Život a dílo Andreje I. Zbabělého aneb Jak povýšit lež, buranství a ojebávky na statní politiku
Téma dnešního ohlédnutí Zpětného zrcátka mělo mít až do sedmé minuty nastavení vrcholu ligového klání dvou ikonických klubů zcela jiný obsah i charakter. Duchovní masakr zamindrákovaných primitivů v jejich vlastním chrámu tři minuty před extází ve chvíli přijímání Těla a Krve Mergle a vysvěcení jejích apoštolů ale obrátil vnímání věřících v mergli i fotbalových pohanů.
Laskavý čtenář se ale obává zbytečně mylně rozborů, zda Chorý je jméno či diagnóza a zda Lutfjarda dosavadním podkuřováním bandě kreténů zničí po ČSA hru Bicanů, Pláničků, Masopustů, Nedvědů. Je lhostejno, jaké barvy debilové uctívají, zítra to budou dnešní ublížení, příklady táhnou. Ministr kotrmelců Šťastný, že jeho úřad má konečně agendu, smaže celosvětovou hanbu tím, že vyhláškou nařídí pověsit do každé šatny ceduli: „Plivat soupeři do ksichtu a dávat mu do držky loktem je nečestné a nesportovní!“ Na jeho návrh pak jmenuje premiér Babiš vládní zmocněnce pro kontrolu dodržování vyhlášek s možností jejich příštího rozšíření na kopání do koulí. Tím mimo sportovní úrovně fotbalu zvýší i porodnost, jejíž níže je poté, co zvýšení nepomohlo ani Babišovo ojebání slibů vyhnutí se střetu zájmů, Rajchlovo turné family show Veselý mámin clitoris ani opakované svlečení se do spodního prádla Zuzany Mrázové, největší hrozbou volebním slibům, vládnímu prohlášení a budoucnosti země.
Ptá-li se téměř každý, kdo má díru do těla hned pod zády a má názor, kde, odkud, proč a jak je možná taková exploze buranství a primitivismu, je odpověď nasnadě. Stačí se rozhlédnout za postranní čáru a rohové praporky, protože ďábel je skryt v detailu. Nejméně od začátku tisíciletí se Havlova mantra „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ začala nejprve transformovat do groteskní podoby „Pravda a láska remizují s pivem a rumem“, aby se posléze stala předmětem posměchu, stejně jako Havel sám.
Desetiletí po jeho odchodu bylo naplněno rostoucí drzostí duchovních sirotků masových vrahů i arogancí s nimi se poprvé paktujících Neronů nové doby. Neomalená korupce, škleb do tváře spravedlnosti, relativizace Listopadu, národ před světem ponižující krádež na státní návštěvě i ostudná amnestie kumpánům sdílícím krédo „neznám špinavé peníze“. Vyúčtováním je dojem, že boží mlýny nejsou jen pomalé, ale že zůstaly stát, že lhát se vyplatí, faul je součástí hry a krást nevadí, vadí nechat se chytit. První preambulí ústavy se stalo římské Quod licet Iovi, non licet. To vše zatím v oblečení Boss a s tenisovou raketou pod paží, ale mělo být hůř…
Nestydatá lež jako umění hry vedoucí k vítězství, žlučovitá nenávist vůči čemukoliv, co neovládáme, mastná tlama od ovaru, kolaborace za panáka kořalky, od ní flekatý poklopec. Buranství, povýšené na státní politiku, obklíčené agenty nepřátelských mocností, kolaborantství v DNA a hanba svírající podbřišky všech slušných lidí. Odtud dosud skryté kořeny dnešního hanebného „prodloužení v Edenu“vyhánějí první ratolesti a výhonky. Mluví o nových časech, svobodě slova, příležitosti dosud utlačovaným, ale francouzské liberté, égalité, fraternité (svoboda, rovnost, bratrství) se pozvolna mění na ruské одиночное заключение, бродяжничество, нарушение общественного порядка (samovazba, svoloč, buranství). Orgasmus lůzy v Edenu je důsledkem výše uvedeného, ale i začátkem čehosi mnohem horšího. Dnes nenávist k barvě dresu, zítra k barvě pleti, však vstanou noví bojovníci. Vláda nýmandů kryje pokřikem na hřbitově hodnot vlastní zbabělost a za zvuku píšťal pragmatismu vede zemi ovcí jak krysař z Hammelnu do nicoty. Vítejte v době nástupu nejhanebnější a nejubožejší vlády od Února 1948, vítejte v čase, která nás poznamená na desítky let.
Plameny ochotnického dramatu obsazení české delegace na summit NATO v Ankaře podle scénáře Petra Fracka Macinky, v režii premiéra Andreje I. Zbabělého se znovu rozhořely po dětinském kousku, kdy Babiš zkusil Pavla urazit pozdním příchodem na domluvenou schůzku bez omluvy, jen s klackovitým odseknutím: „No, nějak to nevyšlo, no!“ statečnější Zpětnému zrcátku připadá výmluva spolužáka Žežulky, který ve 2. třídě svůj pozdní příchod do vyučování vysvětlil tvrzením, že: „Nám šla na budíku jen velká ručička!“
Důvod, proč tato demonstrace zbabělcova trucu stojí za zmínku, je v elementárním projevu chování neomaleného jelita, které by si zasloužilo poslání do řiti i v putyce výše zmíněných fotbalových rowdies. I tam je pozdní příchod na zmaštěný večírek omluven aspoň poznámkou: „Sorry, vole!“ Pokud se Karolina Stonjaková domnívá, že Andrej Babiš tak dal najevo, že se žádná schůzka na dané téma konat nemusela, stačilo schůzku odmítnout. Popis prezidentovy výtky „Byli jsme domluveni na půl“ vyfabulovanou lampasáckou jebačkou „Vojíne Babiši, přišel jste pozdě na nástup. Za trest mi opucujete boty a třikrát oběhnete kasárna. Já vám dám, chodit mi pozdě“ jen potvrzuje ideové ukotvení kanálu (televizního) CNN Prima Russia Today NEWS, a proto nepřekvapuje.
Ve skutečnosti jde o smutný pohled na zbabělce, který neumí říct oponentovi nepříjemné věci do očí, zvláště cítí-li sám jeho vyšší autoritu. Stačí si jen připomenout Babišovo vystupování během návštěvy Marka Rutteho. Silácké kydy, jak mu vysvětlí politiku své vlády, vyměnil Babiš během setkání hlubokým ponorem do Rutteho nitra, aby si po jeho odletu, ledva ze sebe osprchoval jeho řitní mikroflóru, nasadil zpět masku hrdiny. Je to pozvolná cesta do zapomnění, lůza, o jejíž přízeň Babiš primárně usiluje, svým vůdcům zbabělost neodpouští. Babiš se sice na konci volebního cyklu svého Jockera zbaví Macinkovým pádem do klína Václava Klause, po pádu Okamury mu však bude zbývat jako koaliční partner pornoherec Rajchl…ale abychom nezapomněli, prý i Naše Česko Martina Kuby. Dobrou chuť!
Poznámka závěrem: Speciální operaci sudetských válečných štváčů a revanšistů na brněnské pivnice se budu věnovat v exkluzivním rozhovoru s Berndem Posseltem v novém RX, který doporučujeme vaší pozornosti.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
