Letná poslala Babišovi jasný vzkaz. Ještě důležitější zprávu ale dostali opoziční politici
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
• Na Letnou přišlo zhruba 400 tisíc lidí. Milion chvilek tak ukázal, že rozhodně není jen hlasem „pražské kavárny“.
• Demonstrace vládu nesvrhne. Může ale pořádně zamíchat politickými kartami a dostat pod tlak nejen Babiše, ale i opozici.
• Co nedělní Letná prozradila o síle občanské společnosti a proč teď přichází chvíle, kdy musí svůj plán ukázat opoziční politici?
Milionu chvilek se v neděli podařilo dostat na vymrzlou pražskou Letnou zhruba 400 tisíc lidí. Policie označila demonstraci za největší akci, kterou kdy monitorovala. Je to symbolický milník, který stvrzuje, že Andrej Babiš proti sobě znovu dokázal poštvat konsolidovanou občanskou společnost. A zároveň je to důkaz o tom, že spolek, který teď slaví deváté výročí svého oficiálního založení, má aspoň minimální podporu ve všech vrstvách české společnosti. Už nelze mávnout rukou nad tím, že je jen okrajovým reprezentantem „pražské kavárny“. Naopak – je silou, kterou pro vládní politiky už teď je a bude i nadále těžké přetlačit.
V souvislosti s nedělní demonstrací by nás měly zajímat dvě hlavní otázky. Tou první je, co nového nám o sobě touto akcí Milion chvilek prozradil. Kupodivu toho není zrovna málo. Tou druhou pak, jaké reálné dopady můžou protesty mít. V zastupitelské demokracii bychom neměli čekat, že ulice bude diktovat program těm, kdo drží parlamentní většinu. Zároveň si však svou arogancí a přezíravostí vládní politici zadělávají na další budoucí problémy.
Pojďme nejprve rozplést to, kým je Milion chvilek teď. Připomeňme, že v roce 2017 vznikl jako petiční akce namířená proti mocenskému paktu Andreje Babiše a Miloše Zemana. Tedy spojení oligarchy s prorusky orientovaným kariérním politikem. Kdo čekal, že v době působení Fialovy vlády, kdy se na ulici profilovaly úplně jiné skupiny – hlavně ty na okrajích politického spektra – se sítě vytvořené před rokem 2021 zničí, tomu nedělní Letná mohla definitivně potvrdit, že plná síla Milionu chvilek je zpět. Ba co víc, je silnější než kdy dřív.
To, proti komu se Minářův spolek vymezuje, je samozřejmě nasnadě. Andrej Babiš mobilizaci občanské společnosti sám podpořil tím, s kým vládne – politici z řad SPD a Motoristů, kteří se v boji o radikálního voliče předhánějí v tom, kdo demonstranty urazí víc, mu v tom zdatně pomáhají. V reakci na ostudné jednání Poslanecké sněmovny, která pod taktovkou svého předsedy Okamury protlačila první krok k zestátnění veřejnoprávních médií rokováním pod rouškou tmy, dokázala zvednout symbol „4:36“, tedy čas zařazení pevného bodu hlasování. Ten se šířil organicky, částečně po sociálních sítích, spolu s tím ale taky díky vytrvalosti těch protestujících, kdo se přišli za média veřejné služby postavit během osudné noci přímo před sněmovní budovu. Byl to ale Mikuláš Minář, který z tohoto času udělal brand, jenž symbolizuje cestu, kterou by se česká demokracie rozhodně ubírat neměla. Na nedělní demonstraci nejen on, ale i ostatní řečníci zdůrazňovali, že „4:36“ chápou jako způsob vlády. Jako další ukrajování svobod. Tak silný marketingový symbol toto hnutí dosud nikdy nemělo k dispozici.
Letná ale nutně potřebovala spojit široké vrstvy společnosti – aby tak ukázala, že podpora je skutečně mohutná a prochází jí napříč. To se povedlo díky tomu, jaké profesní skupiny protestujícím představila. Promluvili nejen studenti, herci a umělci – tedy triáda těch, kdo současnou vlnu protestů odstartovali a nadále zvládají udržet. Daří se jim to proto, že se z boje za Českou televizi a Český rozhlas stalo téma zápasu o kulturu samotnou. Nepovedlo by se to, nebýt osobních vendet ministra kultury vedených proti těm institucím, které se mu znelíbily. Na Letné ale vystoupili i lékaři, zdravotní sestry, sportovci, učitelé. Ti, kdo svou každodenní prací zachraňují životy, příkladně reprezentují, vzdělávají. Proti těm už vláda tak jednoduše vystoupit nemůže. Reprezentují totiž svět každodenní práce, o kterou se vláda potřebuje i nadále opírat.
Mikuláš Minář dokázal na Letnou dostat i několik podnikatelů, kteří ve skutečnosti prezentovali ještě silnější příběh, než by se mohlo na první pohled zdát. Za pouhých několik minut hodili vidle do dlouho budovaného obrazu, kterým se rád chlubí především vicepremiér Karel Havlíček. Podnikatelé potřebují předvídatelné prostředí – a toho se jim podle účastníků z řad byznysu nedostává. Byl to silný moment i z jiného důvodu. Milion chvilek je a bude tlačen do toho říct, jaký je jeho pozitivní program. Minář ale nemá ambici ho sám představovat. Že ale přivedl podnikatele, to svědčí o tom, že chtěl strategicky vyvážit důraz na kulturu, který v očích příznivců vlády reprezentují především městští liberálové nebo progresivisté. Jinak řečeno – jestli se Mikuláš Minář trápí tím, že pozice jeho a jeho hostů můžou být srovnávány s programem prezentovaným Starosty nebo Piráty, tímto krokem vyšel vstříc i sympatizantům ODS.
Leštění ideologického profilu ale skutečně není něčím, co by bylo Minářovým primárním cílem. Dokládá to, že po předchozích zkušenostech s velkou pravděpodobností vzdal mocenské ambice v podobě přeměny spolku na politickou stranu. Tím se dostáváme k nejdůležitějšímu dopadu, který by nedělní demonstrace mohla mít.
Tím není bezprostřední důsledek pro vládní koalici, ale zpráva pro opoziční strany. Milion chvilek drží ulici a přivádí na ní především jejich voliče. Pasuje se tak do role, kdy ve jménu „lidové podpory“ vyvíjí na opoziční politiky tlak. Když se ohlédneme pár let nazpět, využívá dřívější legitimity: byl to totiž Mikuláš Minář, kdo před rokem 2021 silně apeloval na tehdejší opozici, aby se proti Andreji Babišovi strategicky pospojovala. Do voleb zbývají tři roky, takhle daleko ještě nejsme. Po opozičních stranách ale Milion chvilek chce plán. A možná trochu překvapivě požadavek eskaloval tím, že ten plán by měly opoziční strany představit do půl roku, ideálně ještě dřív. Mikuláš Minář si neodpustil politické prohlášení, že se tu patrně rýsuje lídr opozice – bezpochyby Vít Rakušan. A světla reflektorů z Letné tak namířil v první řadě na něj. Tento přístup má tu výhodu, že opoziční strany proti požadavku na vizi v žádném případě nemůžou vystoupit ani ho kritizovat.
O dopadu na vládní koalici bychom si neměli dělat iluze. Andrej Babiš na současnou protestní vlnu reaguje monotónními prohlášeními o tom, že lidé mají právo protestovat. Je to objektivní fakt, zároveň je to v této podobě nudné a nehodné státníka. Tato komunikační karta, kterou si premiér opakovaně vytahuje už od svého návratu k moci, má křečovitě zakrýt vnitřní agresivitu, kterou v něm protestní mobilizace vyvolává. Zapíše se totiž do historie jako politik, proti kterému protestovalo předtím nevídané množství lidí. Tomio Okamura i Petr Macinka dál pokračují v zesměšňování, protože mezi sebou vedou tuhý boj o stejné voliče, kteří na Letnou naopak určitě nepřišli. Babiše tím stahují ke dnu. A pokud komunikační strategie vlády bude vypadat i nadále stejně – jako že nyní nic nenasvědčuje tomu, že by se měnila – stvrzuje si tím vláda to, že co si myslí Mikuláš Minář a co dokáže zorganizovat, bude v příštích sněmovních volbách hrát ještě silnější roli než dřív.
Spolek ale také pracuje s novým motivem, který se jeví jako nejlogičtější volba. Když nemůže dosáhnout demise vlády a pravděpodobně nedocílí ani splnění svých základních požadavků – tedy odvolání Tomia Okamury z pozice předsedy sněmovny nebo stažení zákona startujícího zestátnění veřejnoprávních médií – snaží se aspoň rozleptat vnitřní soudržnost koalice. Minář na Letné několikrát apeloval na občany, aby se ptali svých volených zástupců z hnutí ANO, jestli se jim tento způsob vládnutí líbí. Stejně tak podotkl, že ví o tom, že hodně poslanců z nejsilnější vládní strany nesouhlasí s tím, kolik prostoru Babiš přenechal svým radikálním partnerům.
Identifikoval také jeden opravdu nepříjemný neuralgický bod: řádění politiků z SPD na ministerstvu obrany, o kterém se mluví přece jen míň než o jiných tématech. Ti, kdo se pohybují v politickém zákulisí, vědí, že Minář míří správným směrem. Jestli ale může Babiš důvěru svých umírněných spolustraníků skutečně pozbýt, to je zatím otevřená otázka. Pojí se s ní ale i několik narážek na Babišovu únavu, které si v posledních měsících museli všimnout všichni, kdo sledují zpravodajství. Tohle podprahové oslabení protivníka, který byl dřív mocný, silný a nedotknutelný, může do budoucna hrát velmi silnou roli.
Milion chvilek tak všem ukázal, co dokáže. Další akce uzpůsobil předvánočnímu období: lidé si mají na začátku prosince do oken vylepit nápis „4:36“ jako symbol tichého protestu, což je pro nás, kdo si v předvánočním čase jako malí do oken věšeli hvězdy čokoládovny Orion s přáním, aby si toho firma všimla a mohli jsme proto vyhrát v celonárodní soutěži, celkem sympatická maličkost. Milionu chvilek teď jde ale primárně o to, aby alespoň neprohrála česká demokracie – stejně jako v mnoha jiných zemích, včetně těch v našem bezprostředním okolí. Silou protestní mobilizace v posledních měsících dokládá, že je kvalifikovaným, profesionálním a hlavně připraveným protivníkem Andreje Babiše.


























