Ve chvíli, kdy Zpětné zrcátko píše tyto řádky, zbývá nemnoho hodin do vypuknutí oslav 34. výročí nejvýznamnější události moderních českých dějin, nazývaných Sametová revoluce. Program takových slavností je jasný – kapely hrají, politici kladou věnce, vlajky vlají, lid se raduje a slaví – však to znáte. Málokdo v ovzduší endorfinu a pýchy na to, jací jsme my Češi pašáci, si všimne, že ne všichni mají co oslavovat.
Sametová revoluce, to zní hrdě! Pohádka o tom, jak česká holubičí povaha jen silou ducha a jednotou lidu svrhla tyrana a dala příklad světu, jak se dělá revoluce. Jak se během pár dnů rozrostlo několik stovek buřičů, kteří roky seli vítr, aby sklidili bouři, na miliony těch, kteří – sami z křemene – vytvořili národ z kvádrů, jak volá básník. Chechtající se davy u výloh, z nichž z narychlo instalovaných obrazovek blekotal včerejší pán nad jejich životy a osudy.
S odstupem let se však při srovnání s projevy představitelů dnešní opozice zdá být jeho tehdejší vystoupení projevem státnického génia. Zpětné zrcátko nikdy nezapomene na euforii, jež zaplavila Václavské náměstí, když hlas v amplionech volal: „Přátelé, dole Na Můstku je čelo průvodu kováků z ČKD! Kováci jdou s námi!“ Dodnes se Zpětné zrcátko při záběrech na tváře listopadového davu, dychtícího po svobodě, neubrání, aby mu oči nezvlhly dojetím. Pokaždé mu při tom vytane na mysli otázka: „Kam se ztratil étos a ochota hrdinného lidu obětovat se v touze po svobodě?“ Jednoho dne si muselo Zpětné zrcátko odpovědět: „Protože lid, přesněji řečeno jeho většina, jednoho dne zjistil, že svoboda nechutná tolik jako bůček!“
Tehdy začala revoluce, jak je jejím zvykem, požírat své děti! A byly to zkraje jen a jen děti, které už toho měly dost. Nezatíženy strachem o ztrátu místa, funkce a majetku zahájily vzpouru i s rizikem nejen výprasku a režim se zhroutil jak shnilá bouda, kterou byl. Na co jsme čekali, když Poláci osm let vzdorovali výjimečnému stavu, aby 4. června 1989 vyhráli volby? My se zmohli jen na to zabavovat jim tašky s třemi řízky na přechodu v Českém Těšíně. Na co jsme čekali, když v srpnu a září 1989 zavalila tsunami prchajících dederonů Prahu? My jsme se zmohli jen na rozkradení opuštěných Trabantů. V polovině listopadu 1989 zbyly jako „hráz míru“ impéria rudého hnusu už jen Československo a Rumunsko. Byla vůbec motivem chvilkového vzedmutí touha po svobodě? Nebyl to spíš sen, že s ní hlavně přijdou platy jako v Německu, ceny jako u nás a Marka bude za 3,- Kč, jak hlásal milovaný tribun lidu, který většinu života strávil ve funkci ekonomického poradce Fidela Castra!
Čtyřiatřicet let poté se veřejnost pře, zda prezidentem smí být člověk, který si svého času zadal s komouši, přestože již čtyřiatřicet let – i s nasazením života – dokazuje, na kterou stranu barikády patří.
Jedna z velkých televizí představila hlavní program na výročí 17. listopadu 1989. Upoutávka dlouze střídala záběry demonstrací s detaily tváří hlavních hrdinů pořadu – Klause a Zemana. Havel? Toho chlápka neznám! Více než signifikantní pro stav českých médií. Andreje Babiše se dotklo, když mu prezident Pavel a Marta Kubišová „ukradli naši revoluci“! (cit.) Je na zvážení parlamentu, zda by Den boje studentů za svobodu a demokracii neměl být přejmenován Den boje ŠtB za slobodu a demokraciu.
Uvedené vzpomínky přivedly Zpětné zrcátko k myšlence otevřít archiv ohlédnutí, věnovaných tomuto dni. A zdá se, že stále platí mantra Zpětného zrcátka: „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.“
25. listopadu 2016: Karneval po volbách
Skončil měsíc karnevalů, happeningů, demonstrací, brífinků a tiskových vyjádření. Na čas bude teď pokoj. Levice i pravice se budou dojímat nad jesličkami a kňourat koledy. Komouši vymění Internacionálu za Ježíšku, panáčku a budou krást zpod stromečku krásně zabalený dárek s nápisem Demokracie. Co může být lepšího než podnikat, mlít pantem a čerpat příspěvky státu, který měli za úkol ničit, a málem se jim to povedlo. Ale zpět na náměstí, ať nám nic neunikne! Vůdcovské manýry zkraje vždy působí směšně, a tak se někde zcela vážně podepisovaly petice proti zavedení práva šária v Česku. Jinde na podporu Miloše Zemana vlály husitské korouhve s kalichem. Bylo sychravo, a tak prezident zůstal doma na kanapi u tlačenky. To tak státníci dělají, když se slaví největší svátek jimi spravovaného státu, svátek, který je do prezidentského pelíšku vynesl.
19. listopadu 2018: Plíživé oslavy kontrarevoluce
Skončily oslavy Sametové revoluce, největšího svátku země. I když, jak pro koho! Loňských oslav se neúčastnil prezident, neb na Národní už jednou byl, v roce 1989 v první linii mezi demonstranty a policejní soldateskou! Měl kliku, že nepadl do rukou Zdeňka Ondráčka, poslance Sněmovny lidu, který tam lid mydlil hlava nehlava, pohlaví nepohlaví. Není divu, že k výročí 100. let ČSR mu Český svaz bojovníků za svobodu hochštaplera Vodičky udělil pamětní medaili Za vlast a za svobodu. Letos prezident označil demonstranty za hulákající dav, jež neunese volební vítězství jiných. Zapomněl, že v listopadu 1989 ti, s nimiž prý volal: „Máme holé ruce!“, nebyli zřejmě schopni unést volební vítězství KSČ.
Jinak byl u pomníčku 17. listopadu docela fofr. Hlavně v noci! Prvním, kdo nemohl dospat, byl Tomio, který přiletěl ze sletu hnědých ptáků v Sofii. Bez obvyklých keců vrhl kytici a zmizel jako stín. Také premiér Babiš se připlížil v hodině duchů, mělo se ale i zhasnout. Ten pro změnu pospíchal na letadlo do Švýcarska, potřebuje od kluka něco podepsat a číhnout se na jeho fotky z prázdnin v Bad Krym. Připomínalo to sice spíš plíživou oslavu kontrarevoluce, ale v neděli stihl Babiš dát na sítě headline vnitropolitickou událost: „Čau lidi, zdravím z Paříže. Tak jsem představil Donaldu Trumpovi svoji Moniku. I když se trošku styděla.“ Další úspěch české zahraniční politiky! V mediích již kolují pověsti, že TV Nova jedná o zařazení obou párů do reality show Výměna manželek.
19. listopadu 2019: Jak revolucionáři přicházejí o iluze
Když Zpětné zrcátko označilo Sametovou revoluci za revoluci z operety Země úsměvů, zvedlo to obočí některých jeho přátel. Přesto si dál myslí, že zvát listopadové události 1989 revolucí je nadnesené. Štítíme se pojmů převrat či pád režimu proto, že má slovo revoluce vznešenější étos? Ale nebyl nakonec Listopad 1989 ve smyslu cíle – vyvrátit z kořenů hnusný bolševický režim – v tom nejlepším slova smyslu kontrarevolucí proti puči z února 1948?
Tak už máme, co jsme chtěli? Zkusme se občas ohlédnout, ale mějme na paměti osud Lotovy ženy, která se při pohledu na zkázu Sodomy a Gomory proměnila v solný sloup.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
