Jedli své sousedy a z lebek vyráběli číše. Nový výzkum odhalil temnou tvář neolitu
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Konec mýtu o hladomoru: Analýza tisícovky kostí ze španělských jeskyní dokazuje, že kanibalismus v pravěku nebyl jen zoufalou snahou přežít kruté časy bez jídla.
Násilí i pohřební rituály: Zatímco jedna lokalita nese známky možného masakru, jinde si lidé z lebek svých bližních vyráběli rituální misky na pití.
Červené stopy na kostech: Vědci objevili také lidské ostatky potřísněné cinabaritem, červeným minerálem spojovaným s rituálními a pohřebními praktikami.
Kanibalismus v pravěku nemusel být vždy zoufalým pokusem přežít hladomor. Nový výzkum téměř tisíce lidských kosterních pozůstatků ze tří jeskyní v jižním Španělsku ukazuje, že pojídání mrtvých mělo v neolitu různé podoby. Někdy mohlo souviset s násilnými střety mezi skupinami, jindy s rituálním zacházením se zesnulými. Archeologové navíc objevili lebky upravené do podoby nádob nebo kosti obarvené červeným pigmentem.
Žádný hladomor: Kosti nesou stopy po řezání i lidských zubech
V říjnu 2026 publikoval mezinárodní vědecký tým v odborném časopise Journal of Archaeological Science studii, která přináší nový pohled na pravěký kanibalismus na Pyrenejském poloostrově. Výzkumníci pod vedením archeoložky Palmiry Saladié z katalánského institutu IPHES-CERCA znovu prozkoumali téměř tisíc lidských kosterních pozůstatků ze tří jeskyní v provincii Granada. Některé z nich archeologové objevili už v 70. letech minulého století. Teprve nové metody analýzy a radiouhlíkové datování však umožnily přesněji určit jejich stáří i okolnosti, za nichž s těly lidé zacházeli.
Představa, že pravěcí lidé pojídali své bližní výhradně v dobách extrémního nedostatku potravy, je podle výsledků příliš zjednodušující. Na kostech se našly stopy po řezání kamennými nástroji, oddělování masa, drcení kostí kvůli získání kostní dřeně, ale také po vaření a lidských zubech. Přestože způsob zpracování těl vykazuje v jednotlivých lokalitách podobnosti, jejich příběhy se výrazně liší.
Od brutálního masakru k výrobě číší: Co se dělo v temných jeskyních
Nejvýraznější známky násilí pocházejí z jeskyně Cueva de Malalmuerzo. Ostatky zde vědci datovali přibližně do období 5300 až 4950 let před naším letopočtem. Našli stopy po tupých úderech do lebek i další poškození, která svědčí o násilné smrti. Věková struktura nalezených ostatků navíc naznačuje, že oběťmi mohli být příslušníci celé skupiny napříč generacemi. Podle vědců mohlo jít o krátkou, ale mimořádně násilnou událost, při níž byli lidé zabiti a následně zkonzumováni.
Jiný příběh vypráví jeskyně Cueva de la Carigüela. Ta ukrývala důkazy o opakovaném zpracovávání lidských těl v různých obdobích neolitu. Mezi nejneobvyklejší nálezy patří dvě lidské lebky záměrně upravené do podoby takzvaných skull cups, tedy nádob vyrobených z lidských lebek. Výzkumníci zatím nedokážou s jistotou určit, k čemu přesně sloužily ani jaký význam jim tehdejší lidé přikládali. Jejich úprava však dokládá, že s lidskými ostatky zacházeli cíleně a specifickým způsobem.
Toxický cinabarit a uctívání mrtvých: Rituály bez kapky násilí
Třetí lokalita, Cueva de las Majolicas, přinesla odlišné nálezy. Ostatky zde pocházejí z pozdního neolitu, přibližně z období 3950 až 3760 let před naším letopočtem. Na některých lidských kostech vědci objevili stopy červeného barviva, pravděpodobně cinabaritu (rumělky). Tento červený minerál, tvořený sulfidem rtuťnatým, obsahuje rtuť a v pravěkých společnostech měl symbolický význam. Bývá spojován s pohřebními a rituálními praktikami. Na rozdíl od Malalmuerza zde nalezené stopy nenaznačují, že by zpracování lidských těl souviselo s násilným střetem.
Výzkum tak ukazuje, že neolitický kanibalismus nelze vysvětlit jediným motivem. Podobné stopy na kostech mohly vznikat v naprosto odlišných společenských situacích, od konfliktů mezi skupinami až po zacházení s mrtvými v rámci rituálů. Jednotlivé epizody navíc od sebe dělily stovky až tisíce let. Nešlo tedy o jednu souvislou tradici, ale o opakující se jev, který měl v různých dobách a komunitách jiný význam.
