Ještě před několika měsíci byla ruská pátá kolona v České republice hluboce a široce zakořeněná: od prezidenta Zemana a jeho okolí, přes exprezidenta Klause, různé politické strany (SPD, ČSSD, KSČM), až po dezinformační weby a část manipulovatelné veřejnosti. Válka na Ukrajině i toto bojiště změnila. Ruští švábi působící v Česku na chvíli zalezli do děr a někteří dokonce změnili názor. Jenže mají problém, který nelze pominout. Jejich hrdina (někdejší či současný) Vladimir Putin je masový vrah a Rusko vyznává zvrácenou ideologii, která nemá s demokracií a svobodou nic společného. Navíc je to velký břídil a neschopa.
Jednu z největší otoček v polistopadové české politické historii předvedl v souvislosti s válkou na Ukrajině Miloš Zeman, který se léta bratříčkoval s Putinem a ruská propaganda používala českého prezidenta jako trójského koně při rozkládání Západu. Zemanovi to nijak nevadilo, naopak, ještě přitápěl pod kotlem. Sankce proti Rusku označoval za zbytečné a Ukrajina byla pro něj země, kde řádí duch pronacistických banderovců. Když ale zločinec z Kremlu zaútočil na Ukrajinu, najednou ho Zeman označil za šílence. Tím ovšem východní myšlení prezidenta (proruské a pročínské) nezmizelo. Jen Zeman opustil masového vraha.
Ještě složitěji vysvětluje své postoje bývalý prezident Václav Klaus. I on se v Putinovi mýlil, válku odsuzuje, je v tom ovšem pořád cítit určité ale… Takové klausovské, vytáčivé, nemužné. K tomu jedna připomínka z nedávné minulosti: V květnu 2014, necelé dva měsíce po ruské okupaci ukrajinského Krymu, dorazil Klaus na oslavu státního svátku na ruskou ambasádu v Praze. Tehdy nepřišel dokonce ani Zeman, ale Klaus, jako legendární donkichotský bojovník, se ukázal. Bylo to stejně důvěryhodné, jako když stál ve svých čtyřech letech na barikádě při Pražském povstání v roce 1945.
Změna proruské fronty
Brutální konflikt na Ukrajině na chvíli parazyloval i další ruské šváby v Česku. Ale jen na chvíli. Mimoparlamentní ČSSD a KSČM léta pomáhaly šířit proruskou propagandu (samozřejmě ne všichni členové). Komunisté po počátečním ostychu na začátku války znovu rychle naskočili na proruskou vlnu. Ta přítulnost k diktátorským režimům je u nich prostě patologická. Nezměnily to ani nové generace. Předsedkyně Kateřina Konečná by mohla vyprávět.
Tomio Okamura a jeho proruská SPD zvolili jinou taktiku. Po napadení Ukrajiny vystrčila strana na týden-dva do popředí českou obdobu ospalého Joea (americký prezident Biden), poslance Jaroslava Baštu. Ten chvíli s vypětím všech sil držel nějakou přijatelnou pozici. SPD zpočátku vypadala odhodlaně (jako že vlastně v tomto podporuje Fialovu vládu), pak začala orbánovsky říkat, že zbraně na Ukrajinu ne. Cirkusové duo Okamura a Radim Fiala poté zavětřilo, že je čas se opět připojit ke svým dezinformátorům. A už jedou otázku uprchlíků. Což postupně vyvolá u části veřejnosti protiukrajinské nálady a pomůže to propagandisticky Rusku. Když k tomu připočteme poslance SPD Jaroslava Foldynu, který by mohl bez problémů vyměnit místo v pražské Sněmovní ulici (kde sídlí česká Poslanecké sněmovna) za ulici Ochotnyj rad v Moskvě, kde sídlí Státní duma Federálního shromáždění Ruské federace, víme, na čem u okamurovců jsme.
Po dohodě českých tajných služeb (tedy státu) s těmi, kteří mají na starosti provoz na internetu, došlo také k zablokování dezinformačních webů šířících lži a manipulace ve prospěch Kremlu. Můžeme to označit za cenzuru, která do svobodné společnosti nepatří. Na druhou stranu některé weby skutečně šířily ruskou válečnou propagandu a vydávaly o Rusku tak absurdní zprávy, že existují oprávněné pochybnosti o úrovni IQ autorů těchto informací. Jiné, předtím jasně proruské weby, jako například Parlamentní Listy, svoji rétoriku v případě ukrajinského konfliktu o něco zmírnily.
Proruské názory jsme ale léta mohli kromě politiky a médií zaznamenat i u některých lidí v českém akademickém či uměleckém prostředí. Mnozí z těchto proruských trollů teď s hrůzou sledují, co jejich „hrdina“ Putin dělá v Mariupolu a jinde na Ukrajině, kde jsou vražděny malé děti i jejich babičky.
Spoluodpovědnost proruské české fronty za řádění Putina proto nadále existuje. Každý diktátor vždy potřebuje k uskutečnění svých šílených plánů přisluhovače doma a v cizině. Je to jeho základna, pomocí které rozšiřuje své zvrhlé představy o uspořádání světa. Vlastně nic nového – dělali to Hitler, Stalin, Mao Ce-tung nebo kambodžský Hannibal Lecter alias Pol Pot.
Vina je vina
Mnozí Češi se teď tváří v tvář k hrůzám války na Ukrajině snaží zlehčovat či rovnou odmítat svoji spolupráci a podporu putinovského ruského režimu. U některých to berme jako pozdní, a možná i upřímné, přiznání. Že jich u toho putinovská propaganda předtím vždy využívala a zneužívala, je ale nezpochybnitelné a nejde to vzít zpět. Příkladem je písničkář Jaromír Nohavica. Medaili od Putina dostal čtyři roky po okupaci Krymu. Pokud mu to nepřijde divné, jeho věc. Silná svobodná společnost unese i takovéto excesy. Dnes Nohavica tvrdí, že Putina nepodporuje, ale svým postojem léta relativizoval zlo. Nejde to změnit. Nejde u toho stisknout delete...
Připomeňme ještě na závěr, proč nebyl Radek Vondráček z Babišova hnutí ANO zvolen nedávno místopředsedou Poslanecké sněmovny. Kromě jiného mu bylo současnou vládní mocí vyčítáno, že v roce 2018 se v Moskvě setkal s vysokými ruskými představiteli, kteří byli (a pořád jsou) na sankčních seznamech USA a EU.
Vondráček se v říjnu 2018 (čtyři a půl roku po ruské okupaci ukrajinského Krymu) sešel v Moskvě s šéfem Státní dumy Vjačeslavem Volodinem a s předsedkyní horní komory ruského parlamentu Valentinou Matvijenkovou. Oba Putin drží pořád ve funkcích, oba hovoří o Ukrajincích jako o nacistech a oba mají kvůli uvaleným sankcím pořád zakázaný vstup i do České republiky. Vondráček to fakt neví nebo se jen tak hloupě předvádí?
Radek Vondráček, významný exponent hnutí ANO, se u diskuse kolem jeho návštěvy Moskvy tváří jako nevinný plyšový medvídek. I on ale posloužil zájmům zuřivého ruského medvěda. Problém s ruskou pátou kolonou v Česku proto nikam nezmizel. Jen ve světle krvavých jatek na Ukrajině vypadá trochu jinak.
