„Zítra řeknu pravdu,“ napsal koncem minulého týdne na sociálních sítích Andrej Babiš. Pro insidery to znělo trochu zlověstně. V létě 2013 totiž zveřejnil podobný vzkaz, který zněl: „Zítra něco koupím.“ Den nato pak koupil největší české vydavatelství Mafra a během jednoho dne pod ně spadla třetina všech tištěných médií.
Tentokrát premiér Babiš nic nekoupil, jen dal internetový odkaz na svou knihu, pod níž byl nápis: „Sdílejte, než to zakážou.“ Zvláštní výzva, obzvlášť když ji adresuje nejvýše postavený politik, který je současně druhým nejbohatším muže v zemi, a nadto mediálním magnátem.
Pusťte si podcast Kecy & politika na Spotify:
Tentokrát byla výzva Andreje Babiše motivována tím, že chtěl marketingově přitáhnout pozornost ke své předvolební publikaci. Jejímu rozboru se v třináctém díle podcastu Kecy a politika věnují Petros Michopulos a Bohumil Pečinka. Prvně jmenovaný si myslí, že jde o manifest neonormalizace. Srovnává to se situací začátkem sedmdesátých let 20. století, kdy v čele Československa stála skupina politiků kolem slovenského politika Gustáva Husáka. I oni, jako Babiš, se báli, že se po sovětské okupaci budou lidé bouřit, a proto jim nabídli společenskou smlouvu svého druhu: vy se nebudete zajímat o politiku a budete mlčet, my vám za odměnu nastavíme levné byty a výrazně zvýšíme sociální platby na nově narozené děti a nadělíme manželské půjčky. Výsledkem byl obrovský baby boom a děti z té doby jsou nazývané husákovskými dětmi.
Stejně tak Andrej Babiš ve své nové knize navrhuje, že stát bude lidem stavět byty a prodávat je za 16 tisíc za metr čtvereční. Současně chce zvýšením dávek podnítit vyšší porodnost v České republice. Ve své předvolební knize z roku 2017 s názvem O čem sním, když náhodou spím Babiš ovšem dává za příklad Francii, kde ženy jdou do práce do 18 měsíců od narození dítěte, a slibuje budování podpůrných zařízení, aby totéž fungovalo i v Česku. O čtyři roky později ve své nové knize tutéž Francii kritizuje za to, že ženy musí chodit už krátce po porodu do práce, a slibuje všemožné úlevy a podpory, aby rodičky zůstaly co nejdéle doma. V jeho pojetí je jednou Francie jako zářný příklad, podruhé jako země drsného kapitalismu. Jak říkal spisovatel Ludvík Vaculík: „Nejde mít v jedné věci dvakrát pravdu, ale vždycky s opačným znaménkem.“
To je také hlavní rozdíl mezi předvolebnímu knihami z let 2017 a 2021. Před čtyřmi lety se ještě Babiš pokoušel předstírat, že chce provádět v různých resortech systémové změny, a naznačuje jak. V roce 2021 koncipuje svou knihu jen jako politickou reportáž plnou emocí a napětí, kde jde jen o jednu věc – přerozdělování peněz. Přitom si přisvojuje úspěchy různých podnikatelů i názory svých oponentů. V knize je cituje, takže to vypadá, že jsou to snad jeho spolupracovníci. Tohle „kradení jmen“ se prolíná celou knihou.
Autoři podcastu Kecy a politika říkají, že kniha z roku 2021 už není marketing, ale čistá propaganda. Na několika příkladech ukazují, jak se za potěmkinovskými kulisami skrývají zcela zřetelné zájmy Babišova holdingu Agrofert. Srovnávají například Babišovy velkolepé plány na reformu zdravotnictví z roku 2017, které skončily tím, že Adam Vojtěch pouze administrativně zvýšil úhrady na státní pojištěnce. To, co se ve zdravotnictví odehrávalo, jde přirovnat k budování penězovodů směrem k zdravotnickým firmám spojeným s Babišovým investičním fondem Hartenberg Capital.
I když premiér neovládl Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, umístil alespoň na funkci náměstka Davida Šmehlíka, známého ze skandálu kolem zasílání plateb Babišově klinice Iscare. Byl to koneckonců Šmehlík, kvůli němuž se sešla v době covidového lockdownu slavná schůzka ve vyšehradské restauraci Rios, která stála křeslo ministra zdravotnictví Romana Prymulu. Její náplní nebylo nic jiného než jak pár dnů před výběrovým řízením domluvit koalici k volbě šéfa VZP, což se nakonec nepovedlo.
Oba autoři podcastu Kecy a politika se nakonec shodli, že to nejzajímavější na knížce je to, co tam není, než to, co je zde napsané.
