Třiatřicetiletá koreanistka Nina Špitálníková, proslulá mj. tetováním, které svou barbarskou krásou zabírá značnou část povrchu její kůže, vydala knihu sedmi svědectví severokorejských emigrantů – důchodkyně, feministky, studentky, profesorky, šoféra, redaktorky a vesničana. Ve Svědectví o životě v KLDR (vyd. NLN) je nechala vylíčit jejich život v totalitě i okolnosti útěku z „pekelného ráje“ Korejské lidově demokratické republiky. Kniha se okamžitě po svém vydání stala bestsellerem a zaslouží si minimálně nominaci na Magnesii literu za publicistiku.
Ze vzpomínek sedmi vyprávějících složila Nina Špitálníková výjimečně poutavou, crowdfundingem štědře podpořenou knihu, obraz každodenního života obyčejných lidí v severokorejské totalitě. Je hrozně ubohý. Společnost je rozdělena do padesáti dvou kast nazývaných somon, které jsou prakticky neprostupné; postavení lidí v nich je doživotní, pouze při nějakém prohřešku proti systému jedinec i s příbuznými svoje společenské postavení ztrácí a přechází do méně hodnotného, s méně výhodami a ještě větší šikanou.
Chudokrevná diktatura konzumu
Utopie o beztřídní společnosti paradoxně vedla k vytvoření společnosti kastovní. Mezi kastami funguje útlak a šikana na základě původu, doprovázené pravidelnými prohlídkami bytů občanů a šmírováním stavu majetku již tak skromného, spojená se zabavováním, případně exekučním rabováním pověřenými úředníky. Funguje ovšem černý trh s luxusním zbožím – drogami, kosmetikou, DVD, oblečením a cigaretami, stejně jako síť nočních klubů, hospod a nevěstinců, vlastněných stranickými funkcionáři z mocenského centra. Diktaturu strany doplnila chudokrevná diktatura konzumu.
Povinné kálení na pole (nikoli na režim)
Studenti pracují na brigádách, kam je vysílá strany – na stavbách a při sklizni. Pole jsou hnojena lidskými výkaly, sváženými z domovních žump na pole hovnocucy. Každá domovní jednotka má určenou kvótu hnojiva, kterou musí splnit a opomenutí jsou trestána.
Po základní škole, vyučení nebo studiích následuje desetiletá vojenská služba pro muže, pro ženy je vojna šestiletá. Sňatky jsou dohodnuté, svobodné partnerství neexistuje, homosexuální vztahy jsou ilegální, rozvody nepřípustné; strana vládne intimitě.
O severokorejském režimu lze jednoznačně prohlásit, že to jedna z několika současných krutovlád. Je zbytečné ji zdobit superlativy, krutovlády v dějinách jsou všechny stejné: útlak jedinců i celých společenských vrstev, státní drancování a loupeže zaštiťované dogmaty o vyvolenosti a historické spravedlnosti, fyzická likvidace protestujících a nevinných lidí až do kdovíkolikátého kolene a stupně příbuznosti. Nic nového.
Důkaz selhání jedné hrozivé utopie
Potetovaná badatelka Nina Špitálníková dodržela u svých zdrojů princip anonymity, takže si jejich výpovědi činí nárok na všeplatné svědectví o útlaku v diktatuře. Některé detaily mohou působit až tragikomicky, jak si společenský organismus libuje v despocii, a jsou důkazem, že lidská svoboda je nejmocnějším motivem lidského jednání a společenského dění i v prostoru za ostnatými dráty.
Rozhodně se patří věnovat knižním interview Svědectví o životě v KLDR čtenářskou pozornost – i pro srovnání, i jako důkaz selhání jedné hrozivé utopie.
