nahoru

Na bruslích jsem stála naposledy v roce 1984. Nyní jezdím na in-linech, říká krasobruslařka Eva Romanová

HONZA DĚDEK10. února 2021 • 06:10
Na bruslích jsem stála naposledy v roce 1984. Nyní jezdím na in-linech, říká krasobruslařka Eva Romanová
foto: TK / Věněk Švorčík

Byla tou něžnější polovinou tanečního páru, který v šedesátých letech miloval celý národ. Společně s bratrem Pavlem se Eva Romanová stala čtyřnásobnou mistryní světa. Své umění na ledové ploše pak oba sourozenci předváděli v Americe. Pavel však v devětadvaceti tragicky zahynul při autonehodě a jeho sestra následně prožila život, který by vydal na knihu. Ta také ostatně pod názvem Vzpomínky v březnu vyjde. „Svůj život však ještě končit nehodlám,“ říká krasobruslařka, která 27. ledna oslavila pětasedmdesáté narozeniny.

Vzpomenete si, kdy jste stála naposledy na bruslích?

To vím naprosto přesně: před několika dny! My totiž chodíme s jednou známou bruslit na in-linech. Máme tady kolem moře překrásnou promenádu, takže nasadíme helmy, chrániče a vyrazíme… Na in-linech se nebojím, ale na ledě bych měla strach, že si něco polámu. Na zimních bruslích jsem stála naposledy v roce 1984, když zamrzl rybník, který jsme s manželem vlastnili. Místní tvrdili, že je to vůbec poprvé, co ho pokryl led, tak jsme toho museli využít. Od té doby už jsem ale brusle neobula. Ono taky v Anglii není mnoho míst, kde by se dalo bruslit. Bydlím v přímořském městečku St Annes, které má k dispozici jen malou zimní halu, navíc vstupné tady přijde na pětasedmdesát liber, což je poměrně hodně. Nejbližší dostupný stadión je pak až v Manchesteru, ale to je hodina jízdy autem. A tak kromě in-linů chodím raději pětkrát týdně alespoň na hodinu plavat a odpoledne vyrážím na dvouhodinové procházky. A když prší, což se v Anglii děje dost často, alespoň doma cvičím. To je ovšem děsná nuda!

Vybavíte si okamžik, kdy jste naopak stála na bruslích poprvé?

Velmi dobře. Byly mi čtyři roky. Bydleli jsme tehdy v Olomouci a naproti domu stál zimní stadión. A protože náš táta nechtěl, abychom se flákali, odmalička nás nutil sportovat. O tři roky starší bratr už v té době bruslil, takže jsem taky dostala brusle. Nasazovaly se na běžné boty a ze strany se připevňovaly šroubovacími svěrkami na kličku. Pavlík byl sportovně nesmírně šikovný, ať se pustil do tenisu, bruslení, nebo lyží, všechno mu okamžitě šlo. Nejspíš proto, že nic z toho nebral vážně, pro něj to byla jen zábava. Zato já se musela všechno trpělivě učit. Ale bavilo mě to, byla legrace. Samozřejmě že jsem hodně padala, hlavně ze začátku. A určitě to bolelo, ale na to už si dneska vlastně vůbec nepamatuju.

Kdy jste tuhle legraci začali brát vážně?

První, kdo to bral trochu vážněji, byl náš táta. Najednou začal říkat, že když už něco děláme, měli bychom to dělat pořádně. A začal nás trénovat. On samozřejmě nebyl žádný krasobruslařský trenér, ale velice rád lyžoval a bruslil. Jako tehdy skoro všichni. Vždyť zimní stadión na Štvanici byl každý den narvaný k prasknutí! Nicméně tatínek velmi pečlivě poslouchal, co jiní trenéři radí ostatním dětem, a to potom radil nám. Hlavně ovšem dbal, abychom byli naprosto sesynchronizovaní. Pokud jsme dělali holubičku, oba jsme museli mít nohu na milimetr stejně vysoko, na to byl táta pedant. Nakonec však pochopil, že pokud se máme někam posunout, potřebujeme skutečného trenéra. Oslovil tehdy Mílu Novákovou a nám začal skutečný dril. Buď jsme trénovali na veřejných kluzištích, což nás naučilo zabrzdit prakticky na místě, protože jsme se museli neustále někomu vyhýbat, nebo na zimních stadiónech, kde jsme měli většinou od půl páté ráno tréninky. Anebo na Kladně od půlnoci do druhé ranní. Domů jsme se vraceli vlakem, a když ve Vysočanech, kde jsme bydleli, zpomalil, otec vždycky zavelel „Hop!“ a my vyskočili, čímž jsme ušetřili hodinu, kterou bychom ztratili, kdybychom jeli až do centra Prahy a pak noční tramvají domů. Ráno samozřejmě do školy…

Váš bratr Pavel chtěl původně hrát hokej. Jak snášel, že místo toho musel na ledě tančit se sestrou, která je o tři roky mladší?

Táta mu na začátku vysvětlil, že pokud chce být opravdu dobrým hokejistou, musí se nejdřív naučit skvěle bruslit. A k tomu mu dopomůže právě krasobruslení! Samozřejmě že k hokeji už se nikdy nedostal. Na druhou stranu my jsme byli jako děti dost poddajní. Nepamatuji si, že bychom se proti čemukoliv bouřili, dokonce ani proti tomu časnému vstávání jsme neprotestovali. Stejně tak když se celá rodina přestěhovala do Prahy, kde bylo plno holčiček Pavlova věku, které chtěly, aby s nimi bruslil, otec zavelel, že to naprosto nepřichází v úvahu. Vždyť má přece sestru! Neprotestoval! Je ovšem pravda, že my jsme se s Pavlem měli vždycky strašně rádi. Nevybavuji si, že bychom se někdy hádali. Navíc jakmile jsme začali soutěžit, na žádné rozbroje nebyl čas. A my začali dost brzy, vždyť na první mistrovství Evropy jsme jeli už v roce 1958, kdy mně bylo dvanáct a Pavlovi patnáct. O dva roky později už jsme na stejné soutěži v Davosu skončili v tancích na ledě sedmí a ve sportovních dvojicích dvanáctí. To sice zní jako velmi dobré umístění, ale ono nás soutěžilo jen dvanáct, takže jsme dojeli poslední… I proto jsme se po návratu domů při setkání s paní trenérkou shodli, že těžko můžeme dělat dvě disciplíny. A protože jsme byli lepší v tancích, zůstali jsme jen u nich.

Copak vaše trenérka Míla Nováková nebyla v Davosu s vámi?

Kdepak, komunisti ji nepustili! Stejně jako naše rodiče. Byli tam samozřejmě další českoslovenští reprezentanti, třeba sportovní pár Karel Vosátka a Hana Dvořáková, ale ti byli o víc než deset let starší. Tak proč by se měli starat o děti, kterými jsme s bráchou tehdy byli? Nakonec se nad námi slitoval Angličan Courtney Jones, který pak se svou partnerkou Doreen Dennyovou celou soutěž tanců na ledě vyhrál. Sledoval naše tréninky a radil nám: „Tu nohu dej sem a tu otočku udělej takhle!“ S tím, jak si na závody učesat vlasy a připravit šaty, jsem si musela poradit sama. Mimochodem kostýmy nám šila maminka, která byla vyučená švadlena a později dělala kostymérku na Barrandově. Akorát s látkami byl problém. Naštěstí maminka jednoho mého spolužáka z průmyslovky pracovala ve Vodičkově ulici v obchodě s textilem, a kdykoliv se tam objevilo něco vhodného pro naše kostýmy, zavolala nám.

Jak vzpomínáte na svůj první titul mistrů světa z roku 1962, který jste navíc získali před domácím publikem?

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku