nahoru

Australský spisovatel Michael Robotham přichází s dalším krimithrillerem. Česky už poosmé

Kateřina Kadlecová11. února 2021 • 06:30
Australský spisovatel Michael Robotham přichází s dalším krimithrillerem. Česky už poosmé
foto: Archiv nakladatelství MOBA

Pandemická situace mým patnácti detektivním románům přinesla další čtenáře a vyšší prodeje, říká muž, jejž čtou a chválí Stephen King i Lee Child. Australan Michael Robotham byl investigativním novinářem, pak ghostwriterem životopisů slavných (podobně jako třeba švédský autor David Lagercrantz, který napsal biografie mj. horolezce Görana Kroppa nebo fotbalisty Zlatana Ibrahimoviče a pak pokračoval dvěma krimithrillery v Larssonově sérii Milénium) a potom se proslavil čím dál oceňovanějšími detektivkami. 

Osmý román Michaela Robothama (60) v češtině, Hodná a zlobivá holka, získal loni svému autorovi již podruhé Zlatou dýku neboli Gold Dagger Award, prestižní ocenění britské Asociace autorů detektivní literatury (CWA). V lednu vyšel u brněnského nakladatelství MOBA v překladu Martiny Williams Buchlové. Vypravuje o dvou nešťastných dívkách, (nevinných?) obětech cizích lží.

Nový expert, staré jizvy  

Po devíti krimirománech s klinickým psychologem Josephem O’Loughlinem v hlavní roli se Robotham rozhodl pro změnu: protagonistou jeho dvou nejnovějších knih včetně Hodné a zlobivé holky je forenzní psycholog Cyrus Haven. Ten celý život trpí vinou, že se ve svých třinácti letech stal jediným přeživším příšerné události, což ho spojuje s Evie Cormacovou, která je vedle zmizelé patnáctileté krasobruslařky Jodie hlavní ženskou postavou čtivé krimi o dvou narativních liniích.

Brzy osmnáctiletou Evie našli před šesti lety v zoufalém stavu ukrytou v tajné místnosti bytu, v jehož dalším pokoji tlel umučený recidivista; od té doby se dívka potlouká po psychiatrických institucích a jen málokdo doufá, že bude schopna žít v chráněném bydlení. Cyrus Haven je povolán, aby posoudil Eviinu žádost o přiznání plnoletosti a propuštění, a současně vyšetřuje vraždu talentované krasobruslařky Jodie Sheehanové. Evie svou emocionální odtažitostí, asociálností a agresivitou upomene na Lisbeth Salanderovou z již vzpomínaného Larssonova Milénia a disponuje jednou zvláštní vlastností: dokáže s jistotou poznat, zda lidé kolem ní lžou, nebo mluví pravdu.

Chtěl jsem to klišé zvrátit

Stejně jako v předchozích Robothamových románech, třeba v Řekni lituji nebo v Amnézii, se i v tomto dějí dívkám hrozivé věci, od týrání přes drogy po incest, a příběh i postavy jsou založeny na reálných osobách a inspirovány skutečnými událostmi.

„Ano, je to několik případů dohromady,“ potvrdil spisovatel ve skypovém rozhovoru, jehož část si můžete přečíst v aktuálním čísle Reflexu, v rubrice O kom se mluví na straně 58. „Před lety došlo na severu Anglie k vraždě školačky a média tehdy udělala to, co vždycky: kdykoli je zavražděno dítě nebo mladý člověk, vykreslí ho jako dokonalého, zcela bez viny a bez poskvrnky. Pokaždé šlo o skvělého studenta, oblíbeného mezi spolužáky, případně o nejchytřejší a nejkrásnější dívku ročníku. O Červenou Karkulku, kterou podvedl a zavraždil veliký zlý vlk. Chtěl jsem to klišé zvrátit. Samozřejmě ani v nejmenším nenaznačuju, že by si oběť za něco mohla sama, jen se snažím ukázat, že to s dokonalostí a čistotou obětí někdy není tak jednoduché. V případě té dívky ze severu Anglie se ukázalo, že žila dvojím životem, že odcházela z domova ve tři ráno a toulala se. Trochu jako moje hodná a zlobivá holka.“

Před půlrokem vyšlo citovanému románu pokračování s názvem When She Was Good, Když byla hodná. V češtině se ho dočkáme až za více než rok. Kniha podle autora zodpoví všechny otázky, které čtenáři zůstanou na rtech nebo na mysli po dočtení Hodné a zlobivé holky: „Kdo Evie držel zavřenou v tajné místnosti? Kdo byli lidé, kteří ji připravili o rodinu i o dětství? Psycholog Cyrus si myslí, že Evie je tak traumatizovaná, že jediný způsob, jak jí umožnit žít relativně normálně, je donutit ji vzpomenout si a odvyprávět, co se jí vlastně přihodilo. Jenže ona dál mlčí, protože ví, že ji hledají opravdu ďábelsky zlí lidé. A on se k nim musí dostat…“

Mým literárním otcem byl Ray Bradbury

Jeden z nejpopulárnějších australských autorů detektivek začínal jako novinář a posléze ghostwriter, spisovatelem toužil být už od svých dvanácti let a má k tomu půvabnou historku: „Bydlel jsem tehdy v malém australském městečku a zrovna objevil dílo Raye Bradburyho a úplně mu propadl. Tehdy se asi čtyři jeho knihy po celé Austrálii ani za nic nedaly sehnat, takže jsem mu napsal odvážný dopis na adresu jeho newyorského nakladatele; ani nevím, jestli jsem vůbec nalepil známku… Dostal se mu šťastně do rukou, což jsem zjistil tak, že asi tři měsíce poté jsem po návratu ze školy našel ve schránce balíček a v něm byly ty čtyři knihy! A dopis od samotného Mistra, v němž psal, jak je rád, že má takhle mladého čtenáře někde v dáli u protinožců… To bylo tak štědré a krásné gesto, že jsem se rozhodl psát taky romány,“ říká Robotham, který se ovšem ve své tvorbě vyhnul jak sci-fi a fantasy, tak povídkám, tedy disciplínám, v nichž byl jeho idol přeborníkem.

„Před devíti lety jsem tenhle příběh sepsal do článku. Bradbury kdysi napsal, že Jules Verne byl jeho literárním otcem, Mary Shelleyová matkou a Edgar Allan Poe zlobivým bratrancem, co ho zamkl na půdě. A já ho napodobil s tím, že mým literárním otcem byl Ray Bradbury a Steinbeck a Hemmingway moji nedostižní starší bratři. Asi o týden později jsem dostal e-mail od Alexandry Bradburyové, nejmladší dcery mého literárního idola – vždyť mně ani nedošlo, že je starý pán možná stále ještě naživu! – a ta mi psala: ,Mému tatínkovi je 91 a je úplně slepý, ale přečetla jsem mu váš příběh a chci, abyste vědět, že jste ho rozplakal. Vzkazuje vám, že vás považuje za syna, a jakmile budete ve Státech, bezpodmínečně přijďte na rodinný oběd…´ Inu, dva týdny před mým odletem na americké turné Ray Bradbury zemřel, bylo to v červnu 2012. Takže: Ray Bradbury je důvodem, proč jsem začal psát,“ vyznává se spisovatel, jehož románům by měli milovníci detektivek a psychothrillerů věnovat svou pozornost.





Diskuse ke článku