Máte rádi Londýn a chcete si ho připomenout, když už se tam aktuálně nemůžeme bez výhledu čtrnáctidenní karantény vypravit? Čeká na vás podobná temnota jako v Nikdykde Neila Gaimana, jenže na rozdíl od jeho Podlondýna je tohle příšeří, kde se rabuje, vraždí a umírá na zmutovanou ptačí chřipku, na povrchu země…
Děj románu Karanténa osmašedesátiletého Skota Petera Maye, i tuzemským čtenářům známého autora trilogie z ostrova Lewis nebo série čínských thrillerů, se odehrává v současné britské metropoli. Ta je epicentrem pandemie, uzavřeným v naprosté izolaci. Nejde ale o odraz koronavirové reality; Peter May tento svůj román údajně napsal už před patnácti lety, když visela ve vzduchu možnost pandemie ptačí chřipky. Nakladatelským redaktorům však prý popisovaná situace přišla naprosto nerealistická a údajně z tohoto důvodu knihu nevydali, takže si počkala na marketingovou podporu COVID-19 a vyšla 1. dubna 2020 (česky 23. června, u Hosta, v překladu Filipa Drlíka), když se ukázalo, že je to vlastně realistické až až.
Tenhle román jsme žili…
Výchozí situace: na staveništi se dělníci snaží co nejrychleji postavit nouzovou nemocnici, nebo vzhledem k smrtnosti 80 % spíše polní márnici (pro představu o té rychlosti si vzpomeňme na wuchanský lazaret, postavený na přelomu ledna a února za pouhé čtyři dny, nebo na pekingský špitál vybudovaný v roce 2003 za týden pro pacienty se SARS). Dobré dílo jim hrozí překazit dílo zlé: ve výkopu se najde sportovní taška s kostmi zavražděného dítěte. K případu je povolán ani ne čtyřicetiletý detektiv Jack MacNeil. A ano, má trable v rodině, ano, zahání je alkoholem, samozřejmě má následující den u policie definitivně skončit a pochopitelně se nakazí jeho nejbližší.
Podobnost Mayova patnáct let starého fikčního světa s koronavirovou realitou je pozoruhodná. Dělníci na stavbě mají „bílé ústenky“ a „dostávají slušnou mzdu, jenom ji nemají kde utratit“. Přesný je též popis každodenní šedivé zóny mezi životem a neživotem – tak se během karantény asi cítili Pražané, mimo metropoli přece jen byla větší svoboda. Odluku otce od malého syna, jejž v době karantény matka nepustí přes celé město, prožívalo mnoho Čechů majících potomky s expartnerem ve střídavé péči, realitě se blíží i románová averze okolí k nakaženým a jejich rodinám. Na druhou stranu se v Karanténě taky střílí a rabuje, čehož se část západního světa v dnešních dnech dočkala z úplně jiných důvodů než kvůli viru.
…a taky jsme ho už tak trochu četli
Milovníka detektivek, který zároveň sleduje současnou krimiseriálovou produkci a thrillery, už v úvodu nepříjemně překvapí otřelý motiv, mrtvé dítě. Už námi sotvaco otřese, a proto se brutalita trestných činů ve fikci zvyšuje a věk obětí snižuje; viděli a četli jsme toho až příliš a jsme otrlí, za Agathy Christie a Georgese Simenona tolik zavražděných neviňátek nebývalo, zato dnes jako by se bez aspoň jednoho rozčtvrceného, zohaveného nebo spáleného tělíčka detektivka neobešla.
A další věc: proč práci na případu zadali nadřízení vyšetřovateli, který má následující den u policie končit? Ano, takhle se sice zajistí čtyřiadvacetihodinový časový rámec, v němž je nutné vraždu vyřešit – tyhle nesmyslné časomíry dobře známe z thrillerů Dana Browna –, ale nakonec se toho v onom časovém úseku přihodí tolik, že to snad ani není fyzicky možné stihnout.
Máme-li věřit předmluvě románu, psal Peter May Karanténu pouhých šest týdnů. Kdyby on i jeho protagonista nebyli tak omezeni časem, třeba by došlo i na lepší vykreslení povah aktérů děje, na jejich emocionální reakce místo jakýchsi rychlých tiků tam, kde člověk očekává projevy hlubokých citů. Možná by příběh neskončil na půli cesty, s vykonstruovaným závěrem-nezávěrem. Lidstvo v Karanténě bohužel zůstává vězet ve stejném blátě i v momentě, kdy se dozvíme, kdo a proč spáchal zločin, kde šlo o dítě až v druhé řadě, za miliony lidských životů a miliardami dolarů.
