Ondrej Nepela: Génius na ledě a olympijský vítěz, jehož pravou příčinu smrti média úzkostlivě tajila
Ondrej Nepela (22. ledna 1951–2. února 1989), nejslavnější a nejúspěšnější krasobruslař v československé historii, ukončil závodní kariéru v roce 1973 v pouhých dvaadvaceti letech. Do té doby byl osmkrát mistrem republiky, pětkrát evropským a třikrát světovým šampiónem. Navíc 11. února 1972 vyhrál i zimní olympijské hry v japonském Sapporu. Nepela byl také jedním z nejznámějších sportovců, který zemřel v důsledku nemoci AIDS.
Na šestnácti zimních olympijských hrách mezi lety 1924 až 1992 vyválčilo Československo pouhé dvě zlaté medaile. O první se v roce 1968 postaral – ve francouzském Grenoblu – legendární skokan na lyžích Jiří Raška. Čtyři roky poté druhé zlato v rámci společného státu získal krasobruslař Ondrej Nepela, pro kterého zisk nejcennější medaile představoval spíše otevření cesty na Západ, cesty do jeho vytoužené krasobruslařské revue, cesty za svobodou.
Té si ovšem příliš dlouho neužil, v roce 1989 zemřel na AIDS. Bylo mu 38 let. Když se v roce 2000 konala celostátní anketa o nejúspěšnějšího slovenského sportovce 20. století, žebříček neovládl některý z hokejistů s velkolepými kariérami, jako byli Peter Šťastný, Stan Mikita, Jozef Golonka či Vladimír Dzurilla. Vítězi se nestali ani zlatí medailisté z letní olympiády v jihokorejském Soulu z roku 1988, chodec Jozef Pribilinec nebo tenista Miloslav Mečíř. Prestižní ocenění na začátku nového milénia získal in memoriam Ondrej Nepela.
Pouto za skleničku marmelády
Příběh jednoho z pouhých dvou československých držitelů zlata ze zimní olympiády se začal psát v lednu 1951 v Bratislavě, kdy se narodil rodičům Nepelovým. Otec Ondrej pracoval jako řidič, maminka Anna byla v domácnosti a přivydělávala si jako krejčová.
Iniciační zážitek v životě malého Ondrejka nastal v lednu 1958 během sledování mistrovství Evropy v krasobruslení – před obrazovkou zapálením doslova tancoval, hltal kreace a skoky svého vzoru, domácího závodníka Karola Divína (pozdějšího stříbrného medailisty z olympiády v americkém Squaw Valley z roku 1960). Celkové vítězství Divína na šampionátu nakonec sedmiletého chlapce uchvátilo natolik, že jej maminka nechala zapsat do jednoho z bratislavských krasobruslařských oddílů.
Začátky Nepelovy kariéry ovšem nebyly tak snadné a ladné jako pozdější skluz jeho bruslí. Žádný trenér se mu při nich nijak zvlášť nevěnoval. Maminka Nepelová tak na stadiónu Slovanu Bratislava zašla za vídeňskou rodačkou Hildou Múdrou (původním jménem Hildegarda Klimpela) s prosbou, aby se jejího syna ujala. Trenérce za to nabízela tehdejší stokorunu a skleničku marmelády. Múdra si peníze nevzala, marmeládu a Ondreje však přijala.
Z náhodného setkání se zrodilo jedno z nejpevnějších spojení mezi trenérkou a svěřencem. Trenérka, kterou Nepela oslovoval prostě „teto“, na černovlasém mladém krasobruslaři, jemuž zase neřekla jinak než „Ondrík“, neoceňovala nadání, nýbrž zcela jiné vlastnosti: „Větší talent byl Marián Filc a ještě mnohem větší Jozef Sabovčík. Ani jeden z nich však neprojevil tolik píle, přesnosti, dochvilnosti a poslušnosti jako Nepela,“ uvedla Múdra v jednom z rozhovorů.
Trenérčina nejslavnějšího svěřence podle jejích slov k mnoha úspěchům dovedla i velká trpělivost, spojená s pracovitostí: „Často, když jsem se potřebovala věnovat jiným svěřencům, jsem mu řekla, aby šel do kruhu trénovat nějaký cvik. Za hodinu jsem se vrátila a on ten cvik dřel pořád. Byl strašně houževnatý.“
Krasobruslení bylo pro Nepelu obrovskou vášní a celoživotní náplní, které podřídil vše. „Nebyl to však muzikální typ, volné jízdy jsem ho musela učit krok po kroku,“ byla si Nepelových limitů dobře vědoma trenérka. Naproti tomu ve vydrilovaných povinných cvicích neměl mladý krasobruslař konkurenci – a na tom s Múdrou postavili strategii, která se brzy začala vyplácet.
Ve výtahu s Maškovou
Už po šesti letech tréninku se totiž teprve třináctiletý Ondrej dostal na první vrcholnou akci. A rovnou na olympiádu (nestartoval předtím ani na seniorském republikovém mistrovství) – konala se v roce 1964 v rakouském Innsbrucku.
Nejmladší účastník tehdejších her skončil na 22. místě, takže díru do světa neudělal. Zaujal spíše tím, že s jinou mladou československou krasobruslařkou, teprve čtrnáctiletou Hanou Maškovou, v olympijské vesnici zablokovali výtah, jehož se jednoduše nemohli nabažit – z jedenáctého patra jezdili nahoru a dolů několik desítek minut.
V témže olympijském roce ovšem stačil poprvé vyhrát mistrovství Československa – to se mu během kariéry povedlo ještě sedmkrát. Následně se soustředil i na jiné mezinárodní soutěže, konkrétně na každoročně pořádané mistrovství Evropy a světa.
O čtyři roky později dorazil sedmnáctiletý Nepela do dějiště svých druhých olympijských her konaných v Grenoblu, už se třemi bronzovými medailemi z evropských šampionátů. Ve městě na jihovýchodě Francie se ovšem nepřidal ke krajanovi – zlatému skokanovi na lyžích Jiřímu Raškovi – a po pokažené volné jízdě se musel spokojit s osmým místem.
Nepelu ale olympijský krach nemohl odradit a v krasobruslařském světě postupně získával další úspěchy. V bavorském Garmisch-Partenkirchenu v roce 1969 mu konečně „cinkl“ na mistrovství Evropy nejcennější kov – evropským šampiónem se stal v kariéře dohromady pětkrát po sobě. V únoru 1971 pak ve francouzském Lyonu vybojoval poprvé v kariéře titul mistra světa. Bylo mu čerstvých dvacet.
Ke smetánce na bruslích
Černovlasý krasobruslař se díky svým úspěchům stal jednou z předních sportovních hvězd tehdejšího režimu, kterou se komunističtí papaláši rádi chlubili. Po premiérové zlaté medaili ze světového šampionátu z Lyonu obdržel čtyřpokojový státní byt na bratislavském sídlišti Dúbravka. Stejnou odměnu dostala i „teta“ Múdra.
Sluší se ovšem dodat, že protekce krasobruslařská hvězda první velikosti nevyužívala – řadu let trénovala od šesti hodin ráno, následně chodila bez úlev do školy, aby se odpoledne zase vrátila bruslit na zimní stadión. Maturitu Nepela získal na gymnáziu a dostal se i na právnickou fakultu Univerzity Komenského.
Nepelovo osudové místo se ovšem nacházelo na ledové ploše – necílil už ale pouze na ryze sportovní úspěchy. Táhlo ho to na Západ, do americké krasobruslařské revue Holiday on Ice. Dobře věděl, že nejjednodušší a nejpřímější cesta mezi takovou smetánku na bruslích je dlážděná konkrétním úspěchem – a sice vítězstvím na olympiádě v japonském Sapporu.
Zlato s pachutí slibu
Do Japonska na své třetí zimní olympijské hry přijížděl v roce 1972 jako největší favorit na zlatou medaili. Dobře si toho bylo vědomo i vedení komunistické strany, které hvězdě československé výpravy slíbilo, že ji pustí do vytoužené kapitalistické show, pakliže v zemi vycházejícího slunce vystoupá až na vrchol.
Jedenadvacetiletý Nepela získává v hale Makomanai ve své královské disciplíně – povinné jízdě – nad svými soupeři výrazný náskok 80 bodů. Coby vedoucí závodu tak k volné jízdě jde až jako poslední, po excelentních vystoupeních největších konkurentů – Američanů Kennetha Shelleyho, Johna Mishy Petkeviche, a především – Sergeje Četveruchina ze Sovětského svazu.
V 78. vteřině své volné jízdy ovšem padá – při skoku zvaném trojitý rittberger patrně dopadne na vyježděnou rýhu v ledu. Zvažuje, jestli nejet na jistotu a nevynechat některé z naplánovaných skoků. Třeba by mu to bodově stačilo. „On se mohl klouzat po zadku a vyhrál by,“ glosovala po letech trenérka Múdra jeho závěrečnou volnou jízdu.
Nepela ovšem nakonec netaktizuje – s hudební kulisou skladatelů Edvarda Griega a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho všechny další části odskáče precizně. Jedenáctého února 1972 vyhrává zimní olympiádu v Sapporu.
Ondrej splnil podmínku vytyčenou vedením strany, a nic by mu tak podle dohody nemělo bránit ve vstupu do revue Holiday on Ice. Stejně si to myslela i Múdra: „Po Sapporu vyhrál i mistrovství světa v Calgary. Oba jsme mysleli, že půjde k revui. Ještě týden jsme pak zůstali v New Yorku a loučili se.“
Nepela se ovšem vrací do Prahy, kde se dozví tragickou zprávu – jeho drahá kamarádka Hana Mašková, s níž se potkal například na své první olympiádě v Innsbrucku, tragicky zahynula při autonehodě. Okamžitě jede na pohřeb, ztráta blízké osoby jeho jemnou introvertní povahu semele.
Navíc si špičky komunistické strany v čele s generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem a slovenským premiérem Petrem Colotkou postaví hlavu. Čerstvému olympijskému vítězi nedovolí vydat se za svým snem do krasobruslařské revue plné okázalých kostýmů a třpytivých flitrů – napřesrok se totiž koná v Bratislavě mistrovství světa a režim potřebuje úspěch, který má zaručit právě tuzemská bruslařská ikona.
Ondrej se nakonec nechává přesvědčit ještě k poslednímu roku zakončenému světovým šampionátem. Jeho přístup je ale zcela jiný než dříve. Motivace už nevychází přímo z něj. Nechce, a přesto musí. Na kdysi dochvilného zapáleného závodníka tak teta Múdra čeká i 25 minut.
Vedle toho jsou schválena nová soutěžní pravidla – Ondrejova doména v podobě povinných cviků je omezena, nově zavedený krátký program pak pro něj naopak představuje velký handicap.
Přes všechny překážky se krasobruslařský fenomén vybičuje ještě k poslednímu velkému závodu. „Nakonec pro něho bylo asi dobře, že se nechal přemluvit, protože tam zajel dost možná životní jízdu,“ uvedl v dokumentu České televize O co tančil Ondrej Nepela legendární sportovní komentátor Karol Polák. Nepela vyhrává třetí mistrovství světa v řadě, navíc v rodné Bratislavě. Soudruzi už tentokrát slib dodrží. Ondrej odchází na Západ, do vysněné show.
Když peklo zamrzne
Nepela si užíval svobody a doslova žil svůj sen. Na pohled velice líbivá a pestrobarevná americká lední revue byla na olympijském vítězi ze Sappora postavená. Jeho jméno táhlo, s Holiday on Ice vystupoval dlouhých 13 let.
Komunistický režim ale jeho nový život nebral s takovým nadšením. Bratislavský rodák dostal nálepku zaprodance americkému dolaru a o svém dřívějším klenotu strana prakticky neinformovala.
To se dělo ovšem i z jiného důvodu – Ondrej byl gay, což představovalo v 70. a 80. letech minulého století tabu. Optikou tehdejších čelných politiků nebylo možné, natož přípustné, aby jeden z nejúspěšnějších, a navíc nejpopulárnějších sportovců, využívaných pro státní propagandu, měl takovou sexuální orientaci. Režimu se tudíž vlastně i hodilo, že Nepelu nemá „na očích“. Svoji milostnou aféru s Ondrejem například později ve své autobiografii s názvem Když peklo zamrzne: Mám si vzít brusle? popsal kanadský krasobruslař Toller Cranston. Kniha vyšla v roce 2000.
V roce 1986 se Nepela usadil v západním Německu, kde se dal na trenérskou dráhu. Claudii Leistnerovou o tři roky později dovedl k titulu mistryně Evropy. To už ale bylo v době, kdy u něj naplno propukla tehdy ještě neléčitelná nemoc AIDS.
V koutku osmé stránky
Bratislavský rodák zemřel 2. února 1989. Na německém parte byla – jako oficiální důvod úmrtí – uvedena rakovina lymfatických uzlin. Rudé právo pravou příčinu krasobruslařovy smrti rovněž nenapsalo – jen v pravém koutku poslední, osmé stránky zmínilo, že bývalý olympijský vítěz „zemřel po dlouhé nemoci“ a že „podle prohlášení svazu bude pochován ve své rodné zemi, v Československu“.
Naposledy se s ním do Mannheimu několik dní před jeho skonáním přijely rozloučit jeho maminka spolu s tetou Múdrou.
Právě jeho jediná trenérka za něj o 11 let později v prosinci 2000 přebírala v úvodu zmiňované ocenění slovenského sportovce 20. století. Při předávání na adresu svého nejslavnějšího svěřence mimo jiné uvedla: „Nebyl to nějaký veliký talent. Ale tam, kam se dostal, jej přivedla ohromná píle, cílevědomost a disciplína.“
Po Ondreji Nepelovi pojmenovala Bratislava stadión, na kterém se konalo i mistrovství světa v hokeji, dodnes však inspiruje i jinak. Ne svým tragickým osudem, ale především inspirativním zápalem, jenž ho dovedl nejen na absolutní sportovní vrchol, ale hlavně ke svobodě, kterou miloval stejně jako krasobruslení.
