Kluci ze Židenic: Osudy spoluhráčů z fotbalového klubu se během 2. světové války dramaticky rozešly
V polovině třicátých let spolu v brněnském fotbalovém klubu SK Židenice František Novák, Karel Böhm a Stephan Pospichal trénovali, hráli, možná se i přátelili. Mnichov a německá okupace všechno změnily. Z levého záložníka se stal palubní střelec, z obránce odbojář, střední záložník narukoval do Wehrmachtu. Teď už nešlo o góly, ale o život. Do druhého poločasu už ani jeden nenastoupil.
Za první světové války měly SK Židenice oproti jiným klubům neoddiskutovatelnou výhodu. Předsedou a mecenášem klubu byl mlynář Cyril Lacina, jeho syn Cyril Metoděj Lacina mladší na začátku ledna 1913 v hostinci U Machů židenický tým založil. Mezi zakládající členy patřili i bratři Jan a Romuald Lorenzovi. Romuald, přezdívaný Rumík, padl v září 1914 nedaleko Lvova. Další fotbalisty už Lacinovy konexe a drahocenná mouka před frontou zachránily. Například Bohumír Svatoš z SK Smíchov se po utkání v Židenicích zmínil, že musí pozítří narukovat. Mlynář jej vybídl, aby zůstal v Brně. V posádkové nemocnici v Zábrdovicích mu následující den objevili žaludeční vředy, chirurg Katolický byl příznivcem kopané. Židenický dres se stal vyhledávanou jistotou, do moravského klubu mířili i hráči Slavie a Sparty. Na zápasy do Židenic a pytel mouky se fotbalisté těšili. Když Lacina zval soupeře telegramem, nikdy neopomněl dodat, že neodjedou s prázdnou. „Přijeďte rychlíkem s pytlíkem!“
Dva roky po válce utrpěly SK Židenice citelnou ztrátu, velkorysý Cyril Lacina mladší zemřel na tuberkulózu. Na hřišti se však Židenickým dařilo, navíc mužstvo začala podporovat Zbrojovka Brno. V roce 1926 se Židenice staly amatérským mistrem Moravy a Československa.
K prvnímu profesionálnímu zápasu nastoupily Židenice 28. srpna 1932. Vyhrály druhou ligu a postoupily do nejvyšší soutěže. Tým nadále nepostrádal společenské ani finanční zázemí. V lednu 1933 byl ustanoven Ústřední výbor sportovního klubu Židenice, jeho předsedou se stal zemský velitel v Brně, armádní generál Sergej Vojcechovský. O několik let později ho ve funkci vystřídal brněnský starosta Rudolf Spazier. (Do osudu obou předsedů neblaze zasáhla druhá světová válka. Spaziera zatklo gestapo 1. září 1939, nacisté ho šest let věznili v Dachau a Buchenwaldu. Komunisté Spaziera v roce 1955 odsoudili za špionáž. Generál Vojcechovský se podílel na vytvoření vojenské odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1945 ho NKVD odvlekl do Sovětského svazu.)
Židenický klub s třičtvrtěmiliónovým rozpočtem do svého kádru získal v roce 1933 fotbalovou a hokejovou legendu Karla Peška Káďu. Sparťanský záložník poprvé hrál za Židenice v srpnu 1933 v přátelském utkání se Slovanem Vídeň. Židenice vyhrály 6:1. Československému fotbalu se dařilo.
„Československé týmy byly velmi atraktivní také pro hráče z ciziny. V Židenicích působili fotbalisté z Rakouska, Maďarska, Bulharska, Jugoslávie i Rumunska,“ říká autor knihy Bican proti Hitlerovi, Zdeněk Zikmund. Československá asociace fotbalová v roce 1936 přijala pravidlo, které mělo příliv zahraničních posil omezit. „Do prvoligového zápasu směl nastoupit pouze jeden hráč s cizí státní příslušností.“ Řešení se pochopitelně našlo. Byla jím žádost o československé občanství.
Židenická záloha
„Na první ráz to pozná znalec, že Pospichal je vytrvalec, celé hře udává tón, záložník je to na beton a k tomu tento mladík hezký, naučil se už nadávat česky,“ židenická klubová ročenka opěvuje fotbalový um a fyzickou zdatnost Stephana Pospichala. Když přišel do Židenic, česky neuměl, v předchozím působišti nadával výhradně německy.
Stephan Pospichal se narodil 17. listopadu 1910 ve Vídni. Od třinácti hrál za dorost Herthy Vídeň. (V juniorce Herthy začínal také o tři roky mladší Vídeňák Josef Bican. Jeho otce Františka fotbalové angažmá v Hertě Vídeň stálo v roce 1921 život. Při zápase mu prokopli ledvinu, pomohla by včasná operace, Bicanovi však na drahý pobyt v nemocnici neměli.)
Pospichal pak hrál za známý rakouský amatérský tým SC Cricket-Frem Vídeň a v roce 1931 přestoupil do Austrie Vídeň, kde tehdy zářil nejlepší evropský fotbalista Matthias Sindelar, který přišel na svět v Kozlově jako Matěj Šindelář. Pospichal byl střední záložník, ve středu zálohy Austrie ovšem kraloval Johann Mock, jenž byl členem Wunderteamu stejně jako Sindelar. Mužstvo zázraků sestavil rodák z Malešova Hugo Meisl. Slavná rakouská reprezentace od roku 1931 do roku 1933 neprohrála žádné ze sedmnácti utkání. Francii dali Rakušané šest gólů, Maďarsku osm a nad Skotskem vyhráli 5:0.
Po roce v Austrii se Pospichal dohodl s nejlepším německým klubem v Československu, Teplitzer FK. Právě v Teplicích si ho vyhlédly Židenice, které hledaly náhradu za Karla Peška Káďu. Zaplatily za Pospichala osmdesát tisíc korun a vyžehlily jeho průšvih. Nedlouho před přestupem do Židenic se Pospichal v závěru utkání mezi Teplicemi a Bohemians dostal do křížku s Václavem Brabcem Baronem. „Böhmische Hund,“ ucedil na Baronovu adresu. Trestní komise Pospichalovi za nadávky do českých psů zakázala na pět týdnů hrát, zemský úřad mu odmítl prodloužit pracovní povolení. Žideničtí činovníci toto rozhodnutí zvrátili.
Pospichal za SK Židenice během čtyř let odehrál sto devatenáct ligových zápasů a vstřelil tři branky. Československé občanství, o něž si zažádal, mu bylo uděleno v roce 1935. V témže roce si jedinkrát oblékl československý reprezentační dres v přátelském utkání proti Jugoslávii. Ve dvacáté páté minutě vystřídal zraněného Štefana Čambala. V červnu 1934 byl Štefan Čambal vyhlášen nejlepším středním záložníkem na mistrovství světa. V Pospichalovi mu ovšem rostla konkurence – na podzim téhož roku byl jako nejlepší střední záložník v Československu vyhlášen už Stephan Pospichal. „S Pospichalem v záloze se z Židenic stalo třetí nejúspěšnější mužstvo v republice. Židenická záloha – napravo Josef Smolka, ve středu Stephan Pospichal a nalevo František Novák – byla bez debat nejlepší v Československu,“ konstatuje Zdeněk Zikmund. Fotbalisté Židenic se také třikrát zúčastnili Středoevropského poháru, vyřadili Rapid Vídeň. Fanoušci měli fotbalové Vánoce, například utkání mezi SK Židenice a slavným klubem AS Ambrosiana-Inter si v červnu 1936 nenechalo ujít devatenáct tisíc diváků.
Po Mnichovu, na podzim 1938, se Pospichal rozhodl pro návrat do Teplic, které po německém záboru pohraničí připadly Říši. „Pospichal měl české kořeny, nikoliv smýšlení,“ dodává Zikmund. Stephan Pospichal i na přání své manželky přijal zpět německé občanství. Za Teplice hrál ještě rok. Naposledy byl na hřišti, když 3. prosince 1939 výběr župy Sudety v Ústí nad Labem prohrál s výběrem Ostmarky 1:3.
V roce 1940 padl ve Francii v uniformě Wehrmachtu.
Švagři
„Chtěl bych hrát ještě pět let,“ prohlásil v srpnu 1939 Pospichalův spoluhráč, František Novák. Hrál už jenom tři měsíce a před sebou měl tři roky života.
František Novák se narodil 24. září 1913 v Praze. Jeho prvním fotbalovým klubem byly SK Nusle. Ve dvaceti získal smlouvu ve Francii. Necelý rok odehrál za Amiens. Do Československa se vrátil, aby zde absolvoval vojenskou službu. Od srpna 1934 působil v Židenicích jako levý záložník ve slavné židenické formaci. Někdy nastupoval do zápasu i jako brankář. Po návratu Pospichala do Teplic se Novák přesunul do středu zálohy. František Novák v dresu Židenic odehrál devadesát pět ligových utkání a pět zápasů ve Středoevropském poháru.
Na začátku léta 1939 se po tréninkovém zápase pohádal s příslušníkem gestapa. Už v srpnu 1939 se v novinách spekulovalo o tom, že opora Židenic přestoupí do Prostějova, Olomouce nebo Slavie. František Novák tehdy v rozhovoru prohlásil: „Důvody nechci uvádět, i když je jasné, že si po stránce finanční v Olomouci značně polepším…“ V listopadu 1939 se psalo, že zápas proti Viktorii Žižkov musel vynechat kvůli zranění. Pak se o fotbalové stálici přestalo v Židenicích raději mluvit. František Novák odešel za hranice a připojil se k československé zahraniční armádě.
V polovině února 1940 byl prezentován ve Francii, ve Velké Británii byl přijat k 311. československé bombardovací peruti RAF jako palubní střelec. Novákův švagr František Živěla, který hrával v Židenicích za dorost, opustil protektorát už v červnu 1939, hořela mu půda pod nohama. V únoru 1937 Živěla nastoupil do policejní školy v Ostravě a vzápětí do SK Slezská Ostrava. Velitel ostravské policie Karel Němec byl zároveň předsedou fotbalového klubu a ochotně uvolňoval své podřízené na zápasy a tréninky. Kdo by řekl, že vstřícný šéf je také v kontaktu se spolupracovníkem Abwehru Oskarem Schindlerem a že bude za okupace hrozit gestapem rozhodčím, kteří nebudou pískat tak, jak si představuje…
František Živěla na jaře 1939 pomáhal organizovat přechody československých vojáků do Polska. V červnu 1939 musel zmizet. Přes Polsko a Francii, kde bojoval na Marně, se v červenci 1940 dostal na lodi Rod el Farag do britského Liverpoolu. Od února 1941 sloužil jako zbrojíř u 310. československé stíhací perutě a v dobrém záviděl švagrovi Františku Novákovi, že je palubní střelec. V červenci 1944 Živělu převeleli k 312. stíhací peruti. V té době byl už jeho švagr dva roky po smrti.
České srdce
Ze základny Talbenny v jihovýchodním Walesu vzlétl 11. července 1942 na protiponorkovou hlídku také Wellington Mk.IC Z1155 (KX-F), jehož šestičlennou osádku tvořil Hugo Dostál, Rudolf Pancíř, Václav Kadaně, Josef Holub, Vilém Orlík a František Novák. Krátce po osmé ráno na bombardér zaútočil německý bojový letoun Junkers Ju 88. Palubní střelec Vilém Orlík ve svém hlášení ze 14. července 1942 vylíčil, jak palbu opětovali a nepřátelský stroj zasáhli. Z obou motorů Ju 88 se valil kouř. Zda stíhačku sestřelili, se už nedozvěděli. Následující den, 15. července 1942, na Dostálův Wellington opět zacílil německý stíhač. Osádka ve složení Hugo Dostál, Rudolf Pancíř, Miroslav Cígler, Josef Holub, Vilém Orlík a František Novák odstartovala ve čtvrt na jedenáct k hlídkovému letu nad Biskajským zálivem. Ostatky Pancíře, Cíglera, Orlíka a Nováka donesl příliv k britským břehům o měsíc později. Vojáci byli pohřbeni na hřbitově Heanton Punchardon v Devonu. Novákův hrob má číslo 393.
Spoluhráč Pospichala, Nováka i Živěly, Karel Böhm, hrob nemá, 16. listopadu 1942 ho sťali v Plötzensee.
Rodiče Karla Böhma se usadili ve vídeňské čtvrti Favoriten, kde žila početná česká komunita. Ve zdejší Quellen Strasse žil Josef Bican nebo Matthias Sindelar. Karel Böhm zahájil svou fotbalovou kariéru v klubu české menšiny, ve Slovanu Vídeň, na stadiónu České srdce. V roce 1925 přestoupil do FC Favoriten, od roku 1931 působil v Náchodě, v roce 1933 odehrál jeden zápas za Viktorii Plzeň a potom odjel do SC Nîmes. Ve francouzském klubu hrál od podzimu 1933 do března 1935, v týmu byl rovněž Vilém Červený a vicemistr světa Josef Silný.
V Židenicích, kam přestoupil, odehrál Böhm během šestnácti měsíců osmnáct ligových zápasů. Když byl Josef Smolka zraněný, nastoupil v několika zápasech na jeho místo. Židenická záloha v tom případě hrála ve složení Böhm, Pospichal, Novák…
V červenci 1936 Karel Böhm odešel do Slezské Ostravy. V Židenicích byl úředně vedený coby cizí státní příslušník, vyřizování československého občanství se protáhlo, Böhm ho získal až v dubnu 1937.
V SK Slezská Ostrava působil do roku 1940 jako hráč, do jara 1941 na pozici trenéra. Jeho spoluhráčem v Ostravě byl František Živěla. Karel Böhm se zapojil do početné odbojové organizace Lvice, která operovala na Moravě. Podporovala rodiny zatčených, shromaždovala zbraně, prováděla sabotáže. Senát lidového soudu v Berlíně vynesl 22. května 1942 nad Karlem Böhmem a dalšími odbojáři nejvyšší trest. Böhm byl odsouzen „pro velezrádnou činnost proti Říši a proti státnímu řádu v Čechách a na Moravě a tím pro nadržování nepřátelským mocnostem“. Rozsudek byl vykonán 16. listopadu 1942.
„Ačkoliv ve fotbalových klubech na rozdíl od Sokola samostatné odbojové organizace nevznikaly, nemálo činovníků a hráčů působilo v různých ilegálních skupinách, především ve vojenské složce domácího i zahraničního odboje,“ dodává autor knihy Bican proti Hitlerovi Zdeněk Zikmund. Kvůli činnosti v sokolské odbojové skupině JINDRA byl uvězněn stříbrný olympionik Jan Gajdoš. Než dal přednost gymnastice, střežil ve dvacátých letech bránu židenického dorostu.
Poslední zápas
Před popravčí četou stanul i srbský fotbalový útočník Svetozar Ðanić, který do Židenic přestoupil z HŠK Građanski Zagreb jako dvacetiletý v roce 1937 za šestnáct tisíc korun. Odehrál pět zápasů, vstřelil tři góly. Limitovala ho častá zranění, v červnu 1938 hostoval v Břeclavi, na podzim osmatřicátého roku přešel do Viktorie Plzeň. Když vypukla válka, vrátil se do chorvatského Zábřehu. S HŠK Građanski Zagreb vyhrál jugoslávskou a v roce 1941 i chorvatskou ligu.
V dubnu 1941 Německo a Itálie obsadily Jugoslávii a Chorvatsko vyhlásilo samostatný stát. (Ještě v rámci Jugoslávie požádalo Chorvatsko o přijetí do FIFA. Ostatně tentýž krok učinil před okupací i Slovenský fotbalový svaz…) Poslední zápas odehrál Svetozar Ðanić za výběr samostatného Chorvatska 15. června 1941 ve Vídni proti Německu. Po prvním poločase, který skončil remízou 1:1, šel zřejmě kvůli zranění ze hřiště. Chorvatsko nakonec prohrálo 1:5. O tři dny později, 18. června 1941, Svetozara Ðaniće v Záhřebu zadrželi ustašovci a bez soudu ho se skupinou dalších civilistů zabili. Jako Srb a člen komunistické strany neměl žádnou šanci.
Brankář Vojtěch Andrášik, náhradník židenického gólmana Karla Burkerta, měl za války štěstí, zatčení unikl. Do Židenic přišel z Vrútek v březnu 1937, v Brně studoval architekturu. Odchytal patnáct ligových zápasů a výborně si vedl ve Středoevropském poháru proti Ferencvárosi. V prosinci 1938 odcestoval za rodinou do Tisovců a v lednu 1939 mu klub v nepřítomnosti udělil pokutu pětadvacet korun za to, že se neukázal na tréninku. Nedostavil se ani na další. V srpnu 1939 se shodou náhod zjistilo, že je v bráně FC Méty. Francouzský klub za něj pak zaplatil Židenicím deset tisíc korun.
Brazilský brankář Jaguaré Bezerra de Vasconcelos, jenž chytal za Olympique Marseille, svému kamarádovi dojednal od února 1940 angažmá v FC Porto. Andrášik v Portugalsku odchytal padesát sedm zápasů, Porto mu vděčí za mistrovský titul. Při svém posledním ligovém utkání proti Benfice Lisabon – Porto vyhrálo 3:2 – byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu.
V lednu 1943 Andrášik nepřišel na trénink, jeho hotelový pokoj byl prázdný. „Po válce se v Portugalsku psalo, že Andrášik pracoval pro spojeneckou rozvědku. Služba generála Canarise na tuto skutečnost upozornila portugalskou tajnou policii,“ vysvětluje Zikmund. Podle všeho Andrášika někdo včas varoval. Údajně s manželkou utekl do Spojených států, tam jeho stopa končí. Třeba měl štěstí…
