Odkaz sametové revoluce žije dál. I malá skupina lidí může rozhýbat celou společnost

Počátek. Žena se státní vlajkou 17. listopadu 1989demonstruje na Národní třídě před policejním kordonem.Policie vzápětí proti studentům brutálně zasáhla

Počátek. Žena se státní vlajkou 17. listopadu 1989demonstruje na Národní třídě před policejním kordonem.Policie vzápětí proti studentům brutálně zasáhla • Zdroj: ctk

Aleš Michal
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás

 

  • Sedmnáctý listopad není jen připomínkou pádu komunistického režimu, ale také symbolem občanské odvahy a schopnosti postavit se moci.

  • Letošní oslavy provází nejen tradiční vzpomínkové akce, ale také nové společenské konflikty, protesty a obavy o budoucnost demokracie.

  • Odkaz sametové revoluce přitom připomíná, že i relativně malá skupina lidí může rozhýbat celou společnost. A že občanská angažovanost má smysl.

 

17. listopadu si každoročně připomínáme odvahu postavit se zlu. Památka těch, kdo nasadili svůj život v roce 1939, tak trochu ustupuje do pozadí ve stínu událostí o padesát let pozdějších, těch, které vedly k pádu komunistického režimu. Tahle část historie je i po 37 letech pořád živá. A v posledních letech přibývá víc a víc aktualizačních interpretací, které se promíchávají se sentimentální vzpomínkou.

Slavnostní den si spojujeme s davy proudícími na Národní třídu, vzpomínkou na Václava Havla i studentskými akcemi na Albertově. To všechno probíhá i letos. Do debaty o odkazu 17. listopadu však spolu s tím vstupují nová témata, konflikty, které současnou společnost tíží. Sedmnáctý totiž nepatří jen elitám, nýbrž všem.

Sedmnáctý listopad připomíná, že občanský odpor může změnit dějiny

Dny, které na listopadové události bezprostředně navazovaly, ukázaly sílu občanského protestu. Jen několik dní poté, co pořádkové síly vnitřně shnilého režimu ze zoufalství zmlátily studenty na Národní třídě, se daly do pohybu události, které mají přesah i do dnešních dní.

Nejdůležitější zprávou je, že tlak ulice není nikdy nesmyslný. A že může nakonec pohnout i s politiky, kteří se své moci drží zuby nehty. Nemůžeme samozřejmě současnou vládu srovnávat s normalizačním režimem. Tím, jak někteří její představitelé beze studu pohrdají svými odpůrci a obecně těmi, kdo prezentují jiný názor, se ale o paralely s dobami dávno minulými sami aktivně hlásí.

Klempířovy škrty a demonstrace na Letné vrátily do ulic atmosféru roku 1989

Letošní oslavy už měly dvě svá velkolepá entrée. To první vyvolal ministr kultury Oto Klempíř, když uťal dotaci pro letošní Korzo Národní. To by možná mohlo projít i bez povšimnutí, kdyby tento krok nebyl tak moc symbolický. Připomněl tresty pro ty, kdo pouze nekývali. A naznačil, že to, jak se slovenskou kulturou zatočila tamní ministryně Martina Šimkovičová, hrozí i u nás.

Druhou reklamou na letošní 17. listopad se stala nedělní Letná a události, jež vyústily v největší demonstraci v historii samostatné České republiky, která se tam konala. I v nich se totiž historie zaleskla. Sněmovna, kde má současná vláda většinu, začala s útokem na veřejnoprávní média. Rozpoutala tím sérii protestů a stávek.

Jejich hlavními iniciátory se staly stejné skupiny jako ty, které roztočily kolo událostí i před 37 lety – herci a studenti. Oživení étosu 17. listopadu 1989 v žádném předchozím připomínkovém roce nebylo tak silné a intenzivní jako letos. A to přesto, že se nejedná o kulaté výročí.

Od Charty 77 po Letnou: I malá skupina může rozhýbat masy

Dalším poselstvím událostí sametové revoluce je fakt, že i relativně málopočetná skupina dokáže dobře, rychle a efektivně rozhýbat masové události. Charta 77, symbol odporu proti komunistickému režimu, měla do listopadu 1989 asi 1900 signatářů. Přímo 17. listopadu zůstaly v policejním sevření tisícovky lidí.

25. listopadu, o osm dní později, se na Letné už podle některých odhadů sešlo až 800 tisíc protestujících. Je to nikdy nehynoucí naděje pro ty, kdo dnes mají pocit, že jejich hlas nic nezmůže. A je to taky důvod, proč počet demonstrantů na Letné před několika dny není rozhodně to nejdůležitější.

K odkazu 17. listopadu patří i protesty, které nejsou tolik vidět

Nespokojenost a politický protest dneška by totiž neměly být spojovány pouze s úctyhodnou mobilizací Milionu chvilek. Je tady spousta dalších skupin, které se v posledních letech naučily aktivizovat a dostávat svou agendu do veřejného prostoru. I v ulicích českých měst vídáme protesty na podporu Palestiny.

V pátek pak zhruba dvě tisícovky antifašistů zablokovaly vstup do hotelu, kde se pořádala konference příznivců extrémní pravice. Spolu s ekologickými iniciativami a dalšími akcemi marginalizovaných skupin je to síla, kterou také nelze zcela ignorovat. I ona patří k obrazu dnešní české demokracie. A jak ukazuje aspoň zčásti úspěšný příběh toho, kterak se agenda ochrany přírody pomalu propisuje do politických deklarací, má smysl vytrvat.

Letošní 17. listopad si také připomínáme v době, kdy se v boji proti ekonomickým nerovnostem i autoritářům bouří velká část Evropy. Asi nikdo si nepřeje, aby se k nám přelily násilnosti nebo rabování, ve světě propojeném sociálními médii ale půjde těžko zabránit tomu, aby si i ti, kdo nejsou v Česku se vším spokojeni, brali v některých momentech inspiraci.

U ekologických a antifašistických hnutí už se to děje, události ve Francii, Itálii nebo Srbsku se ale odehrávají trochu v jiných kulisách. Pokud nám ale rozduněná Evropa vysílá nějaký vzkaz, je to mimo jiné to, že bychom neměli přehlížet politickou participaci nejmladší generace. Generace Z a alfa se hlásí o svá práva. A tahle aktivita je a bude jiná, než jsme byli zvyklí u jejich starších spoluobčanů.

Česká demokracie je ve střehu, odkaz sametové revoluce zůstává živý

37 let po odstartování událostí sametové revoluce si můžeme říct, že jsme plně konsolidovanou demokracií. Proti těm, kdo nás chtějí táhnout na východ, probíhají masivní akce občanské společnosti. Ta je ve střehu – viděla totiž, jak rychle o férová pravidla přišli v Maďarsku nebo na Slovensku. Je to vlastně pozoruhodný jev.

Velká část společnosti se dokáže spojit, a to trochu shodou okolností díky bohu v momentě, kdy je moc autoritářských lídrů po celém světě masivně zpochybňována. Donald Trump ve Spojených státech zcela přišel o krytá záda v Kongresu, Alexandr Vučič i Viktor Orbán museli odejít úplně.

Přesto však tyto aktualizační momenty, které se rok od roku zintenzivňují – vloni kulisy tvořil návrat Andreje Babiše k moci, roky předtím ruská agrese proti Ukrajině – nenechávají padnout sentiment, který máme se 17. listopadem spojený. Jako národ totiž máme být na co hrdí.

Sametová revoluce proběhla nenásilně, hliněné nohy komunistické moci padly i z důvodu vnitřního rozkladu režimu. To všechno předurčilo, že demokratizační a transformační proces bude moct být dáván za příklad celé střední a východní Evropě.

Není proto divu, že i ti, kdo události roku 1989 nezažili, cítí hrdost a chtějí být součástí něčeho, co jeho atmosféru zpřítomní. Aspoň jednoho malého opojného momentu, který voní voskem zapálených svíček a blyští se českou trikolorou. Je totiž plno národů, jež nám tenhle odkaz mohou jen tiše závidět.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů