o traumatech, která se dědí přes generace, často dochází právě na válku. Ale nás víc zajímaly ty drobnosti, taková drobná a spíše vnitřní zemětřesení. Proto i v Pohledu do slunce zůstává válka až za humny.
Připomíná mi to detaily, které vystupují z mlhy. A podobně na mě působí i obraz a zvuk filmu. Na co jste myslela při audiovizuální stylizaci?
Chtěla jsem, aby kamera fluidně přecházela mezi postavami. Opravdu jsem nechtěla být příliš konkrétní. Souvisí to zase s tím mým chápáním vzpomínek. A se zvukem je to podobné. Šlo mi o kompaktní dojem. Už když jsem psala scénář, přemýšlela jsem: Jak ozvučit situaci, která se sice odehrává dnes, ale my ji budeme vnímat s odstupem milionu let?
Jak by to znělo?
Představovala jsem si takové bublavé, výhružné zvuky. Je to ale zvuk budoucnosti, nebo obecně vzdáleného času? Protože možná podobný zvuk bude vydávat nějaký pradávný zdroj, který už ani nemáme šanci objevit.
