nahoru

Černý kontinent se sice zbavil kolonizátorů, ale nikoli kardinálních problémů

Jaroslav Šajtar 18. listopadu 2021 • 13:00
Černý kontinent se sice zbavil kolonizátorů, ale nikoli kardinálních problémů
foto: NLN

Pražské Nakladatelství Lidové noviny vydalo knihu AFRIKA VE VICHRU SVOBODY, nesoucí podtitul Dekolonizace a její důsledky. Hned úvodem recenze zdůrazněme, že jde o počin nanejvýš záslužný.

Jan Klíma, docent obecných dějin na filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové a autor Afriky ve vichru svobody, je čtenářům tohoto nakladatelství dobře znám, protože se specializuje na historii států s portugalským úředním jazykem a dějiny Afriky a Latinské Ameriky. V populární edici Nakladatelství Lidové noviny Dějiny států vydal už pěknou řádku titulů. Namátkou zmiňme Dějiny Portugalska, Dějiny Brazílie a z poslední doby třeba Dějiny Kapverdských ostrovů, Svatého Tomáše a Princova ostrova, na něž v této rubrice vyšla recenze.  

Porcování Afriky

Rozpad koloniálních říší evropských mocností po druhé světové válce, vrcholící rokem 1960, nazývaným „rokem Afriky“, se stal bezpochyby převratnou událostí minulého století. O své zámořské državy přišly nejen tradiční koloniální velmoci, jako například Spojené království a Francie, ale i země mocensky daleko bezvýznamnější: malé a chudé Portugalsko, jehož zámořská teritoria několikanásobně převyšovala rozlohu mateřské země, a rovněž malá, zato bohatá Belgie, ovládající potenciálně mnohem bohatší Kongo.

Jenže vznik desítek nových afrických států, jež často představovaly uměle vytvořené a etnicky velmi komplikované celky, nadto se často potýkající s nedostatkem vlastní identity, ne vždy představoval triumf vytoužené svobody.

Kreatury na trůnech

Do čela nových, leckdy ovšem zcela bezvýznamných hráčů na složité mezinárodní scéně, kde tón určovaly supervelmoci, se totiž draly kreatury, jež svou krutostí zastiňovaly koloniální vykořisťovatele. Stačí připomenout obludnou tyranii středoafrického císaře Bokassy, hrůzovládu „řezníka z Kampaly“, nechávajícího se „skromně“ titulovat „Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál al-Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe, a především v Angole“, duševně chorého prezidenta Rovníkové Guineje Franciska Macíase Nguemu, jenž někdejší prosperující španělskou kolonii přeměnil v africké Dachau, zrušil nemocnice a zlikvidoval šestinu z jejích tří set tisíc obyvatel, otce zimbabwské nezávislosti Roberta Mugabeho, který jednu z hospodářsky nejvyspělejších zemí černé Afriky přivedl totálně na buben, a četné další.

Z výše uvedeného vyplývá, že pouhé zavedení nových vlajek, státních znaků a hymen ještě neznamenalo suverenitu a politická nezávislost nenabídla svobodu – tedy ne v té podobě, jak ji chápeme my. Někteří aureolou hrdinů boje za nezávislost ověnčení předáci degenerovali na úroveň despotů horších než kolonizátoři. Afrika se má na své strastiplné pouti hodně co učit. Klímova čtivá kniha bude zájemcům o vývoj černého světadílu vítaným průvodcem.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.