Svobodu nelze předávat jako rodinné stříbro. Každá generace o ni musí znovu bojovat

Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Od revoluční euforie k vystřízlivění: Listopad 1989 přinesl naději, odvahu a pocit sounáležitosti. Kam se ale během následujících 37 let poděly?
Svoboda není samozřejmost: Demokracie neznamená jen plné regály a možnost cestovat. Vyžaduje také odpovědnost, respekt a ochotu přijímat kompromisy.
Co jsme si z listopadu odnesli? Politici jsou obrazem společnosti, která je volí. Nezaměnili jsme svobodu za pohodlí a odpovědnost za očekávání, že všechno vyřeší někdo jiný?
Sedmnáctý listopad. Datum, které jsme si zvykli obkládat slavnostními slovy, vzpomínkami a fotografiemi rozesmátých tváří s klíči nad hlavou. Vyprávíme si příběh o národu, který se jednoho dne probudil, spojil síly a bez jediného výstřelu poslal na smetiště dějin režim, jenž mu čtyři desetiletí určoval, co si smí myslet, říkat a dělat. Je to krásný příběh. Téměř pohádkový. Jenže skutečnost bývá méně poetická než její pozdější interpretace.
Říkáme tomu revoluce. Zní to vznešeně, hrdinsky, a tak trochu světově. Revoluce má své hrdiny, mučedníky, ideály a vítěze. Jenže nebylo by přesnější mluvit o zhroucení režimu, který už nedokázal udržet vlastní konstrukci? Nebyl listopad 1989 spíše pokusem vrátit dějiny do normálních kolejí po únoru 1948, kdy se mocenským převratem obrátil vzhůru nohama samotný smysl státu? Možná jsme tehdy neudělali revoluci. Možná jsme pouze začali napravovat jednu z největších historických křivd.
Listopad, který jsme si vysnili a svoboda, které jsme si neuměli vážit
Přesto existují okamžiky, které se z paměti nevytrácejí. Václavské náměstí, zaplněné lidmi, kteří ještě před několika dny nevěděli, zda mají odvahu vyjít do ulic. Cinkání klíčů, společné zpívání a zpráva, která dokázala rozpohybovat tisíce dalších: „Přicházejí dělníci z ČKD! Jsou s námi!“ Najednou nebyli lidé rozděleni na dělníky, intelektuály, studenty a obyčejné občany. Na chvíli z nich byl jeden národ. Národ, který zjistil, že strach nemusí být věčný a že moc těch nahoře končí tam, kde se jí přestanou bát ti dole.
Když si dnes vybavíme rozzářené tváře tehdejších demonstrantů, těžko se ubránit dojetí. A ještě obtížněji otázce, co z toho všeho zůstalo. Kam zmizela tehdejší sounáležitost, odvaha a ochota riskovat pohodlí kvůli něčemu, co přesahuje osobní zájem? Odpověď není lichotivá! Dokud jsme svobodu neměli, byli jsme ochotni za ni bojovat. Jakmile jsme ji získali, začali jsme ji považovat za samozřejmost, které si nevážíme, dokud o ni nezačneme přicházet.
Pamatujeme si také výlohy obchodů, před nimiž lidé sledovali televizní obrazovky. Smáli jsme se mužům, kteří ještě nedávno rozhodovali o osudech milionů, a nyní působili bezmocně, směšně až tragikomicky.
Dnes, při poslechu některých politických vystoupení, člověka napadá, že i projevy dnešních vůdců jsou stejně jazykově prázdné a intelektuálně bezradné. Historie má totiž zvláštní smysl pro humor. Někdy vrací věci, o nichž jsme si mysleli, že už se nikdy nevrátí. Jen v novém obalu, s jinými slogany a před jinými kamerami.
Od revoluční euforie k vystřízlivění
Každý začátek má své kouzlo. Na počátku stojí velké sliby, vznešené ideály a přesvědčení, že tentokrát už všechno dopadne jinak. Demokracie měla být manželstvím z rozumu i z lásky, svoboda věčnou nevěstou a pravda s odpovědností nerozlučnými partnery. Po svatebním obřadu však přichází všední život. Ideály musí obstát při placení účtů, při rozhodování, při střetu zájmů, a především ve chvíli, kdy se ukáže, že svoboda neznamená jen možnost dělat si, co chceme, ale i povinnost nést následky vlastních rozhodnutí.
Právě tady možná začalo naše vystřízlivění. Nejdřív jsme se smáli patosu hesla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Potom jsme si zvykli na politické pragmatiky, kteří tvrdili, že ideály jsou pro naivní a že důležitější než charakter je politická obratnost. Následovala léta, kdy se z veřejného prostoru vytrácela slušnost a z politického soupeře se stával nepřítel. Zemanovská éra pak přinesla normalizaci hrubosti, pohrdání institucemi a přesvědčení, že čím větší drzost, tím větší politický úspěch.
A dnes? Dnes sledujeme, jak snadno lze znovu rozehrávat staré společenské resentimenty. Jak účinné jsou prázdné sliby, jak rychle se z komplikovaných problémů vyrábějí viníci a jak snadno lze část společnosti přesvědčit, že za její neúspěchy mohou vzdělaní, schopní a úspěšní. Slovo elita se stalo nadávkou, odbornost podezřelou vlastností a zkušenost s demokracií překážkou politického marketingu. Čím méně člověk ví, tím sebevědoměji vysvětluje světu, jak by měl fungovat.
Svoboda není samozřejmost. Každá generace za ni musí převzít odpovědnost
Generace listopadu 1989 měla obrovskou výhodu: věděla, před čím utíká. Zažila nesvobodu, cenzuru, ponižování a stát, který si osoboval právo rozhodovat o lidských osudech. Dnešní generace tuto zkušenost zná jen z vyprávění. Proto je zranitelnější vůči těm, kteří nabízejí jednoduché řešení všech problémů. Svobodu nelze předat jako rodinné stříbro. Každá generace se musí rozhodnout, zda ji chce chránit, nebo vyměnit za pohodlí, jistotu a sliby, že někdo jiný převezme odpovědnost za další vývoj.
Svobodu jsme si spletli s plnými regály, cestováním a blahobytem. Demokracie však není supermarket, v němž si každý vybere jen to, co mu chutná. Je systémem pravidel, kompromisů, odpovědnosti a respektu i k těm, s nimiž nesouhlasíme. A především je každodenní prací. Často nudnou, nevděčnou a bez okamžité odměny. Proto je tak snadné podlehnout těm, kteří slibují, že všechno zařídí za nás.
Za stav společnosti nemohou pouze politici. Ti jsou obrazem společnosti, která je vynesla k moci. Když se z populismu stane úspěšný business model, nejde jen o selhání jeho provozovatelů. Je to především výsledek poptávky. Když se lhostejnost stane společenskou normou, pak se odpovědnost vytratí z veřejného života. A když jsme ochotni odpustit vlastnímu táboru cokoli, co bychom u protivníka označili za nepřijatelné, ztrácíme právo si stěžovat na rozpad politické kultury.
Od Havla k Pavlovi: Co se stalo s českou politikou?
Naše dějiny jsou dostatečně výmluvné. Od Václava Havla, který dokázal dát politice morální rozměr a mezinárodní respekt, přes Václava Klause, jehož intelektuální sebevědomí postupně překryla vlastní politická legenda, až po Miloše Zemana, který dokázal z nejvyššího ústavního úřadu udělat nástroj osobních vendet a společenského rozdělování. Až Petr Pavel vrátil prezidentské funkci důstojnost, klid a respekt. Přesto se stal terčem nenávisti části veřejnosti.
Třicet sedm let po listopadu 1989 bychom se neměli ptát jen na to, co se nám podařilo vybudovat. Je třeba se také ptát, čemu jsme dovolili znovu vyrůst. Komunistický režim zmizel, ale jeho myšlenkové dědictví zůstalo, jen změnilo podobu. Autoritářství se dnes nemusí hlásit k rudé hvězdě, stejně jako populismus nepotřebuje stranickou legitimaci. Stačí strach, závist, pocit ukřivděnosti a dostatečně hlasitý slib, že za všechno mohou ti druzí.
Co bude dál? Odpovědnost leží na každém z nás
A co bude dál? To není otázka určená pouze vládě, prezidentovi nebo parlamentu. Je určena především každému z nás. Listopad 1989 nám dal možnost rozhodovat o vlastní budoucnosti. Nedal nám však záruku, že budeme rozhodovat moudře. Svoboda nám otevřela dveře, ale neřekla, kudy máme jít. A už vůbec neslíbila, že cesta bude pohodlná.
Třicet sedm let je dost dlouhá doba na to, abychom poznali, co jsme získali a co jsme promarnili. Slavíme výročí, pokládáme věnce, pronášíme projevy a měříme nálady společnosti průzkumy veřejného mínění. Nejlepším obrazem současnosti je však naše chování k ostatním, to, co jsme ochotni a komu dovolíme rozhodovat o naší budoucnosti.
Chtěli jsme snad v listopadu 1989 příliš mnoho, když jsme chtěli normální zemi, v níž se člověk nemusí bát říkat pravdu a nemusí se nikomu klanět? Po letech jsme ale zjistili, že i takový sen vyžaduje víc odvahy, než jsme čekali.
Je užitečné se čas od času ohlédnout. Nikoli proto, abychom zůstali uvězněni v minulosti, ale abychom pochopili, jak snadné je znovu skončit tam, odkud jsme kdysi s nadějí odcházeli. Ohlédnutí za včerejší Letnou naplňuje Zpětné zrcátko nadějí. Je-li to konec začátku, nebo začátek konce, záleží na každém z nás.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.























