Po katastrofální porážce u Stalingradu začali někteří vysocí rumunští představitelé, kteří si uvědomili, že další setrvávání po boku třetí říše je neperspektivní, hledat cestu, jak vycouvat z druhé světové války. Ostatně rumunský vůdce (conducător) maršál Ion Antonescu k tomuto přesvědčení dospěl již po německé porážce u Moskvy.
Fašistický list Donau-Zeitung napsal už v listopadu 1942, že na frontu odešla valná většina mužského obyvatelstva země na Dunaji. Později Rumuni sestavovali divize z ročníků dosud nepodléhajících odvodní povinnosti, z invalidů, zločinců apod., což se nemohlo neblaze nepromítnout na kvalitě jejich armády. Ze všech spojenců hitlerovského Německa pouze Rumuni nasadili do operací na východní frontě síly, jež nikdy neklesly pod šest divizí a někdy vzrostly až na třicet. Ne náhodou je proto jejich podíl srovnáván s úsilím Rakousko-Uherska na stejné frontě za první světové války.
Spojenci nabídku oslyšeli
Antonescu kontaktoval prostřednictvím vojenského přidělence plukovníka Traiana Teodoreska amerického a britského vojenského atašé v Ankaře, metropoli neutrálního Turecka. Na jeho příslib, že v případě „vylodění osobně nařídí armádě neklást odpor“, však západní Spojenci neodpověděli.
V polovině září 1943 jim sdělil své mínění, že „jestliže Rusové přijdou na Balkán před Anglo-Američany, ti se nebudou cítit dost silní klást odpor sovětské kontrole nad poloostrovem. Na druhé straně, přijdou-li Anglo-Američané na Balkán dříve než Rusové, pak se rumunský generální štáb domnívá, že zase oni se nebudou snažit překážet anglosaské kontrole poloostrova. Rumuni si za žádných okolností nepřejí, aby je okupovalo Rusko, které je jejich dědičným nepřítelem. Jsou proto připraveni spolupracovat s anglo-americkými vojsky, přijdou-li na Balkán dříve než vojska ruská.“ Jenže Balkán nehrál v plánech západních Spojenců, chystajících se na vylodění v Normandii, klíčovou roli, ačkoli britský premiér Winston Churchill si s myšlenkou vylodění na Balkáně zahrával.
Conducător svou nabídku ještě obohatil o příspěvek ve výši 42 vlaků zlata, 400 vlaků obilí a 300 vlaků kukuřice, jakož i 22 vybavených divizí. Západní Spojenci tuto zdánlivě velkorysou propozici odmítli s tím, že pro Rumunsko je jediná přijatelná cesta, jak vybřednout z krvavé války: kontaktovat zároveň s Anglo-Američany také SSSR a neklást si žádné předběžné podmínky. Antonescu své sondáže opakoval následující rok. Osmého dubna předložil Sovětský svaz vlastní podmínky pro příměří, jež maršál odmítl a zoufale hledal pochopení u Britů i Američanů. Záhy mu však došlo, že obě anglosaské velmoci, jež se ostatně s Rumunskem nalézaly ve válečném stavu a tvrdě je bombardovaly, na jeho varování před hrozbou slavizace Rumunska a zatažení komunismu do jihovýchodní Evropy nedbají, svého momentálního nepřítele jednoduše hodily přes palubu a jeho další osud je nezajímal.
Radši Rusy než Antoneska!
Počátkem června 1944 vytvořili komunisté, čítající zhruba tisícovku členů a mající v rumunské společnosti velmi slabý vliv, tradiční politické strany a královský palác Národně demokratický blok (BND). Zatímco protřelí politici, jako Iuliu Maniu, chtěli, aby opozice podporovala Antoneska a ten předal po válce moc demokratickým stranám a králi, palácové kruhy – paradoxně ve spojení s komunisty, pro něž byl Antonescu nepřijatelný – spatřovaly větší hrozbu v conducătorovi než v blížící se Rudé armádě, která rumunské hranice překročila už v březnu.
Sovětská operace uspíšila převrat
Dvacátého srpna 1944, tedy před 75 lety, začala jasko-kišiněvská strategická útočná operace 2. a 3. ukrajinského frontu, Černomořského loďstva a Dunajské válečné flotily, jedna z nejúspěšnějších a – co se týče poměru ztrát – nejefektivnějších operací sovětských ozbrojených sil během Velké vlastenecké války. Podle II. dílu knihy Velká vlastenecká válka 1941–1945. Tažení a strategické operace v číslech, vydané v Moskvě roku 2010, na jejím počátku stálo 873 300 sovětských vojáků proti 643 000 nepřátelských (poměr 1,4:1), 20 286 děl a minometů proti 7618 (2,7:1), 1855 tanků a samohybných děl proti 404 (4,6:1) a 2148 letounů proti 810 (2,7:1). Sovětská vojska v rekordně krátké době rozdrtila hlavní síly německé skupiny armád „Jižní Ukrajina“ (22 divizí) a s nimi téměř všechny rumunské divize. Rumuni ztratili podle oficiálních údajů ze 431 800 vojáků 3. a 4. armády 8305 mrtvých, 24 989 raněných a 153 883 nezvěstných (část z nich představovali mrtví nenalezení na ztracených bojištích, část zajatí před tím, než Rumuni převlékli dres, ale naprostou většinu zajatí po 23. srpnu).
Do 29. srpna, kdy operace skončila, sovětská vojska přišla o 67 130 osob (13 197 mrtvých, nezvěstných a zajatých a 53 933 raněných, nemocných, postižených kontuzí apod.), 6200 pěchotních zbraní, 108 děl a minometů, 75 tanků a samohybných děl a 111 bojových letounů.
V noci z 22. na 23. srpna proběhla v královském paláci v Bukurešti porada sjednocené opozice, jež se shodla na provedení státního převratu proti Antoneskovi, jestliže do 26. srpna neuzavře příměří. Ráno 23. srpna o tom maršálek dvora Mocsonyi Styrcea informoval Spojence a zároveň přesvědčil krále Michala, aby zatkl Antoneska ještě odpoledne.
Mladičký král Michal I. z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen conducătora napřed požádal, aby odstoupil, což maršál odmítl nedvojsmyslným způsobem, narážeje na jeho věk pouhých 22 let: „Ty si myslíš, že předám zemi do rukou dítěte?“ a naplival do tváří důstojníkům, kteří ho zatýkali. Tradovalo se, že když král Michal někdy Antoneska kritizoval, maršál po příchodu domů vzteky dupal po své čepici.
Michal pověřil vytvořením nové vlády generála Constantina Sănăteska. Tvořili ji generálové a strany BND v ní zastupovali Brătianu, Maniu, Titel-Petrescu a Pătrăşcanu coby ministři bez portfeje. Stojí za připomenutí, že Constantin Brătianu zemřel roku 1950 ve vězení stejně jako předák Národní rolnické strany a několikanásobný premiér Iuliu Maniu, který zesnul v osmdesáti letech roku 1953 ve vězení v Sighetu, kde je dnes Památník odboje a obětí komunismu, a propagátor národního komunismu Lucreţiu Pătrăşcanu byl roku 1954 popraven vlastními spolustraníky jako titovec.
I poté existovala proněmecká rumunská vláda
Po převratu vznikla v rakouském exilu proněmecká „rumunská národní vláda ve Vídni“ v čele s předákem fašistické Železné gardy Horiou Simou, jejíž ministerstvo obrany vedl brigádní generál Platon Chirnoagă. Ozbrojené složky exilové vlády se skládaly z přeběhlíků, válečných zajatců a Rumunů studujících v Německu. Na rozdíl od rumunských ozbrojených sil změnivších tábor však nesehrály žádnou podstatnější úlohu.
Komunisté přebírají žezlo
Po Sănăteskově rezignaci 2. prosince 1944 se stal novým premiérem dosavadní náčelník generálního štábu generál Nicolae Rădescu. Zpočátku Sovětům ustupoval, ale když se začal vzpouzet pokusům komunistů o převzetí moci, hlavně v armádě, obvinili ho z „fašistických zločinů“, což bylo tehdy velmi vděčné. Generál je pro změnu nazval „hyenami bez boha a vlasti“, což jeho politickou budoucnost zpečetilo. Po nevybíravém nátlaku náměstka lidového komisaře zahraničí SSSR Andreje Januarjeviče (přezdívaného Jaguarjevič) Vyšinského, jenž hrozil Rumunsku ztrátou nezávislosti, jestli se předsedou nové vlády nestane prosovětsky orientovaný Petru Groza, král Michal couvl. Třicátého prosince 1947 abdikoval a emigroval. O den později se Rumunsko přeměnilo v lidovou republiku. V roce 2007 zveřejnila Historická komise pro vyšetřování a analýzu zločinů komunistického režimu, že má na svědomí 2 215 000 obětí, tedy zhruba desetinu rumunské populace (toto číslo ovšem zahrnuje nejen mrtvé přímo v důsledku represí, ale všechny formy perzekuce, což je velmi široký a zneužitelný pojem). Je však nesporné, že především ve své první fázi se budování komunismu v této chudé a zaostalé zemi vyznačovalo neobyčejnou brutalitou.
Jací vlastně byli ve skutečnosti rumunští vojáci?
Češi i příslušníci některých dalších národů mají tendenci hledět na Rumunsko, po Bulharsku druhou nejchudší zemi Evropské unie, s despektem, jejž umocňují často velmi nedobré zkušenosti s kuplíři, prostitutkami, pasáky, různými gangy, kapesními zloději a žebráky pocházejícími odtud a dělajícími po otevření hranic vrásky mnoha obyvatelům EU a ostudu své zemi. Ale jakými vlastnostmi a kvalitami se vyznačovali rumunští vojáci ve druhé světové válce? U nás i ve světě to je dosud málo zpracované, ba téměř neznámé téma.
Bývalý rumunský prezident Traian Băsescu před časem ospravedlňoval účast Rumunů ve válce proti SSSR. Jaké výkony předvedli? Sověti se o nich vyjadřovali velmi pohrdavě. V Petrovově a Dostalově filmu Stalingradská bitva jsou zobrazeni coby komické figurky panicky prchající před sovětskou ofenzívou. Ani o rumunských letcích v porovnání s německými Sověti neměli valné mínění. Slovenský historik Pavel Mičianik píše v závěrečném dílu své vynikající práce Slovenská armáda v tažení proti Sovětskému svazu, že Slováci Rumuny spíše litovali kvůli bídnému zásobování, jež vyústilo až v nekontrolovatelné rabování, nedostatečné výstroji a výzbroji. Rumuni okrádali dokonce i své slovenské spojence. Nadto se chovali krutě k rudoarmějcům, kteří se chtěli dobrovolně vzdát. Valonský esesácký dobrovolník Léon Degrelle je nazýval „podunajskými vrahy“. Zato důstojníci byli dobře živení i oblečení, a navíc velmi často hovořili výborně francouzsky. Jestliže Němci se někdy ke Slovákům chovali jako k méněcenným, pak s Rumuny jednali doslova jako s odpadem. Jenže pouze pozemní armáda tohoto „odpadu“ ztratila v „křížovém tažení proti bolševismu“ 70 406 padlých, 242 132 raněných a 307 476 nezvěstných, zatímco v boji proti Německu a Maďarsku dalších 21 355 padlých, 89 962 raněných a 57 974 nezvěstných.
Navíc je faktem, že během operací od 1. ledna do 30. června 1942 Rumuni zajali dvakrát víc sovětských vojáků, než činily jejich vlastní celkové ztráty. Za celé východní tažení jich zajali 120 000, téměř dvakrát víc než zdatní Finové, z nichž asi třetinu předali Němcům. To je nejvíc ze všech spojenců třetí říše. Z 82 090 sovětských zajatců v rumunských rukou 5221 (podle některých ruských údajů až dvanáct tisíc) zemřelo, 3331 uprchlo a 13 682 (vesměs Moldavanů a rodáků z Rumuny vytvořené a okupované Transnistrie) bylo propuštěno. Dále se v rumunských zajateckých táborech nacházelo 1123 amerických a 39 britských letců, kteří všichni zajetí přežili, a 496 Italů, převážně námořníků, z nichž dva zemřeli.
V sovětském zajetí se naproti tomu ocitlo 201 496 rumunských vojáků, hlavně po katastrofálních porážkách ve stalingradské a jasko-kišiněvské operaci. Moldavany zpravidla propouštěli, ale ze 187 367 rumunských zajatců jich 54 612 podle oficiálních ruských údajů zemřelo. Polní maršál Erich von Manstein, jenž s rumunskými vojsky dobýval Krym a Sevastopol, uvedl ve svých pamětech Ztracená vítězství, že „rumunské jednotky zůstávaly nejlepšími z našich spojenců“, které „v rámci svých možností na mnoha úsecích chrabře bojovaly“. Rumunské jezdectvo bylo označováno za nejlepší ze všech Hitlerových spojenců.
Rytířské kříže jen pršely
Zato o důstojnickém sboru se Němci vyjadřovali nelichotivě. Přesto Konstantin Alexandrovič Zalesskij ve svém díle Kdo byl kdo v druhé světové válce. Spojenci Německa, vydaném v Moskvě roku 2003, uvádí, že z devíti cizinců vyznamenaných Rytířským křížem s dubovými ratolestmi plná třetina připadla na rumunské generály: 22. 11. 1942 ho obdržel divizní generál Mihai Lascăr, velitel 6. pěší divize, 8. 12. 1943 brigádní generál Corneliu Teodorini, velitel 6. jezdecké divize, a 4. 4. 1944 armádní generál Petre Dumitrescu, velitel 3. armády. Ze 43 cizinců vyznamenaných Rytířským křížem Železného kříže bylo 18 Rumunů: 6. 8. 1941 ho dostal maršál Ion Antonescu, vrchní velitel rumunské armády, 18. 1. 1942 brigádní generál Mihai Lascăr, velitel 1. horské střelecké brigády, 9. 8. 1942 sborový generál Corneliu Dragalina, velitel VI. sboru, 30. 8. 1942 divizní generál Gheorghe Manoiliu, velitel 4. horské střelecké divize, 1. 9. 1942 armádní generál Petre Dumitrescu, velitel 3. armády, 21. 11. 1942 brigádní generál Ioan Dumitrache, velitel 2. horské střelecké divize, 4. 12. 1942 major Gheorghe Rasconescu, velitel 1. praporu 15. pěšího pluku, jako nejmladší neněmecký nositel tohoto vyznamenání, 17. 12. 1942 sborový generál Nicolae Tătăranu, velitel IV. sboru, 18. 12. 1942 plukovník Radu Korne, velitel 8. jezdecké divize, 28. 3. 1943 plukovník Ion Cristea, velitel 2. pluku călăraşů, 7. 4. 1943 major Ioan Palaghita, velitel 1. praporu 94. pěšího pluku 19. pěší divize, 27. 8. 1943 plukovník Corneliu Teodorini, velitel 6. jezdecké divize, 19. 12. 1943 brigádní generál Leonard Mociulschi, velitel 3. horské střelecké divize, 4. 4. 1944 brigádní generál Ermil Gheorghiu, náčelník generálního štábu Královského rumunského letectva (ARR; často se používá rovněž zkratka FARR), 10. 5. 1944 brigádní generál Emanoil Ionescu, velitel 1. leteckého sboru, 21. 5. 1944 kontradmirál Horia Marcellariu, vrchní velitel Královského rumunského námořnictva, 3. 7. 1944 brigádní generál Edgar Rădulescu, velitel 11. pěší divize, a 8. 7. 1944 generál jezdectva Mihai Racoviţa, velitel 4. armády. Z tohoto přehledu jasně vyplývá, že zatímco vyznamenání Antoneska lze vnímat jako politické gesto, ve většině ostatních případů šlo o frontové velitele, kteří si Ritterkreuz zasloužili.
Němci, pravda, hodnotili rumunské piloty jen jako průměrné, nicméně letci a protiletadlovci si nárokovali zničení 1500 sovětských a 270 amerických a britských letounů. Reálná čísla jsou sice dva- až třikrát nižší, ale i tak jde o nepřehlédnutelné počty. Od 22. června 1941 do 1. června 1943 Královské rumunské letectvo ztratilo 342 letouny. Od 22. června 1941 do 10. října 1943 si nárokovalo 617 bojových vítězství ve vzduchu, 429 si připsali protiletadlovci a 161 letadel bylo zničeno na zemi (úhrnem tudíž 1207) za cenu pouhých 223 strojů ztracených v boji. Podle rumunské metodiky, od zavedení nového, bodového systému počítání vítězství v únoru 1944 velmi benevolentní, získalo 126 letců titul esa a minimálně 1522 vítězství, tj. 85 % všech nárokovaných. Podle mnohem přísnějších západních standardů počet rumunských es klesá na devětapadesát. Nejúspěšnější a zároveň nejstarší z nich, kapitán kníže Constantin Cantacuzino, pocházející ze starobylé šlechtické rodiny, sestřelil 44 letounů samostatně a jeden ve skupině, dalších jedenáct mu nepotvrdili. To je víc než skóre nejlepšího amerického stíhacího esa druhé světové války – majora Richarda Iry Bonga se 40 sestřely. Podle bodového systému se Cantacuzino pyšnil dokonce 69 vítězstvími.
Za druhé světové války se Královské rumunské letectvo postupně utkalo se čtyřmi nejsilnějšími letectvy tehdejší doby: sovětským, britským, americkým a německým. Ztratilo 4172 osob, z toho 2977 po boku třetí říše (972 zahynulých, 1167 raněných a 838 nezvěstných) a 1195 během bojů s Němci a Maďary (356 mrtvých, 371 raněných a 468 nezvěstných).
Ačkoli Němci kritizovali pasivitu Královského rumunského námořnictva, postrádajícího zkušenosti a bojové tradice, nutno podotknout, že čelilo obrovské převaze sovětského Černomořského loďstva, majícího na začátku Velké vlastenecké války podle Encyklopedie sovětských hladinových lodí 1941–1945 A. V. Platonova, vydané v Petrohradě roku 2002, bitevní loď, pět křižníků, 16 torpédoborců, dvě strážní lodi, minonosku, 13 minolovek, 42 dělových člunů a 44 ponorek proti čtyřem rumunským torpédoborcům, třem torpédovkám, čtyřem dělovým člunům, minonosce, ponorce a sedmi říčním monitorům. Zatímco v sovětském Černomořském loďstvu sloužilo 64 205 osob, v rumunském 12 533 včetně přístavních a dokařských dělníků. Sovětské Černomořské loďstvo, včetně Dunajské válečné flotily, podporovalo 794 letounů – více, než čítalo celé Královské rumunské letectvo!
Přesto se již 26. června 1941 potopil po nárazu na rumunskou minu u Konstance velký torpédoborec Moskva. Byla to největší válečná loď potopená v dějinách Rumuny, kteří vytáhli z vody 69 členů posádky. Zbylých 268 zahynulo, což je víc, než kolik příslušníků Královského rumunského námořnictva přišlo o život za celou válku proti Sovětskému svazu (207; dále vykazovali 323 raněné a 1219 nezvěstných. Je příznačné, že v boji proti Německu přišlo jen o 24 mrtvých, 11 raněných a jednoho nezvěstného.). Den poté torpédovala ponorka Delfinul pod velením Constantina Costacheska parník Lenin (podle jiné verze najel na minu), přičemž zahynulo šest set až tisíc lidí. Třicátého listopadu 1941 torpédoborec Regele Ferdinand potopil jižně od Oděsy sovětskou ponorku M-54 a 1. října 1942 stará minolovka Sublocotenant Ghiculescu připravila stejný osud ponorce M-118. Kontradmirál Horia Marcellariu si jako jediný rumunský námořník od Němců vysloužil Rytířský kříž za evakuaci Krymu.
Dlužno poznamenat, že obzvláštní aktivitou nevynikalo ani sovětské Černomořské loďstvo, neboť Rumuni ztratili pouze torpédovku, dvě minolovky, dva říční monitory, dva motorové torpédové čluny a dvě pomocné minonosky.
Z výše uvedeného vyplývá, že některá opovržlivá hodnocení je třeba přinejmenším zkorigovat. Zbývá ještě odpovědět na otázku, jak se Rumuni chovali na okupovaném (co se týče Besarábie a severní Bukoviny, z jejich pohledu osvobozeném; zabrali ovšem i teritoria, jež jim nikdy nepatřila, včetně Oděsy) sovětském území. Maršál Giovanni Messe, velitel Italského expedičního sboru v Rusku (CSIR), psal ve svých poválečných pamětech Válka v Rusku, že podle hodnocení místního obyvatelstva byli nejhorší bělogvardějci (rozumějí se tím kolaboranti), následováni Němci a třetí místo zaujali Rumuni, jejichž armáda masově popravovala a perzekvovala hlavně Židy a v neuvěřitelných měřítkách loupila. To představuje bezesporu stinnou stránku v historii Rumunska.
Konec spojenectví
Po palácovém převratu Němci dostali na vyklizení Rumunska patnáct dní a král oznámil v rozhlase vystoupení své země z války po německém boku. Vzteky nepříčetní Němci reagovali den nato bombardováním Bukurešti, což jim vyneslo vyhlášení války ze strany Rumunska. Popuzení Němců nad svržením Antoneska a vyhlášením války lze při objektivním pohledu chápat. Vždyť rumunské ozbrojené síly vyzbrojovali a cvičili. V oblasti Ploješti rozmístili 5. divizi protiletadlového dělostřelectva, čítající v den převratu třicet těžkých, pět středních a sedm lehkých baterií. Rumunsko chránili rovněž stíhači Luftwaffe. Ploješť byla pokládána za třetí nebo čtvrtý nejlépe chráněný cíl v evropských státech Osy, a to po Berlíně, Vídni a Porúří. Děla ráže 280 mm německé baterie „Tirpitz“ úspěšně bránila nejdůležitější rumunský přístav – Konstancu. Němci při obraně Rumunska přinášeli lidské a materiální oběti.
Překabátění Rumuni způsobili svým bývalým kamarádům ve zbrani citelné ztráty. Mezi 23. a 31. srpnem 1944 jich zajali 56 455 včetně 14 generálů a 1421 důstojníků a předali je sovětské straně. Dalších 5048 zabili, nárokovali si 24 vzdušná vítězství, ukořistili 228 německých letadel – a to vše za cenu 8586 padlých a raněných. Německo přišlo o kontrolu nad životně důležitými ropnými poli v Ploješti a dodávky zemědělských produktů. Říšský ministr zbrojení a válečné výroby Albert Speer vnímal rumunské přeběhnutí jako jednu z rozhodujících událostí války, neboť kromě ropy uťalo Němcům také dodávky chrómu z Turecka. Srpnového protifašistického povstání se podle rumunských údajů zúčastnilo 460 000 důstojníků a vojáků.
Dvanáctého září uzavřelo Rumunsko příměří se Sovětským svazem, v němž muselo uznat předání Besarábie a severní Bukoviny SSSR v roce 1940, kvůli němuž proti němu vstoupilo do války. O míru si zatím mohlo nechat jen zdát, protože nyní začalo válčit proti někdejším spojencům – Německu a Maďarsku.
Obě války si vyžádaly citelné oběti. V tažení proti SSSR Rumunsko ztratilo podle knihy Marka Axworthyho, Cornela Scafeşe a Cristiana Craciunoia Třetí spojenec Osy, čtvrtý Spojenců, vydané v roce 1995 a recenzenty vojenské literatury vysoce hodnocené, 598 038 vojáků (72 291 mrtvých, 242 425 raněných a 283 322 nezvěstných, z nichž nemalou část tvořili zahynulí). Pro zajímavost: Podle hlášení šéfflékaře německé pozemní armády činily ztráty rumunské pozemní armády a letectva na východní frontě od 22. června 1941 do 31. srpna 1944 17 524 padlých, 102 637 raněných a 199 869 nezvěstných. Rozdíl proti rumunským oficiálním údajům je tedy velmi značný.
V tzv. západním tažení (proti Německu a Maďarsku) ztratili Rumuni dalších 169 822 vojáků (21 035 mrtvých, 90 344 raněných a 58 443 nezvěstných). Na nenáviděných Maďarech dobyli zpět Sedmihradsko a účastnili se budapešťské operace.
Západní kampaně po boku Rudé armády se zúčastnilo podle úředních čísel 538 536 rumunských vojáků (podle starších zdrojů jen 355 389). Koncem války jich bezprostředně na frontě operovalo 185 567. Jestliže jako spojenec třetí říše Rumuni postavili v Evropě po Německu a Itálii nejvíce vojáků a na východní frontu vrhli po Německu nejpočetnější síly, v západním tažení utrpěli větší ztráty než Britové při osvobozování západní Evropy od invaze v Normandii do kapitulace Německa. Zajali 117 798 vojáků Osy (dříve uváděli jen 103 214) a 18 731 mrtvých nepřátel nalezli na bojištích. Podle publikace Dénese Bernáda Rumunské letectvo. První dekáda 1938–1947 Královské rumunské letectvo (ARR) vykonalo 8542 vzletů a svrhlo 1350 tun pum při ztrátě 176 letounů ze všech příčin; k nim je nutno připočítat 161 ztracených na zemi koncem srpna 1944. Rumuni si nárokovali 126 letounů Osy zničených ve vzduchu, na zemi a palbou protiletadlovců. Po boku Rudé armády postoupili v bojích od Satu Mare až do Čech, tedy o tisíc kilometrů, a osvobodili (v Maďarsku je vhodnější použít termín obsadili, neboť místní lidé, mající v paměti jejich rabování po porážce Maďarské republiky rad, je za osvoboditele rozhodně nepokládali) 3831 osad a obcí včetně 51 měst. Přesto nezískali od Spojenců status spoluválčící strany na rozdíl od Itálie, jež postavila do protifašistické války pouhý osvobozenecký sbor.
Šestého července 1945 maršál Fjodor Ivanovič Tolbuchin předal králi Michalovi za „odvážný postoj v srpnu 1944“ nejvyšší sovětské vyznamenání – Řád vítězství. Mladý panovník se tak ocitl jako jeden z pěti cizinců poctěných tímto řádem ve společnosti amerického generála Dwighta Davida Eisenhowera, britského maršála Bernarda Lawa Montgomeryho, jugoslávského maršála Josipa Broze-Tita a vrchního velitele lidové Polské armády generála zbraní Michała Roly-Żymierského.
Máme krátkou paměť
Po listopadu 1989 vystřídalo velebení Rudé armády-osvoboditelky připomínání role americké armády při osvobozování západních Čech, ale na rumunskou se tak nějak téměř zapomnělo. Přitom 1. a 4. rumunská armáda, čítající 248 430 osob, za osvobozování Československa zaplatily 66 495 vojáky, z nichž polovina připadla na mrtvé a nezvěstné. Na našem území urazily 400 kilometrů. V horském zalesněném terénu středního Slovenska bojovaly navíc v tuhých mrazech, jež se podepsaly na jejich těžkých ztrátách. Osvobodily 1172 československých osad, obcí a měst, přičemž zajaly 20 478 vojáků. Československé řády a vyznamenání obdrželo 5559 rumunských vojáků. Kdo je u nás dnes oslavuje, nebo alespoň připomíná? V hlavních televizních zprávách o tom není zmínka.
Konec conducătora
Osmnáctého května 1946 byli maršál Antonescu a dvanáct jeho nejbližších spolupracovníků, vesměs generálů, odsouzeni k smrti a 1. června skončili před popravčí četou. Conducătorova poslední slova zněla: „Pánové, jsme připraveni. Miřte přesně. Ať žije Rumunsko! Palte!“
Hodnocení Antoneska není zdaleka jednoznačné a v současném Rumunsku má mnoho sympatizantů. Kritici mu kladou za vinu smrt více než sto tisíc Židů, jejich oponenti namítají, že naopak v tzv. Starém království a jižním Sedmihradsku se snažil alespoň částečně jejich pronásledování zmírnit. Je nesporné, že nejvíce jeho politiku odnesli besarabští a bukovinští Židé, jimž byla přisuzována odpovědnost za sovětskou okupaci a nadšené vítání Rudé armády v létě 1940. Rumunští historici připouštějí, že Rumuni jsou odpovědní za smrt nejméně 110 000 Židů, jiné zdroje jim přičítají dokonce 469 632 obětí, z toho 324 632 besarabských a bukovinských Židů, jejichž ztráty jsou dosud nedostatečně zdokumentovány.
Když před časem v Rumunsku proběhla anketa „Sto největších Rumunů“, umístil se conducător na šestém místě. Pro srovnání: Generální tajemník Rumunské komunistické strany a prezident Nicolae Ceauşescu, jejž v době jeho vrcholícího kultu titulovali „Dunaj myšlenek“ a „karpatský génius“ a který stejně jako Antonescu skončil před popravčí četou v parodii na řádný soudní proces, zaujal jedenácté místo…
