Slávové, to jsme v řeči básnické my. Slavní jsme, protože náš básník předpověděl, že se všudy rozšíří naše slavné Slávů kroky, až do Francie, jakž tomu bylo už kdysi v neolitu. Už zase slavíme a jen tak si připomínáme stát sedmnáctého listopadu, poslední moderní český stát, další z řady předešlých, druhý demokratický. Sám jsem zažil vznik tří až čtyř. Když vznikal ten listopadový, proudily desetitisíce občanů po nábřeží. Křičely: Už jsme tady. V zakládání českých států už bychom měli mít místo slz nějakou praxi. Na rohu, kde je Divadlo Na zábradlí, stál jeden z význačných divadelních ředitelů a plakal. Doktore, řekl jsem mu, proč vy, zkušený a protřelý muž, pláčete? Je to můj devátý převrat, odpověděl.
Sám pro sebe jsem si spočítal, kolik našich států jsem zažil na vlastní oči. Už ve třech letech únorový stát Gottwaldův. Doma se s lítostí mluvilo o tom, kdo se dal do strany, kdo už byl ve straně a kdo jako hrdina odmítl do strany jít. Výraz strana jsem znal, i já jsem tam už chodil. Že skoncovat s nočníkem bylo významné pro tříletého, jsem chápal, ale proč o tom tolik mluvili dospělí? Kdo šel do strany, tamten že odmítl… No a co? Pustil jsem to z hlavy. Až do roku 1956 jsem se o vývoj státu nestaral, než přišla nabídka z Maďarska. Věšeli tam fízly a komunisty na kandelábry. To byla pro naši chlapeckou skupinu, ideovou směsici skautů, pionýrů, Indiánů a Rychlých šípů, pobídka založit nový spravedlivý stát a oběsit ředitele školy v lese na kopci Tábor. Tam jsme pod vlivem sovětských partyzánů hloubili zemljanku, odkud bychom řídili revoluci. Zprávy z Maďarska ustaly, začalo sněžit a ustal i náš revoluční zápal. Spravedlivý stát z rukou dětí se rozplynul jako všechny utopie. Můj druhý stát skončil dřív, než začal. Nejvytrvalejší děti volaly: To se sami vzdáme kvůli pitomému sněhu, když je vítězství na dosah? Maďaři se nevzdali. Odpovědí byl těm radikálům věčný český argument: My nejsme Maďaři.
S lidskou tváří
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
