Designér Zdeněk Vacek: Spoustu chlapů, kteří se dlouho zdráhali, jsem zlomil, aby začali nosit náušnice!

Výstavu DARK’n’LUSH jste rozdělil na dvě části – černou a bílou. V tmavém bludišti jsou ukázány vaše první práce i oceňovaná tvorba, kterou jste dříve vytvářel spolu s Danielem Poštou pod značkou Zorya, v té světlé pak vaše samostatná práce za posledních pět let. Zároveň ale necháváte návštěvníky nahlédnout hluboko do svého soukromí. Bylo to těžké rozhodnutí?

Když přijdu na nějakou výstavu, samotnému mi vadí, když je odosobněná a nic se na ní o autorovi nedozvím. Proto jsem si vybral svoje důležité pracovní i osobní milníky a do výstavy bez obalu promítl sám sebe. Původně jsem chtěl vystavit jen nové věci, ale lidé kolem mě mi radili, že mám ukázat celou svou historii. Všechno, co mám za sebou, a všechny kroky, které vedly až k dnešku. Baví mě dělat věci na hraně, mluvit dvojsmyslně, nechávat některé významy skryté. O všem, co dělám, pořád pochybuju. Ale tady jsem si konečně řekl, že se na to vykašlu. Do výstavy jsem nacpal všechno. Jsou tam silné momenty z mého života, včetně smrti mojí mámy nebo vymanění ze závislosti na perníku. A aby to nebyla taková tíha, chtěl jsem to pak vyvážit něčím hezkým.

Co tvoří hranici mezi černou a bílou částí?

Za milník považuju, když jsem znovu začal makat pod svým jménem. Rok 2020. Černá chodba je pro mě minulost, kterou datuju do konce Zoryi. Tam je všechno statické, protože s minulostí už nepohnete. Můžete se na ni akorát tak podívat, případně na ni nějak reagovat v současnosti. Poslední rok, z toho čtyři měsíce intenzívně, jsem pracoval na tom, aby výstava odrážela náladu času, který jsem zrovna prožíval. Chtěl bych vyzdvihnout i práci kurátorů. Jana Dotřela, s nímž jsem výstavu připravoval, a Elišky Součkové, která mi pomáhala projít každou ze šestasedmdesáti položek a vytvořit z nich do vitrín koláže, které představují obrazy z mého života. Pak najednou vejdete do bílého prostoru, kde se všechno hýbe, každý jednotlivý šperk se točí. Současnost je pro mě neustále v pohybu.

Pojďme ještě na skok do minulosti. Jak došlo k tomu, že jste se stal šperkařem?

Jako dítě jsem byl hodně nemocný a moje máma chtěla, abych dělal něco, u čeho budu v klidu. Tak jsem šel na zlatníka. Musel jsem ale složit talentové zkoušky a bylo to vůbec poprvé, kdy jsem musel něco namalovat nebo vytvořit. Do té doby, tedy asi do svých patnácti let, jsem vzal tužku do ruky jen na výtvarce, a z té jsem si navíc kvůli učitelce, Folberová se jmenovala, odnášel velké trauma. Až na učňáku jsem objevil, že mi něco doopravdy jde, a to jen díky lidem, kteří mě motivovali. Díky výstavě jsem si všechny ty, kteří mi pomáhali se rozvíjet, zase vybavil.

Vyvíjela se i vaše technika – od práce s kovem přes porůstání krystaly, které se stalo typickým rukopisem značky Zorya, po jemné pukování drahými kameny. Který způsob práce máte nejradši?