Nejmenování Turka a SMSková válka: Proč si opozice zadělává na budoucí problém
I v dnešních dnech se stále propírá a řeší nejmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Věc ještě akcelerovala SMSková válka mezi ministrem zahraničí Petrem Macinkou a Hradem. Opozice stojí jednomyslně a absolutně na straně prezidenta, a to jak v rámci SMSkové války, tak i nejmenování Filipa Turka ministrem.
K nejmenování Filipa Turka zopakujme následující fakta:
1) Filip Turek má za sebou extrémně kontroverzní minulost a absenci morálních hodnot projevil i v relativně krátké minulosti
2) po celou dobu existence samostatné České republiky není jasné, jakou pozici má prezident při jmenování jednotlivých ministrů
3) zásadní roli by měl sehrát dialog mezi prezidentem a premiérem.
O historii Filipa Turka byly napsány stovky článků a popsáno několik svědectví. Přesto je pro určitou část voličů Filip Turek stále atraktivní postavou – ministr a stávající předseda Motoristů Macinka stále vnímá Turka jako hlavní hvězdu Motoristů, bez které strana „přestává existovat“.
Stejně tak bylo o roli a postavení prezidenta při jmenování členů vlády napsáno několik článků a odborných publikací. Jsou publikovány názory, které říkají, že prezident jmenovat kandidáta vždy musí / nemusí a jde o jeho vůli / ve většině případů musí, ale jsou zde výjimky. Autoritativní výklad může poskytnout pouze Ústavní soud – kompetenční žalobu však premiér Babiš nechce podat; stejně tak Motoristé netlačí z podivuhodných důvodů na její podání.
Takže teď posloucháme půtky mezi politiky vládní koalice a opozicí o tom, zda má být Turek ministrem jmenován. Zejména ze strany opozice lze slyšet až „hysterické“ odmítání potenciálního jmenování Filipa Turka ministrem. S tím se pojí otázka, zda je tento přístup správný?
Z trajektorie politiky je jasné, že ti, co teď vládnou, nebudou vládnout navždy; stejně tak ti, co jsou teď v opozici v ní nebudou navždy. Lze si pak představit situaci, kdy stávající opoziční strany vyhrají parlamentní volby a budou sestavovat vládu. Zároveň prezidentem nebude Petr Pavel, ale někdo, kdo jim nebude ideově nakloněn. Patrně pak není nevyhnutelné, že vznikne podobný konflikt o (ne)jmenování ministra.
Pak bude silným argumentem předkládání historických výroků stávajících opozičních politiků, kteří říkají, že má prezident právo nejmenovat ministra. Nehraje roli, zda potenciální kandidát bude mít za sebou takovou kontroverzní minulost jako Turek.
Opozice totiž tím, jak akcentuje nepřípustnost Turka, implicitně připouští pravomoc prezidenta, aby nevyhověl jmenování ministra, a to bez toho, aby konkrétní procesní rámec a podmínky vytyčil sám Ústavní soud. Vzniká tím pak prostor pro vágní uplatňování argumentace „nepřípustnosti“ kandidáta pro to, aby jej kdykoliv další prezident jednoduše odmítl jmenovat. Vhodnější by pak bylo, kdyby opozice pouze říkala, že si nemyslí, že má být Turek ministrem, nicméně rovněž říkala, že konkrétní právní rámec takového odmítnutí jmenovat kandidáta ministrem musí vymezit Ústavní soud.
Obecně je otázkou, zda opozice dělá správně, kdy se tak vehementně staví za prezidenta, a to jednak ve vztahu ke nejmenování Filipa Turka ministrem, jednak ve vztahu k SMSkové válce mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Opozice pak vytváří dojem, že je prezident součástí opozice a tento dojem se pak snaží zvýraznit i vládní koalice. Vzhledem k absenci jasného lídra opozice je tento dojem věrohodný. Důležitým však je, že prezident disponuje podporou jednak od voličů opozice, jednak částí voličů stávající vládní koalice – pro prezidentské volby v roce 2028 bude prezident Pavel potřebovat obě skupiny. Tento dojem pak může potenciální ohrozit prezidentovu podporu od voličů hnutí ANO a Motoristů. Opozice pak nutně potřebuje, aby na Hradě byl prezident typu Petra Pavla, neboť prezidentství hypotetického vládního kandidáta jí výrazně ztíží opoziční roli a zkomplikuje potenciální návrat do vládní role po parlamentních volbách v roce 2029.
