Matěj Gregor: Politice se věnuji od patnácti. V Česku není žádná extrémní strana

„Když se dělaly radikální kroky v přijímacím řízení, byl jsem ročník, co je měl absolvovat poprvé. Zajímalo mě, jak to změnit.“

Patříte k nejmladším poslancům, ale na rozdíl od většiny už máte zkušenost ze zastupitelstva. Co vás k politice přivedlo? Byl jste aktivní už ve škole?

Ne. Já si spíš prožíval nějaký svůj svět, věci, které mě bavily, jako sport, hodně jsem četl. A hodně jsem se neangažoval do dějepisu. Až když mi bylo patnáct let, stal jsem se registrovaným příznivcem Svobodných, pomáhal jsem jim občas v kampani roznést nějaké noviny, dělal jsem dobrovolnickou práci.

A proč jste se najednou v patnácti rozhodl, byť jako dobrovolník, zapojit do konkrétní politické strany?

Mě vždycky zajímal konkrétní problém. A tehdy, když byla ministryní školství Kateřina Valachová a začala dělat poměrně radikální změny v přijímacím řízení na střední školy, tak já jsem byl zrovna ten ročník deváťáků, který to měl absolvovat poprvé. A člověk tři měsíce před přijímačkami nevěděl, z čeho, jak a jestli vůbec je bude dělat. A pak byly zase změny. Zajímala mě budoucnost, jak se budu vzdělávat, a tehdy Svobodní a Petr Mach měli pro mě zajímavou vizi, jak by ty přijímačky měly vypadat. Proto jsem jim chtěl pomoct. Komunální politika byla trochu něco jiného. Já jsem žil celý život ve Vítkovicích, kde je trochu sociálně vyloučená lokalita. A ty problémy byly zanedbané. Nedělalo se to dobře, nikdo neuměl vyřešit problém s bezdomovectvím, s kriminalitou, a tak jsem si řekl: do toho půjdu. Strhlo to naši sousedskou komunitu, podali jsme kandidaturu a uspěli jsme.

Jak vás ovlivnilo rodinné prostředí? Byla politika u vás doma téma?

Rodiče vždy chodili volit. Jsem od podstaty kulturní člověk, což mi vtiskla maminka, takže jsme hodně četli, bádali, diskutovali o politice a myslím, že to se do mě hodně vtisklo. Nemyslím, že bych vyloženě přebíral politické názory rodičů, ale byli mi velkým zdrojem informací.

Začínal jste se Svobodnými. Proč nakonec ten přesun k Motoristům?

Já byl od nějakých patnácti let registrovaný příznivec Svobodných a v 18 za covidu, když jsem se skupinou lidí inicioval aplikaci na sdílení pro rozvážení roušek, tak si toho všimli Svobodní a oslovili mě, jestli bych se nechtěl stát jejich členem. Říkal jsem si: proč ne, a tehdy jsem volil koalici Svobodných a Trikolory. Měl jsem zájem, aby vznikla strana, která může být konkurencí pro ODS. Ale ve Svobodných potom začalo jedno křídlo odcházet a druhé začalo chtít spolupracovat s SPD. Mezitím vznikli Motoristé a já, když jsem viděl příklon Svobodných k SPD, jsem si řekl, že už mi to není blízké. V té době mě oslovil Petr Macinka a přišlo mi to zajímavé, lákala mě vize, že mohu něco tvořit od začátku.

Část veřejnosti vnímá Motoristy jako příliš vyhraněné, vy sám odmítáte nálepky i pojem „extrém“. Kde podle vás leží hranice mezi konzervativní politikou a skutečným extremismem? A jak vnímáte kritiku, která se objevila například po zveřejnění fotografií Filipa Turka s nacistickou symbolikou?

Každý, kdo používá nálepky jako extremistický, xenofobní a nejrůznější jiné nálepky, tak to má za cíl jen přesvědčit lidi, že jsme v nějaké krizi. Já se vždycky snažím lidem připomínat, že my v žádném extrému nežijeme, že jsme jednou z nejbezpečnějších zemí světa. Lidé se tu kvůli politice nezabíjejí, za názory se tady prozatím nikdo nedostává do vězení. Byť svoboda slova nám tady trošku klesá. Máme zákony, které všechny extrémní strany okamžitě předem vylučují z boje. Žádná taková strana teď v Česku není. To, že nějakému politikovi někdy ujede nějaký nešťastný výrok, tak si můžeme říct, že je neobratný rétor nebo že si chce zahrát na nějakou levnou strunu, aby získal voliče, ale tady v současné politice opravdu žádný extrém nevidím. A Motoristé s tím nemají nic spo­lečného.

Když jste se rozhodl, že budete kandidovat do Poslanecké sněmovny, bylo to těžké rozhodnutí? Jaká pro a proti jste zvažoval?

Zvažoval jsem hlavně to, jestli mám za koho kandidovat. To vyřešili Motoristé. Druhá věc byla osobní, můj osobní život. Být poslancem pro mě bude znamenat ukončit civilní povolání, přerušit podnikání a samozřejmě se najednou z Moravskoslezského kraje částečně přesunout i do Prahy, omezit čas s rodinou, omezit koníčky. Nakonec převážilo vědomí, že to má smysl, že politika je ve stavu, kdy začíná vyčerpávat sama sebe. Personálně i myšlenkově.