nahoru

Kniha knih: Jakou známku by Andrej Babiš dostal za svou předvolební agitku, kdyby byla maturitním slohem?

Kateřina Kadlecová 22. července 2021 • 16:00
Co doopravdy říká o své knize Andrej Babiš
• video: 
reflex.cz

Sdílejte, než to zakážou! O mixu předvolebních slibů, bláznivých nápadů (Čipování psů důchodcům zdarma? Povinný tělocvik pětkrát týdně? Stokilový satelitní balón na sledování pohybu nelegálních migrantů? „Fabrika na byty“?), názorů na všechno a všechny, komentovaných statistických údajů (často bez uvedení zdroje), receptáře nejen na neděli (na str. 100 recept na císařský trhanec!) a politické autobiografie – nebo spíš biografie, neboť předseda ANO tuto knihu sám nenapsal – českého předsedy vlády bylo od pátku 16. července, kdy e-kniha spatřila světlo světa, řečeno a napsáno snad až příliš.

Především však z hlediska politického a ideologického, neboť tento produkt, obchodní artikl a prostředek indoktrinace spíš než kniha skutečně neláká k rozboru pomocí metod literární vědy či analýzy jazyka a stylu. Přesto si dovolíme pár poznámek – než to marťani, političtí oponenti nebo ještírci zakážou.

Řídká sazba, zředěný obsah

Co by asi k dílu Sdílejte, než to zakážou!, jež je dostupné zatím jen elektronicky ke stažení zdarma, řekli experti na nakladatelskou a ediční praxi, od Vladimíra Pistoria po Michaela Špirita? Věc má 450 stran, ačkoli by se vše vešlo na nějakých sto, kdyby se použila běžná velikost písma, formát větší než „ten nejmenší formát paperbacku, co šel“ (jak se píše na str. 3) a nevynechávaly se řádky mezi kratinkými, často jednovětými, jednořádkovými, v extrémních případech jednoslovnými ("Ne! Ne!! Ne!!!" na str. 9) odstavci. To se v knihách pochopitelně nedělá, jenže tuhle dost možná připravili lidé, kteří naposledy drželi v ruce slabikář. Na každé stránce se tak rozprostírá necelá normostrana, tedy méně než 1800 znaků.

Mnoho náležitostí není v pořádku: některé citace jsou v uvozovkách, jiné ne, další jsou v kurzívě; u citátů a parafrází politických projevů chybí datace či zdroj, cokoli, co by mohlo sdělení validovat a čtenáře orientovat. A číslovky, i ty nejnižší základní, jsou psány číslicemi: „30 let“, „4 miliardy“… Jako by šlo o vnitrostranická skripta pro pár členů, ne o brožurku pro mnohasettisícové publikum.

Když o publikaci s předstihem referovala ČTK (a s ní též holdingový tisk), slibovala „450 stran a dalších 32 stran fotografických příloh“; skutečnost je taková, že bez 32 stran snímků z rodinného alba a ze státnických návštěv čítá dílo 415 stran, zatím jen elektronických, brzy prý též namluvených (snad ne samotným panem Babišem) jako audiokniha. V srpnu údajně vyjde tiskem v neuvěřitelném, zbytečně vysokém nákladu 300 000 výtisků. Na takové plýtvání je i kůrovcového dřeva škoda – kdo si věc chtěl přečíst, přečetl si na monitoru nebo displeji, ti ostatní knížkou beztak jen podloží stoly v dočasně otevřených hospodách.

A ještě ke zmíněným fotografiím: na několika druhdy elegantní Andrej Babiš vypadá, jako by ho našli v jeskyni pod kamenem. Ano, nelze se fotografovat jen v drahých oblecích, aby se s politikem mohl ztotožnit i venkovan, ale není ta kapuce do půli obličeje trochu moc? Nebo značková zmijovka z TONAK, která má napodobit tu, s níž prominent režimu s garantovanou výjezdní doložkou „zamlada pomáhal na stavbách, míchal beton a maltu a taky postavil svépomocí barák“?  

K jednoduchým jednoduše

Lexikálně chudičká sbírka promluv k tzv. obyčejnému člověku je spíš souborem zvolání než souvislým textem. Panstvo se domnívá, že k prostému lidu je třeba hovořit prostým jazykem. Premiér a jeho ghostwriteři volbou této komunikační strategie jistě podcenili své spoluobčany, když jim servírují především holé věty, případně fragmentární marketingové claimy („Armáda to dokáže. Tečka.“), často bez přísudku, osekané na samotnou dřeň (několikrát opakovaného, postupně jedním slovem rozvíjeného) sdělení. „A nejsou naše. Nejsou české. Jsou mezinárodní,“ praví text, místo aby zde stálo srozumitelné sousloví „Tyto svátky oslavující ženy nejsou české, ale mezinárodní“. Jako by kniha byla diktována od řečnického pultíku, jako by se zapomnělo, že papír snese i souvětí, že čtenář udrží pozornost, že se v textu může na rozdíl od proudu řeči vracet.

Představme si, jakou známku ze slohu by dostal maturant, kdyby odevzdal libovolnou pasáž tohoto spisku. Třeba hned úvodní slova: „A hlavně čtěte. Čtěte, protože v téhle knížce je všechno. Návštěva Bílého domu. Migrace. Nové a doteď tajné projekty naší armády. Je tam hodně věcí, co jsem ještě nikomu neřekl. Je tam všechno, co jsme udělali pro lidi. Jsou tam setkání s prezidenty, premiéry i s císařem, ale taky se spoustou z vás, s babičkami a dědečky. Se spoustou starých a moudrých lidí, kteří mě inspirovali svojí životní zkušenosti. Se sestřičkami, s lékaři, se starosty. Se sportovci. Špičkovými vědci.“

Kvantitativní lexikální analýza textu Sdílejte, než to zakážou! odhaluje, že zdaleka nejčastěji užitými slovy jsou lexémy jsem a jsme, jako by snad jiná slovesa ani neexistovala. Vedle jejich zvýšené frekvence recipienta textu iritují přemnožené anafory – to otravné opakování slov na počátku po sobě jdoucích vět. A co teprve asyndetické řetězení týchž členů potenciální věty, rozsekané na maděru tečkami do bizarních exklamací? Ač mají některé pasáže charakter zdvořilostního dopisu, když užívají na počátku tvarů zájmena vy velké V, banálností obsahu a primitivností formy čtenáře zároveň uráží.

Chápete?!

Strana ANO prostřednictvím svého apoštola nepromlouvá pouze ke starším lidem, jimž se předvolebními sliby nepokrytě podbízí, ale i k mladým. Triviální a zároveň trendy jazyk teenagerů najdeme v obratech typu „A chci to ještě jednou dát“ (tj. toužím se znova stát premiérem), „Jsou prostě v pohodě“, „za Babiše dobrý“, „hodila na Facebook fotku“, „je super“, „v husté kampani“… Kontakt se čtenářem zajišťuje časté oslovování a apely: „Jasně, teď všichni řeknete, že chápete“, „Chápete?“, „Ano, čtete správně“, „Sedíte? Jestli ne, tak si teď sedněte“. Takovouto průhlednou změnou perspektivy autor mimo jiné ukazuje svou ochotu vžít se do postavení druhých a „vidět jejich očima“. Je to asi tak přirozené, jako když vás telemarketér z call centra neustále podlézavě oslovuje příjmením, když se vám snaží vnutit bambusové ponožky univerzální velikosti.

Kecy a politika 13: Pravda o pravdě Andreje BabišeVIDEO reflex.cz

Blíže k srdci dělného lidu má sdělení dostat také nespisovnost („akorát“, „komplet všichni“), emotikony (ano, v téhle knize pro dospělé se vyskytují dětinské smajlíky!) a množství emotivních řečnických otázek, návodných a manipulativních: „Všichni POVINNĚ, chápete?“; „Ještě si pamatujete na tu miliardu migrantů, co se podle vědeckých studií dá do pohybu?“

Jeho státnický majestát o sobě hovoří ve třetí osobě: „To byl Babiš už čtyři roky ve vládě…“ a sází na to, že zaujme vlichocováním se do čtenářovy přízně: „obyvatelé českých zemí“ „jsou chytří a nenechají se oblbnout. Opít rohlíkem.“; „Naše ženy jsou skvělé, pracovité a vzdělané.“ Na koho můžou tak laciné generalizace zabrat?

Kdo tu knihu vlastně napsal?

„Dělalo na ní spousta lidí, někdo řekl nápad, někdo dodal čísla,“ píše se v závěrečném poděkování. Na autorství v tomto případě nezáleží. Sám premiér knihu zřejmě nesepsal, ale čtenář se zdráhá uvěřit, že je dílem profesionála typu Marka Prchala. Nemusíme se pro ideál psaní politiků o politice vracet ke státnickým projevům Masarykovým, otevírat překlady knih manželů Obamových ani opět vzývat literární talent Václava Havla; stačí si v Levných knihách otevřít jakýkoli svazek z (kradeného) pera Václava Klause, aby bylo zjevné, jak úpadkovým čtením aktuální produkt zakladatele a proroka hnutí ANO je. Čtenář v bludišti vět o třech čtyřech slovech prahne po snad ne přímo básnickém, ale jakkoli inovativním, diferencovaném jazyce, po slovní hříčce, figuře, intertextovém odkazu nebo aspoň slangu. Nedočká se. 

V závěrečné kapitole se píše „Čtu si po sobě tuhle knížku už asi posté“ a hned na následující straně je v onom „posté“ čteném textu několik syntaktických chyb. Včetně téhle elipsy: „Víte, že když změním názor, a to se vám stává, když dostáváte měnící se zprávy ze světa, tak musíte změnit i stanovisko.“ Není divu, že kolektivní autor už umdléval, spis je vinou svých výše zmíněných rysů k neučtení. Nezbývá než doufat, že pokud volby opět vyhraje ANO, splní A. B. veškeré sliby z knihy a zaměří se na všechny ambiciózně vypočtené oblasti. 

Ale snad se dočkáme jiného vítěze.





Diskuse ke článku