„Nejste v tom sami!“ Milion chvilek ukončil Babišův klid na práci, tlak na vládu nepoleví
80 až 90 tisíc lidí se dnes podle organizátorů sešlo na Staroměstském a Václavském náměstí na podporu prezidenta Pavla. Ten v právě končícím týdnu bouřlivém pro českou politiku obdržel prostřednictvím svého poradce několik zpráv od ministra zahraničí Petra Macinky, které naznačovaly odvetu za nejmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Jen pár týdnů poté, co vláda Andreje Babiše získala důvěru, tak čelí velkému tlaku občanské společnosti, který dle všeho jen tak nepoleví.
Připomeňme si, jakou historii za sebou „chvilkaři“ mají. Iniciativa se zformovala v odporu proti mocenskému kartelu Andreje Babiše a Miloše Zemana několik let před covidovou pandemií. Nejdřív své aktivity pro zdravou občanskou společnost spojila s výročími významných státních svátků, aby se následně stala sjednocujícím symbolem vzdoru proti aroganci moci dvou vysokých státních představitelů. Vrcholem protestních aktivit se stala akce na Letné v červnu 2019, která přivedla do hlavního města na 300 000 lidí. Milion chvilek v té době k jednacímu stolu přivedl toho času opoziční politiky a stal se významným hráčem ve zformování dvou antipopulistických koalic před volbami v roce 2021. Těm se povedlo Babiše porazit a vyhrát volby.
Odpůrci dnes spolku vyčítají, že nebyl slyšet v předchozím volebním období. Není to ale zcela pravda. Mobilizační energie samozřejmě do značné míry vyčpěla, protože se většina příznivců spolku rekrutovala právě z voličských základen SPOLU a Pirátů se Starosty. V té době z Milionu chvilek odešel výrazný mluvčí Mikuláš Minář a aktivity se soustředily na podporu Ukrajině a menší performance. Znovu s Minářem v čele o sobě spolek dal vědět těsně před podzimními volbami, když varoval před extrémistickými politiky. Mobilizační potenciál však v té době měly mnohem spíš volby samotné než protesty na ulici.
Spouštěčem velkých demonstrací po roce 2017, kdy spolek vznikl, však tehdy nebyl jen obecný odpor proti Babišovi a Zemanovi. Naopak velké demonstrace vždy nasvítily kauzy a skandály Babišových vlád. Desetitisíce lidí se tak na náměstích scházely například v době, kdy se řešila externí podpora od komunistů pro Babišovu vládu, postoje ministryně spravedlnosti Marie Benešové ke kauze Čapí hnízdo nebo podivné okolnosti kolem údajného únosu Babišova syna. Před podobnou situací vlastně stojíme i dnes. Mnohem silnější mobilizační potenciál má srozumitelná aféra nebo nepřijatelné chování konkrétního člověka. Taková situace má někde svůj začátek a svůj konec a dokáže lidi probudit lépe, než je tomu „pouze“ u obecných hodnotových otázek. Taková chvíle nastala v minulém týdnu, kdy prezident uvedl, že mu ministr zahraničí vyhrožoval.
Celá záležitost má několik rozměrů, které zvyšují pravděpodobnost, že se do centra Prahy sjede úctyhodné množství protestujících. Prvním je absolutní absence sebereflexe ministra zahraničí, který se prezidentovi za své chování odmítl omluvit. Naopak ho považuje za normální, což vyvolává otázky o jeho chápání standardního politického vyjednávání. Ministr má navíc faktickou podporu premiéra i svých koaličních partnerů. Do veřejného prostoru dál vypouští arogantní a pohrdavá prohlášení, čímž sám efektivně brání deeskalaci celého konfliktu. Za Macinkovým chováním se skrývá srozumitelný lidský příběh o neurvalosti a aroganci, který vyvolává další emocionální reakce, tentokrát jeho odpůrců.
Existuje pouze malá pravděpodobnost, že by demonstrace s koaličními politiky pohnula. Babišovi jistě několik vrásek na čele udělá, a to zejména proto, že se v minulosti cítil skutečně pod tlakem, scházeli-li se příznivci Milionu chvilek na opakovaných akcích. Macinka však v souladu s učením svého politického otce Václava Klause přistupuje k občanské společnosti úplně jinak. Pohrdá jí a jako důsledný obhájce světa, ve kterém se všechno dohaduje na partajních schůzích a zjevně i prostřednictvím potutelně posílaných nočních esemesek, se jí spíš vysmívá. Když Mikuláš Minář vyzývá protestující, aby zakládali sítě a komunity ve svých městech, aby se organizace na občanské úrovni ještě rozšířila, musí to Macinkovi znít jako řeči z úplně jiného světa.
Dnešní akci navíc rámovalo nejen negativní vymezení se proti ministru zahraničí, ale také pozitivní program podpory pro prezidenta. Ten se totiž těší velké neformální důvěře, což sám podporuje tím, že navenek vystupuje nadstranicky a státnicky. Podpora se tu vnímá jako solidarita s někým, kdo je tak trochu stylizován do role bojovníka se špinavou podstatou politiky, kterou Motoristé předvádějí. Akce svým vyzněním připomíná nejen předcházející demonstrace, ale také manifestace, které se odehrály před druhým kolem prezidentských voleb na přímou podporu Petra Pavla. V mnoha ohledech vyznívají podobně, protože se automaticky vymezují proti populismu a extrémismu. Dříve nebo později se navíc také projeví to, co dnes již z dat víme o části voličů ANO a Motoristů: podle Kantaru 240 tisíc voličů Babišova hnutí a 150 tisíc voličů Macinkovy strany podpořilo právě Pavla v prezidentských volbách. Z toho vyplývá, že otevřená válka s prezidentem je minimálně politickou chybou, která se v případě „extrémní kohabitace“, kterou ministr zahraničí prezidentovi slíbil, nemusí do budoucna vůbec vyplatit.
Už dnes je jasné, že akcí v první únorový den aktivity Milionu chvilek neskončily. Rozjetá je mohutná internetová petice, ale ve vzduchu visí také avizovaná akce 15. února, která by se mohla znovu konat na Letné. Probuzení občanské společnosti proti vládě přichází až nečekaně brzy – ale zároveň koresponduje s aktivitami parlamentní opozice, která už počátkem příštího týdne bude vyslovovat nedůvěru vládě. To, že se události daly do pohybu tak rychle, poukazuje na naléhavost, kterou odpůrci Babiše a jemu spřátelených stran vidí. Často zmiňují slovenskou cestu a demontáž formálních i neformálních institucí, které se u našich východních sousedů dopouští Ficova vláda. Kdy, když ne teď?
Podpora prezidenta a odsouzení hulvátství se tu navíc spojuje s další agendou se silnějším politickým dopadem. Klíčovými otázkami totiž v následujících týdnech bude osud veřejnoprávních médií i debata kolem novely služebního zákona. Obojí by samo o sobě takovou aktivitu občanské společnosti vyvolat nemuselo. Poslanci vládní koalice se totiž v obou případech snaží – více či méně umně – debatu vést tak, aby onu přehlednost, kterou Macinkovo chování naopak má, v těchto případech co nejvíc potlačili. U služebního zákona je to poukazování na chování předchozí vlády, snahu šetřit a zvyšovat efektivitu vládnutí, stejně jako utápění debaty v odborných detailech. U veřejnoprávních médií je to jinak – tam se vládní politici snaží mlžit, záměrně neříkat, jaké plány pro Českou televizi, Český rozhlas a ČTK jsou na stole, aby pak potutelně a bez křiku nějaký přišel a byl ospravedlnitelný tak, že o ohrožení nezávislosti vůbec nejde. Do těchto snah Milion chvilek dnes efektivně hodil vidle. Pokud se Andrej Babiš snažil poučit z předchozích chyb, kdy některé věci říkal možná až příliš napřímo, dnes se snaží kolem sebe rozruch vůbec nevyvolávat. Nicméně i když dnes jména Filipa Turka a Petra Macinky na Staroměstském a Václavském náměstí zaznívala častěji než jeho, aktivity Milionu chvilek se přímo proti němu s největší pravděpodobností obrátí také velmi rychle.
Staroměstské a Václavské náměstí sice zpytování politiků vládní koalice nepřinese, domácí úkoly ale zadaly i Milionu chvilek a parlamentní opozici. Milion chvilek bude stejně jako před pandemií postaven před otázku, nakolik se stát aktivním hybatelem figurkami na stranické šachovnici. Prozatím z tohoto úkolu spolek vychází se ctí, když vyzývá své podporovatele, aby se v opozičních stranách angažovali, aniž by nějakou konkrétní jmenoval. Desetitisíce lidí však nevyhnutelně probudí očekávání, že se v masových protestech nepoleví. A i když Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Petr Macinka k nim budou přidávat další důvody, organizační šikovnost i obměňování řečníků na akcích se stane nutnou podmínkou úspěchu. Spolek musí mnohem spíš navázat na sebe sama z roku 2019, ne z roku 2025. I opozici skončil klid. Všechny strany, které v předcházejícím volebním období tvořily vládu, nadále musí s Milionem chvilek počítat, což bude znamenat i další tlak na takovou spolupráci, která Babiše o moc znovu připraví. K něčemu takovému se zatím Minář nevyjadřuje vůbec: dílem proto, že je to předčasné, zároveň ale také s ohledem k tomu, že vývoj uvnitř jednotlivých stran jde zatím demontáží koalice Spolu opačným směrem. Je však jasné, že samostatně každou jednotlivou stranu Milion chvilek už kandidovat nenechá – a že tlak na spolupráci uvidíme znovu nejpozději na podzim.
