Psal se 5. květen roku 2024. Ten den se v Praze konaly připomínkové akce k výročí Pražského povstání, v Plzni se slavilo osvobození americkou armádou, na Vysočině hrála fotbal Sparta, v televizi se politici hádali před eurovolbami, vláda odvolala českého velvyslance z Ruska, Andrej Babiš poprvé jako poslanec někoho oddal a tisíce lidí doběhly maratón v centru Prahy a tisíce řidičů si tak oddychly. To vše ale přestalo být relevantní v devět hodin večer. V tu chvíli totiž trenér Radim Rulík oznámil složení reprezentace na domácí mistrovství světa v ledním hokeji a většina národa přepnula svůj vnitřní ovladač z pozice expert na eurovolby na expert na hokej. Včetně mě, pochopitelně.
Pokud český tým dojde až do finále, nebude v této zemi většinu národa až do 26. května zajímat nic jiného. Klání před volbami do Evropského parlamentu se právě přerušilo, momentálně to přestává zajímat i poslední nadšence. Trenéři národního týmu mají tuto schopnost všichni. Radim Rulík vede reprezentaci poprvé a ve vteřině, kdy za zlověstného sípání prezidenta hokejového svazu Aloise Hadamczika vyřkl jméno posledního hráče, rozjela se vlna spekulací a debaty na sociálních sítích, hospodách, benzínkách, v kadeřnictví, MHD i ordinacích naplno pohltil hokej. A přehlušily všechno ostatní.
Je to už taková naše tradice. Ačkoli většinu roku to není tolik znát, první příznaky hokejové horečky začínají v Česku vždy na jaře s nástupem ligového play-off, na začátku května pak stav pacienta spolu s mistrovstvím světa kulminuje a horkost pak na většinu roku vymizí, když národní tým vypadne ve čtvrtfinále. Jak se za posledních 20 let (tedy od prvního MS v Praze v historii samostatné České republiky) stalo už desetkrát. Hokejovou horečku většinou vystřídá rekonvalescence, kdy se hledají příčiny úpadku českého hokeje. Ty se ale nikdy nenaleznou a kromě nasazení placeba v podobě výměny trenéra se neudělá absolutně nic.
I tak má ale hokejový národ mnoho výhod. Přestává totiž řešit domácí i zahraniční politiku. Vláda i opozice si tak mohou na chvilku vydechnout a i politici, kteří netuší, jestli se hokej měří na poločasy, či čtvrtiny, vyrazí v dresu na stadión ulovit fotografii na Instagram. Lidem je najednou jedno, že se nestavějí dálnice, že chybí reforma školství, důchodů či zdravotnictví. Neřeší, že se u veřejných staveb či infrastruktury, kde bylo slíbeno dokončení před desítkami let, ještě ani nekoplo do hlíny. Nevadí, když prší nebo je vedro. Snese se i zdražení piva. Jen nesmí být moc vysoké. Ze sportovního komentátora Roberta Záruby se stane národní kazatel a všechny oči se s nadějemi upínají k levému hornímu rohu obrazovky, kde svítí skóre zápasu.
Je to zvláštní fenomén, kterému se ale nevysmívám a ani se vůči němu nevymezuji. Naopak se stávám jeho součástí. Už od mala, kdy jsem hokej hrál, jsou pro mě tyto květnové dny takovým zvláštním druhem meditace. Spolu s milióny Čechů vyhlížím posily ze zámoří, doufám v úspěch brankářské rošády, přeji si aktivitu a lehkost v koncovce, nadávám na pasivitu a vození puků po rozích, přemýšlím, jestli bílé či červené dresy nosí více štěstí (sám bych si konečně přál modré), trápím se spolu s útočníky v koncovce a spolu s hráči se po nevydařeném utkání uklidňuji, že „musíme jít od zápasu k zápasu, v této kategorii už není slabých soupeřů a že se musíme soustředit hlavně na sebe, být pevní v obraně i nebezpeční v útoku, a hlavně si hrát prostě svoji hru“. A když to nevyjde, což se může stát, zanadávám si, zatruchlím a opět pomalu vpluji do běžného života.
Mistrovství světa v hokeji začíná. Klidně si dopřejte na těch čtrnáct dní relax. Dejte si na zrcátka vlaječky, kupte si vuvuzelu v národních barvách, pomalujte si obličej, kupte si nevkusný klobouk či paruku a dres buď se jménem oblíbeného hráče, nebo s vlastní přezdívkou. Můžete.
Jen si dejte pozor na jednu věc. Během podobných akcí rapidně stoupá počet případů domácího a sexualizovaného násilí. Je to velmi nešťastný fenomén těchto sportovních svátků. Kromě hokeje tak prosím bedlivě sledujte okolí a buďte připraveni pomoci alespoň slovem lidem kolem vás. Zvlášť v případě, kdy se domácímu týmu nedaří. Hokejový národ by totiž měl držet spolu a pomáhat si v dobrém i ve zlém. Tak vzhůru na led a nezapomeňte, co vždycky říkal jeden z největších trenérů naší historie Ivan Hlinka: „Hlavně se z toho neposrat, je to jenom hokej.“ Za rok to tady máme znovu.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, lterý si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
