V těchto dnech slavíme výročí porážky nacistického Německa a konce 2. světové války v Evropě. Připomínání této události však má nejednoznačnou dataci a historicky kuriózní souvislosti. V České republice v současnosti za den vítězství nad Třetí říší považujeme 8. květen, ale osoby ještě pamatující komunistický režim mají zafixováno, že se u nás (a v dalších zemích tehdejšího východního bloku) Den vítězství slavil až 9. května a ke změně došlo a změnou zákona v roce 1991. Tuto kalendářní rošádu má na svědomí spletitá historie a především skutečnost, že na konci války podepsali zástupci poražené hitlerovské říše bezpodmínečnou kapitulaci na různých místech a v různý čas hned dvakrát.
Připomeňme si ve stručnosti historické kulisy. Dne 30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler společně se svou novomanželkou Evou Braunovou v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu. Za svého nástupce Hitler určil velkoadmirála Karla Dönitze, jenž v severoněmeckém Flensburgu ustavil novou vládu. Přestože Berlín byl dobit Rudou armádou, na mnoha místech v Evropě se stále zuřivě bojovalo. Německo totiž ještě okupovalo kus Itálie, Rakouska, Nizozemí, Dánska, Norska a velkou část Protektorátu Čechy a Morava. Jednotky na severu a západu Evropy se sice postupně vzdávaly a snažily se přejít do zajetí západních spojenců, nově jmenované německé vedení však stále živilo představu uzavření kapitulace pouze vůči Britům a Američanům a pokračování v boji proti Rudé armádě. Němci zároveň doufali v rozkol spojenecké koalice. Snažili se proto hrát o čas. Západní spojenci však dali jasně najevo, že nic takového nenastane a že trvají na bezpodmínečné kapitulaci.
O ní se začalo vyjednávat již 4. května. Ale toto vyjednávání mělo spíš podobu německé snahy takticky zdržovat a skoro až vodit za nos vrchního velitele spojeneckých sil na západě generála Dwighta Eisenhowera. Onoho 4. května oznámil německý admirál Hans Georg von Fridenburg, že z Dönitzova pověření míří do francouzské Remeše vyjednávat s Eisenhowerem. Jeho letadlo však přistálo na letišti v Bruselu, odtud von Fridenburg pokračoval do Remeše vozem. Ostrá jednání začala tedy až 5. května. Von Fridenburg se držel Dönitzových instrukcí a nabízel kapitulaci pouze vůči západním spojencům.
Tuto nabídka však Eisenhower rázně odmítl a trval na bezpodmínečné kapitulaci Třetí říše na všech frontách. Admirál von Fridenburg kontroval výmluvou, že nemá plnou moc podepsat takový dokument a žádal o spojení s Dönitzem. Západním spojencům poté oznámil, že k dalšímu jednání do Remeše přicestuje generálplukovník Alfred Jodl. Ten do Francie dorazil až v neděli 6. května odpoledne. Ve spojeneckém štábu brzy pochopili, že Němci hrají na čas, a proto jim Eisenhower pohrozil, že obnoví letecké údery proti zbývajícím oblastem v rukou německé armády a že přes své linie nepustí do zajetí žádné německé vojáky.
Tomuto tlaku se už Němci podvolili a souhlasili s podpisem bezpodmínečné kapitulace. Stalo se tak v čase 2:41 ráno 7. května s tím, že tato kapitulace nabude platnosti příští den (tedy 8. května) hodinu před půlnocí. Za Německo podepsal dokument jako hlavní osoba generálplukovník Alfred Jodl, za spojence pak americký generálporučík Walter Bedell Smith, sovětský generálmajor Ivan Susloparov a francouzský sborový generál François Sevez.
Nastal však velký zádrhel. O podpisu protokolu v Remeši se dozvěděl sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a byl jím velice rozladěn. „Kdo je k čertu Susloparov? Bude přísně potrestán, že se opovážil podepsat takový dokument bez svolení sovětské vlády,“ supěl sovětský vožď. „Spojenci připravili jednostrannou dohodu s Dönitzovou vládou. Taková dohoda znamená nedobré spolky,“ pokračoval. Požadoval proto, aby byla podepsána kapitulace znovu, a to před vrchním velením celé protihitlerovské koalice. Trval též na tom, že k podpisu musí dojít Berlíně. Sovětské vrchní velení vybralo za místo podpisu úplné a bezpodmínečné německé kapitulace budovu ženijního učiliště v Berlíně-Karlshorstu, kde sídlil maršál Georgij Žukov.
Spojenci se Stalinově žádosti podrobili a k podpisu kapitulace tedy došlo ještě jednou. Historické záběry dokumentují, jak se k podpisu dokumentu dostavil samotný šéf vrchního velitelství Wehrmachtu polní maršál Wilhelm Keitel. Po vstupu do místnosti pozdravil přítomné svou maršálskou holí, jeho pozdrav nikdo neopětoval. Samotný kapitulační ceremoniál se vinou různých okolností posouval až na přelom 8. a 9. května. Akt byl dokončen až 40 minut po půlnoci s tím, že kapitulace je platná již od půlnoci téhož dne. Kromě Keitela dokument podepsal za protihitlerovskou koalici potom maršál Georgij Žukov, americký generál Carl Spaatz, britský vrchní letecký maršál Arthur Tedder a francouzský armádní generál Jean de Lattre de Tassigny.
Určitou dějinnou kličkou tak byla skutečnost, že v době konání kapitulačního ceremoniálu už bylo v Sovětském Svazu kvůli časovému posunu 9. května a proto od té doby Sovětský Svaz a následně i Rusko slaví jako Den vítězství až 9. květen. V době rozdělené Evropy toto datum slavily i všichni sovětští satelité včetně Československa. Ke změně a tedy i posunu data na 8. května (které slaví západní Evropa) došlo až v roce 1991. V sousedním Polsku se tak ale stalo například až v roce 2015 a Ukrajina tak učinila až v loňském roce.
Přestože konec války stvrdily dvě kapitulace v Remeši a Berlíně, na některých místech se bojovalo ještě dál. V hodinách dějepisu se děti dodnes učí, že poslední výstřely 2. světové války v Evropě zazněly u Milína na Příbramsku v noci z 11. na 12. května 1945. Jinde se připomíná zcela jiné datum a místo. Ve dnech 14. a 15. května 1945 totiž na slovinsko-rakouských hranicích u Poljany probíhal urputný boj mezi jugoslávskými partyzány a britskými tankisty na jedné straně proti německým jednotkám a balkánským kolaborantům na straně druhé.
Skutečný konec 2. světové války však nastal jindy a jinde. K tomu okamžiku muselo ještě uplynout nemálo času a do světových dějin musela být zapsána jména Nagasaki a Hirošima. Ale to už je jiný příběh…
