Nakladatelství Lidové noviny si nemohlo vybrat pro vydání DĚJIN BĚLORUSKA Aleny Markové, Hienadźe Sahanoviče a Zachara Šybieky v populární edici Dějiny států vhodnější dobu.
Od loňských, srpnových prezidentských voleb v této východoevropské zemi, v nichž opět vyhrál Alexandr Lukašenko (bělorusky ovšem Aljaksandr Lukašenka), zatímco opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská skromně usoudila, že vítězkou je ona, a poté uprchla do Litvy, to tady vře. Mohutné protesty policie tvrdě potlačila a země se ocitla ve středu pozornosti světových médií.
Poslední evropská diktatura v médiích
Nakladatelství Lidové noviny Dějiny Běloruska už před lety jednou vydalo. Tentokrát jde o přepracované a rozšířené vydání, jehož autoři na bouřlivý vývoj pohotově reagovali, takže čtenářům předkládají maximálně aktualizovanou publikaci. Editorka Alena Marková hned v úvodu vysvětluje, že přepis běloruských vlastních jmen a zeměpisných názvů se řídí pravidly jedné z variant takzvané běloruské latinky, rozpracované a používané v „poslední evropské diktatuře“, jak Bělorusku v zahraničí nelichotivě přezdívají. Tady ovšem vzniká určitý kámen úrazu, neboť v našem tisku se obvykle používá přepis z běloruské varianty cyrilice. Dodejme, že transkripce u nás není jednotná. Zatímco u představitelů opozice vychází z běloruské cyrilice, autoritářského prezidenta Lukašenka, jenž je přitom běloruské národnosti, média uvádějí zásadně v ruské variantě.
Nebezpečné vztahy
Autorský kolektiv věnoval mimořádnou pozornost pohnuté historii běloruských Židů, kteří před druhou světovou válkou představovali velmi početnou a vlivnou menšinu, již zdecimovala německá okupace. Všímají si letitého polsko-ruského soupeření o vliv v této hustými lesy porostlé a nesčetnými jezery a řekami protkané zemi a jejích vazeb na sousední Litvu, s níž momentálně vztahy klesly pod bod mrazu kvůli její okaté podpoře běloruské opozice.
V povědomí naší široké veřejnosti se asi Bělorusko netěší takovému zájmu jako Ukrajina, ale v dějinách alespoň obecně se orientující lidé vědí, že za Velké vlastenecké války tato země, dnes rozlohou 2,63krát větší než Česká republika, ale čítající zhruba o 1,2 miliónu obyvatel méně, prošla děsivým martyriem. Kromě výše zmiňované velmi početné židovské minority bylo příčinou nejsilnější partyzánské hnutí na okupovaném sovětském území. Podle různých odhadů zahynula pětina, čtvrtina, podle nejnovějších běloruských statistik dokonce až třetina veškeré populace! Autoři Dějin Běloruska připomínají, že obdobným peklem země prošla již v 17. století, konkrétně v letech 1654 až 1667, kdy podle polského historika Józefa Morzy počet jejích obyvatel rapidně poklesl z 2,9 miliónu v roce 1648 na 1,35 miliónu roku 1667!
Graficky zdařilou knihu doprovázejí ilustrační mapky. Škoda že u té zachycující stav za druhé světové války chybí počet obětí v jednotlivých oblastech. Mapa v předchozím vydání ho zevrubně uváděla. Celkově však lze Dějiny Běloruska hodnotit jako v současné době nanejvýš užitečný ediční počin.
